Čekání na happyend

Anotace: každý z nás na něj v hloubi duše čeká, snad se ho dočkáte, já už nečekám

Stála sama uprostřed všeho dění,
měla oči zavřené, asi lekalo ji světlo denní.
Stála tam tak majestátně a přitom zlomená.
Uprostřed davu, kdo ji zná?

Stála tam tak sama a stále s vírou čekala.
Uplakaná dáma! Slané slzy v očích má.
Udržet se na nohách bylo na ni už moc,
nikdo však nepřišel jí na pomoc..

Stála tam se slzami v očích,
Čekala na něj, čekala na hřích.
Stále doufala, že zvedne se ze země,
Že se na ni zase usměje…

Ale neusmál…
Během chvíle se kolem toho místa seběhl pořádný chumel lidí. Někdo okamžitě zakřičel „Volejte sanitku!“ Ani nevěděla, že se jí začaly z očí řinout slzy, které se hromadily na uhlově černých řasách, na bledých tvářích se stékaly do slaných potůčků a kapaly na bleděmodré tričko, kde tvořily mokrou skvrnu. Když uslyšela zvuk přijíždějící sanitky, vzpamatovala se. Rozběhla se rychle k hloučku lidí, kteří se už ale začali rozcházet. Pro ně už bylo představení u konce. Sklonila se nad ležícím tělem zraněného motorkáře, chytla jej za ruku a její oči nevěřícně těkaly od kaluže krvi po hromadu plechů, která zbyla z jeho motorky. Nepřítomně na ni hleděl zakalenýma tmavě modrýma očima, ale to už ji od něj odstrkoval doktor. Nevěděla, co bude dál, před očima se jí objevila ve zpomaleném záběru motorka a auto, které do ní narazilo. Udělalo se jí špatně.
Probral ji závan mentolu - to na ni mluvil zdravotní bratr. „Slečno, je vám už lépe?“ „jo, jo… kde je Jakub?“ vykoktá nejistě, zřejmě omdlela. Jakuba mezitím naložili do sanitky a chystali se k odjezdu. Rychle vstala a hrnula se za ním, zatočila se jí hlava, znejistěla, ale šla dál. „Jsem jeho přítelkyně,“ odpověděla na nevyřčený dotaz doktora, který vyčetla z jeho očí.
Cesta do nemocnice jakoby trvala celé hodiny, připadalo jí, že snad zabloudili! Navíc nepravidelné pípání přístroje v ní vyvolávalo nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Konečně se odhodlala zeptat se doktora, jak to s Jakubem vypadá. Je v komatu, víc jí zatím nepoví. Nepříjemný pocit vyvolaný zvukem přístroje se přemění na pocit obrovské beznaděje – její Kubíček může zůstat „spát“ klidně i deset let!!
Konečně dorazí do nemocnice, musí nahlásit jeho údaje, vyjmenovává vše s jakousi nepřítomnou samozřejmostí. Milá sestřička jí nabídne sklenici vody, napije se. Voda spláchne nepříjemné sucho v ústech, které až doteď nevnímala a uvolní jí i stažené hrdlo. Vytočí číslo na Jakubovu matku. „Dobrý den, tady Lenka. Jakuba srazilo auto, jsem v nemocnici, Kuba je v komatu, prý mi nic víc zatím říct nemůžou, měla byste přijet,“ to vše ze sebe vysype hlasem naprosto nesrozumitelným, ale zdá se, že osoba na druhém konci jí porozuměla, schovává mobil do kapsy a posadí se. Složí hlavu do svých rukou a zase se rozpláče.
Co s ním teď bude? A hlavně - probere se? Hlavou jí proudily myšlenky, které byly jako rozbouřená voda, míchaly se a topily ji. Zanedlouho k ní rychlým krokem přišla dáma středního věku v lososovém kostýmku. „Leničko, neplakej, všechno bude dobré! Pojď, půjdeme za tím doktorem. Utekla jsem z porady, jak nejrychleji jsem mohla.“ Zadívala se do těch jejích tmavě modrých očí, které po ní zdědil i její syn. Byly tak laskavé, tak důvěrně známé… padla jí kolem krku a dál tiše plakala. „ paní Mrázková?“ zeptal se neosobní hlas nedaleko od nich. Obě se za hlasem otočily. „Váš syn utrpěl velmi silný otřes mozku, a frakturu lebky pravděpodobně vznikl otok, který způsobil koma, dřív než za 3 dny se neprobere.“sdělí jim ještě další nutnosti a odejde. Nemůžou se na něj ani jít podívat, prý zítra...