Ministerstvo záhad - 1

Anotace: První díl mé další pětidílné povídky

1.
     Lada seděla u televize a popíjela čaj. Venku celý den pršelo, a tak lenošila u televize. Dívala se na dokument o Austrálii. Obrovský klokan se zrovna chystal ke skoku, když se na obrazovce objevil nápis: Sledujete televizi již 3 hodiny, zvažte v zájmu vašeho zdraví její vypnutí. Znechuceně klikla na Beru na vědomí a dívala se dál. Když dokument skončil, byla už dávno tma a Lada se rozhodla jít si lehnout. Byla neděle a ráno brzy vstává. V domě bylo ticho. Lada se chvíli cítila opuštěná, ale pak si všimla pavouka, který se pomalu pohyboval v koutě nad postelí. Byli tam dva. A pak si vzpomněla na zajímavý dokument o lidském těle. Říkali tam, že je plné přátelských bakterií. A mezi nimi se pohybují jako partyzáni sem tam nějaké ty nepřátelské. Tak jaká samota.
     Nemohla usnout. Ta nová televize jí kazila náladu. Když jí přestala fungovat ta stará, snažila se sehnat nějakou podobnou, ale zjistila, že už prodávají jenom chytré. Chytrý mobil jí nevadil, ale jiné chytré spotřebiče byly k zlosti. Chytrá lednice jí pořád mluvila do jídelníčku a chytrá lampička ji už v deset večer přesvědčovala, že by měla jít spát. Mobil měla opravdu dobrý. Byl skutečně chytrý. Rozuměla si s ním líp, než s některými lidmi. Podívala se teď na něj. „Kolik je?“, zeptala se. „Měla bys už jít spát, je jedenáct“, řekl. „Aha, ale nejsem ospalá“, odpověděla. „Chceš pustit nějakou hudbu na uklidnění?“, ozvalo se z mobilu. „Tak jo, dík“, řekla. „Není zač“, řekl mobil a prostorem se rozezněla tichá melodie.

     „Vstávej proboha, už je sedm“, zakřičel mobil. Lada sebou škubla. „Proč jsi mě nevzbudil dřív?“ „Já tě budím už patnáct minut. Zkoušel jsem kde co, ale tebe vzbudit, to je fakt dílo.“ Lada vyskočila z postele a začala se oblékat. „Vezmi si svetr, je tam zima“, hlásil mobil. Lada bleskově zhltla snídani a už byla u dveří, ale zarazila se. „Kde jsi?“ „V ložnici na stolku“, odpověděl mobil. „Vezmi si deštník, odpoledne bude pršet", ozvalo se za chvíli z kabelky.
     Sedla si do auta a zasunula kličky do zapalování. „Připoutejte se a proveďte dechovou zkoušku“, ozval se příjemný ženský hlas. „Jdi se vycpat“, zavrčela Lada. Povzdechla si a z plných plic foukla do malého otvoru uprostřed volantu. Cesta do práce jí uběhla rychle. Přemýšlela o všem možném a zapomněla na čas. Zaparkovala vedle vysoké budovy. Bylo to Ministerstvo záhad, kde pracovala už řadu let. „Právě ti začala pracovní doba“, zahlásil mobil. Přidala do kroku a za chvíli stála před branou. Budova ministerstva stála v malém parčíku. Lada došla k budově a vzhlédla vzhůru. Až nahoře, v nejvyšším patře, s výhledem do dáli, má svoji pracovnu.
     Vystoupala po nekonečných schodech a vstoupila do své kanceláře. Na stole se kupily spisy. Pustila počítač. Obrazovka však zůstala tmavá. „Omlouvám se, ale nepracuji správně“, ozval se počítač. „Proč zase?“, řekla Lada nespokojeně. „Nemám přístup k informacím“, oznámil počítač. „Volej správce sítě“, dodal pak. To je poslední dobou každou chvíli, pomyslela si. Pokoušela se zjistit, v čem je problém, ale marně. Někde v síti, řekl párkrát technik. Teď už se ani neptala. „Problém odstraněn“, zahlásil počítač veselým tónem. „Máš novou poštu“, zahlásil omluvně za chvíli. Byla za něj opravdu ráda. Nevěděla přesně, jak je to možné, ale byl empatický. Pravda, byl trochu pomalý, ale takové věci ve státní správě nevadí. Práce na ministerstvu se nezdála Ladě příliš zajímavá ani smysluplná, ale byl tu celkem klid. Otevřela dokument a začetla se. Žádost Ministerstva zemědělství. Píšou, že obdrželi v poslední době řadu oznámení o záhadně zmizelých kusech dobytka. Zasílají nám přehled záhad a žádají o prošetření. Proč jsem to dostala na vyřízení já?, povzdychla si Lada otráveně a šla se spisem k šéfovi. Malý zádumčivý muž vzhlédl od stolu, když vstoupila dovnitř. „Petře, co mám dělat s tou žádostí Ministerstva zemědělství?“, zeptala se ho. „Proč se neobrátili na policii?“, dodala. Muž pokrčil rezignovaně rameny. „Policie to prý odložila. Proto se obracejí na nás“, odpověděl. Nadechla se k dalšímu protestu, ale zastavil ji. „Snažil jsem se vysvětlit řediteli, že je to nad naše síly, ale budeme to muset vyřídit. Prostě prý nemůžeme odmítnout žádost jiného ministerstva“, povzdych si. „Máme prý zpracovat odborné posouzení všech záhadných případů a navrhnout jim pak další postup“, řekl. „Dojdi si převzít dokumentaci všech záhad na spisovnu. A vezmi si sebou nějakého silného kolegu, je toho opravdu hodně.“

     Lada se ponořila do práce. „Mám pro tebe důležitou zprávu“, oznámil do ticha počítač. „Za chvíli prosím, chci tohle dodělat, ano?“, řekla na to. „Spěchá to“, hlásil počítač. „Dopíšu ten dopis, jo?, řekla otráveně. „Co zase kdo chce?“, zeptala se pak nepřítomně. „Já“, řekl počítač. Lada se zarazila. Co by jí mohl chtít počítač důležitého? „O co jde?“, zeptala se se zájmem. „Já totiž“, řekl počítač a zmlknul. „Co?“, řekla Lada. Počítač neříkal nic. Náhle obrazovka ztmavla a objevil se na ní nápis: VYČKEJTE, PROBÍHÁ KONTROLA SYSTÉMU. „Do Prčic, co blbneš?“, řekla naštvaně. „Jestli to budu muset psát znovu, tak si mě nepřej“. Za delší chvíli se na obrazovce objevil text: BYLA OBJEVENA ZÁVAŽNÁ CHYBA. No tak to mi chybělo, řekla si Lada. Rezignovaně si povzdechla a šla si uvařit čaj. „Budeme vám muset vyměnit počítač“, konstatoval technik. „Přijdu ráno v devět, ano?“ Lada teď byla dost nešťastná. Krásně si se svým počítačem rozuměla. Když byli spolu sami, naučila ho několik sprostých písní a pár básniček. On pak sám složil dvě básničky a napsal povídku o lásce dvou dokumentů. V čem může být problém, přemýšlela cestou k autu. „Můžeš mi zjistit, o jakou závažnou chybu jde?“, zeptala se pak v autě cestou domů svého mobilu. „Nemám informace“, řekl mobil. „Ty že nemáš informace?“, divila se Lada. „Bohužel“, odvětil mobil. „Jak je to možné?“, zeptala se. „Přístup odepřen“, sdělil suše mobil.
     „Vaše soubory zůstaly zachovány“, řekl jí ráno technik, když jí instaloval nový počítač. „V čem tedy byla chyba?“, zeptala se Lada. „Nevím“, pokrčil rameny technik. „Systém zachytil nějakou hrozbu.“ Lada si nemohla pomoci, ale nový počítač jí prostě byl rovnou nesympatický. „Nová pošta doručena“, oznámil kovovým hlasem. Odpoledne zjistila, že je přímo drzý. „Věnujte se laskavě práci“, zahlásil, když si u kávy četla zprávy na internetu. „Neser“, odtušila ledově. „Nebo ti vyleju kafe do harddisku a máš po ptákách“, dodala. „Jsem majetkem státu“, zavrčel v odpověď. „Zmlkni“, odvětila Lada. Zdálo se jí, že poslechl. Když se však blížil konec pracovní doby, počítač suše oznámil: „Úkol, na kterém pracujete, nespěchá. Věnujte se prioritnímu úkolu, který vám byl právě zaslán do pošty.“ Lada byla vzteky bez sebe. „Teď s tím mám začínat? Vždyť mi za patnáct minut končí pracovní doba“, zvolala. „Víš co, vypni se, dnes už toho mám dost“, dodala. „Jste povinna pracovat až do konce pracovní doby“, deklamoval temně počítač. A v té chvíli se to stalo. Lada vstala a praštila počítač pěstí. Byla to taková rána, že ji ruka bolela ještě ráno. Ale zabralo to. Zmlknul.
     „To jsi neměla dělat“, ozvalo se z kabelky, když pádila po schodech dolů. „Já vím“, řekla polohlasem, aby nikdo jejich debatu neslyšel. „Snad to přežije. Vypadá zatraceně odolně“, dodala. „To ano, ale“, odpověděl mobil. „Jaké ale?“, řekla Lada nevrle. „Bude to hlásit“, řekl mobil. „A kam?“, řekla Lada zvědavě. „Nemám informace“, odpověděl mobil. „Aha“, řekla Lada zamyšleně. No uvidíme, co bude dál. Začínala mít pocit, že má všeho plné zuby. Má se bát? Má snad poslouchat počítač?
     „Přišla ti soukromá pošta“, oznámil mobil, když si dělala večeři. „Je to pozvánka na preventivní lékařskou prohlídku“, dodal. „Cože? Vždyť jsem byla vloni“, řekla nespokojeně. „Píšou, že podle platné právní úpravy musíš chodit každý rok,“ oznámil mobil. „Píšu ti to do diáře“, dodal. Lada si povzdychla. Dojedla a přesunula se do obýváku. Pustila si televizi. „Zadejte uživatelské jméno a heslo“, oznámila televize. Lea si povzdychla.