James a Alice

Anotace: Nic nemusí být tak, jak se může zdát ...

„Tohle nemůžeš udělat sama, Alice!“ vykřikl James a utíkal za dívkou.
Byl velmi rychlý, takže ji během několika vteřin dohonil.
Alice se neotáčela a šla pořád dál. Něco v její mysli jí říkalo, že má James pravdu, ale ta druhá část mysli si to nechtěla a ani nemohla připustit.
„Stůj!“ řekl jí James a chytil ji za paži, takže teď stál před Alicí a díval se jí zpříma do očí. Alice před jeho pohledem neuhnula. Oba chvíli zůstali tiše stát a nevnímali zuřící válku několik desítek metrů od nich.
Alice dobře věděla, proč ji James nechce pustit. Věděla to od té chvíle, kdy se spolu setkali. Jeho rty byly sevřeny do rovné linky. Vůbec se nepodobaly těm rtů, které se vždy tak radostně a vesele usmívaly.
Když se podívala do jeho očí, viděla v nich zarputilost, se kterou jí bránil pohnout se. Ale kromě toho také to, co v nich viděla vždycky. Něco, při čem se jí pokaždé rozbušilo srdce. Během těch několika vteřin se jí před očima promítlo všechno, co se za poslední měsíc událo. Všechna radost i bolest.
Pak James potichu promluvil: „Nedovolím ti to. Nechci tě ztratit kvůli téhle odporné válce.“
Alice se smutně pousmála: „Oba jsme tušili, že tohle přijde. Nemohu jinak… Víš to…. Vždycky jsi to věděl. Věděl jsi, co budu muset udělat.“
„Nedovolím ti to, Alice,“ řekl James, i když tušil, co mu Alice odpoví.
„Pokud neodjedu teď hned… tak můj bratr zemře. Tahle válka už nás stála hodně lidských životů. Nechci, aby měla o jeden víc,“ odpověděla mu Alice přesně to, co čekal, že řekne.
James se zamyslel jen na vteřinu a pak promluvil rozhodným hlasem: „Dobře. Ale pojedu s tebou. Jestli mám umřít teď nebo až zítra… tak raději umřu s tebou. Koneckonců,“ řekl a na tváři se mu objevil úsměv, „neříká se… budou spojeni až do smrti?“
Alice se na něj nevěřícně podívala a vydechla, chtěla něco říct, jenže nemohla. Její ústa se roztáhla do stejně širokého úsměvu jako Jamesova.
Kdyby se teď někdo z bojujících otočil a podíval by se na ně, mohl by si myslet, že se zbláznili. Usmívat se tak šťastně právě na místě, kde se bojovalo, bylo neskutečné.
Ne však pro Jamese a Alici.
Oba se teď uvědomovali, že každou minutu nebo v nadcházejících hodinách mohou zemřít. Posledních pár měsíců bylo pro ně noční můrou.
Oba se poté bez jediného slova objali. Drželi se v náručí tak pevně, jak jen dokázali, protože se báli, že když ve stisku povolí, ten druhý zmizí… rozplyne se.
Oběma potom projel mrazivý pocit strachu. Ani jeden z nich si nepřipadal statečný. Cítili blízkost smrti, která se s každou minutou přibližovala.
‚Ještě chvíli, prosím… ještě chvíli mi ji (ho) tu nech.‘ - říkali si oba v duchu.
Při dalším nádechu se zatřásli a jejich srdce bušilo čím dál rychleji. Pak se od sebe pomalu… pomalinku oddálili.
James držel Alici kolem pasu a díval se na ni. Jakmile se na sebe podívali, věděli, že už nemusí říct nic… vůbec nic. Zdálo se jim, že jakékoliv slovo je zbytečné. Proč něco říkat, když vše, co bylo podstatné, četli jeden druhému z očí.
James se k Alici naklonil a políbil ji na čelo.
Alici se na tváři objevil šťastný úsměv, ovšem jen na okamžik. Dotkla Jamesovy tváře a najednou jim něco došlo. Jedna věc zapadla na své místo…
‚Tohle není konec… pokud zemřeme… tak stejně budeme pořád spolu.‘
V jejich očích už nebyl strach, ale odhodlání. Oba byli vytrvalí, když chtěli jít za svým cílem. A jejich cílem teď bylo zachránit Alicina bratra.
Nehodlali nepříteli poskytnout tu radost z jeho smrti. I kdyby proto měli položit svůj život.
Vykročili směrem pryč z bojiště. Šli stejným krokem a už je ani nenapadlo pomyslet na strach. Teď pro ně neměl význam. Důvod, kvůli kterému chtěli oba žít, měli každý vedle sebe. A další ‚důvod‘ čekal několik mil od nich.
Právě odbočovali kolem rozložitého stromu, když asi deset stop od nich něco vybuchlo…


................................................................


„Tak studenti. Myslím, že tohle je dost vhodný důvod zastavit. Vašim úkolem bude dokončit tento příběh. Ti romantičtěji založení ho jistě ukončí happy endem. Ti, které baví psát, se rozepíší. A ti, kteří mají rádi pesimistickou realitu, napíší doufám důstojný konec těchto dvou mladých lidí. Máte na to týden,“ řekl pan Banner.
V tu chvíli zazvonilo na konec hodiny.
Všichni žáci vycházeli zamyšleně ze třídy a každý v duchu - i když to na začátku hodiny nepředpokládal - pomalu začal uvažovat o dokončení příběhu Jamese a Alice…