Divoká kočka 28

Anotace: Marie se Štěpě omluví a bohužel se dozví i něco, o co určitě zase tolik nestála. Jejich rozhovor je více než vážný. Oběma jde o hodně. Tak hezké počtení přeji.

Sbírka: Divoká kočka

„Promiň Štěpi. Já ... chtěla jsem se ti pomstít za to, že jsi to hrála na dvě strany. Ale že to zajde tak daleko jsem netušila. Nechtěla jsem to takhle. Jenom to prostě moc bolelo.“ Zašeptala Marie Štěpě do ucha, když už se netřásla, jen si co chvíli stírala slzy.
Otočila se k ní na pohovce čelem. Rozhlédla se po hostinském pokoji a zjistila, že tam jsou docela samy. Doteď jí to bylo jedno, ale kdyby je takhle někdo spatřil, tak už to rozhodně nevysvětlí.
Plaše se podívala na Marii, setřela poslední slzy a snažila se vstát. Jenomže Marie ji držela poměrně pevně.
„Nic mi na to neřekneš?“ zadržela ji a napjatě sledovala, co teď ještě udělá. Když se nechá objímat, tak to dost dobře může znamenat vítězství. A když odejde, tak to dost dobře může znamenat prohru. Kdo ví, jestli mají ještě šanci. Ale aspoň ještě pokus. To jim oběma dluží.
Ulehla zpátky, ale Marii do očí se nepodívala. Sklonila hlavu a schoulila se jí do náruče. Nechtělo se jí kazit tu chvíli vážnými hovory, ale zároveň jaksi věděla, že není zbytí. Odfrkla si a v hlavě zkonstatovala, že jí nejspíš štěstí není přáno.
„Jaroslava jsem milovala pro jeho veselou povahu. Pro to, že ze mě dokázal udělat osobnost. Někoho, na kom i mně samotné záleželo. Uměl mi naplnit den všechním štěstím. Naučil mě radovat se z maličkostí a vážit si okamžiků, pro které stojí za to žít. Na tobě jsem milovala naprostou jemnost, křehkost a oddanost. Oba jste mě naplnili bezbřehým štěstím. Nevím, jestli se to dá nějak pochopit, ale dohromady jste mé srdce ucelili.“
Postřehla, jak se Marie pomalu zhluboka nadechla. Věděla, že jí tím, co říká strašně moc ubližuje, ale bylo na čase jí to říct všechno. Uzavřít tu kapitolu, odrazit se ode dna a jít už tou správnou cestou.
„Nechej mě domluvit. Myslím, že je dobře to říct.“ Zarazila ji hned v zárodku. „Vím, že jsem ti ublížila a už jsem se za to snad milionkrát omluvila. Přesto to udělám ještě jednou. Nedá se to jednoduše pochopit, ale nebylo na co žárlit. Neměla jsem ho ráda víc než tebe. Měla jsem ho ráda maximálně tak stejně jako tebe. Víc by to už nešlo. Už tak mé srdce přetékalo citem. Já ... neumím si představit, co jsi asi tenkrát cítila. Nejspíš zradu a ublíženost. Tak jsem to určitě nechtěla a mrzí mě to. Můžu tě ujistit, že ten polibek, který jsi viděla, byl tím jediným, který jsme si vzájemně dali. Nic jiného nebylo. Náš vztah byl kouzelně platonický a nejspíš i proto měl takovou cenu.“
Povšimla si, že je Marie zcela zticha a nedívá se na ni. Vzala ji za bradu a ten pohled, když se jí podívala do tváře, ji málem roztrhal na kusy. Řasenka se jí rozpíjela po tvářích a v očích bylo víc smutku než se tam doopravdy mohlo vejít.
Zatla zuby, protože musela pokračovat. Říct to všechno. Nechat to vyznít.
„Při tom procesu jsem tě potřebovala. Půlka mého srdce s jeho smrtí přestala tepat a ta druhá,“smutně si povzdechla,“ta druhá přestala žít. Procházela jsem peklem a procházela jsem jím úplně sama. Bez podpory, bez jediného utěšujícího slova, bez tebe. Chvílemi jsem si říkala, že tam stojíš jako živoucí obvinění. Že snad čekáš na to, až řeknou vinna a jedinou satisfakcí ti bude až mě odvedou do cely. A bůh ví, že já se cítila vinna. Víc než kdy dřív, i když jsem pro jeho život udělala maximum, byla jsem vinna vůči tobě. Věděla jsem to, ale nedalas mi příležitost se kát. Neměla jsem možnost se omluvit a přijmout svůj trest od tebe.“
„Kdepak, tohle na mě neházej. Myslíš si, že jsem ze železa? Jak jsem ti mohla věřit po tom, co jsem viděla? Jak ti vlastně mám věřit teď? A proč bych měla? Při tom procesu ve mně nebylo nic než prázdno. Ale to tam bylo už od chvíle, co jsem vás dva viděla spolu. Musela jsem prostě pryč od toho všeho. Myslela jsem, že až se vrátím, tak že to proberem, protože jsem doufala, že to nejhorší už budu mít za sebou. Navíc jsem tě chtěla ujistit, že si opravdu nemyslím, že bys byla vinna jeho smrtí. Myslím si, že doktorka jsi dobrá.. Jenomže jsem přijela a už jsi tu nebyla. Prostě ses sebrala a odletěla jsi pryč přes půlku zeměkoule. Né jen o pár kilometrů dál jako já, kam dojedeš hromadnou dopravdou, když jó budeš chtít. Tak mi tohle laskavě nezazlívej.“ Najednou to z ní sršelo a byla zase jako kočka jen skočit.
Byla neodolatelná. To jak jí blesky šlehaly z očí bylo víc než afrodisiakum a Štěpána se neudržela. Vzala její hlavu jemně do dlaní a jediným rychlým pohybem jí vjela jazykem přímo doprostřed úst.
Marie to nečekala, takže se nestihla málem ani nadechnout. Ještě v ní proudil čirý vztek, takže se začala okamžitě bránit. Bohužel pro ni příliš sporadicky a zlomit její odpor nebylo pro Štěpánu zase nic tak složitého.
„Miluju tě, Marí. Miluju tě jako nikoho na světě a teď tě zatraceně potřebuju. Rozhodni se prosím tady a teď, jestli budeš stát při mně. Potřebuju to vědět, abych mohla jít dál. S tebou mám tu sílu se se vším poprat. Bez tebe ... na to budu sama. Ale na to už jsem si zvykla a nějak bych to zvládla taky. Ta první možnost se mi zamlouvá víc. Nuže?“