Divoká kočka 51

Anotace: Alice otvírá pro policistu soukromý trezor. Něco v něm ale chybí a to Alici dost zásadně přitíží.

Sbírka: Divoká kočka

Oblékla se rychlostí blesku a učesala se během okamžiku. Když pak vstoupila do ložnice, kterou už tolik let sdílela se svým manželem, tak ji policista málem ani nepoznal. Najednou vypadala jako skutečná dáma. Její zjev ještě podtrhoval lehce upjatý kostýmek, který jí dodával na důstojnosti úměrně k jejímu věku.
Trochu nejistě vyrazila k trezoru. Odstranila ze stěny obraz a nastavila kód. Dělala to automaticky a to i když si uvědomila, jak významné číslo to je.
Zámek cvakl a dvířka se nepatrně otevřela. Alice za ně vzala a ustoupila policistovi.
„Prosím, můžete si to zkontrolovat.“
*Pak hlavně na ty dopisy nesmím zapomenout. Těch si ten ňouma všímat nebude.*
Policista se v trezoru přehraboval opravdu jen okamžik. Nebylo tam nic jiného než dokumenty, které ho nezajímaly. A krom nepatrné stopy setřeného prachu mu to přišlo jako zcela běžný trezor.
„Chodíte sem často?“
Ta otázka Alici poněkud vyvedla z míry.
„No abych pravdu řekla, nebyla jsem v něm dobré dva měsíce. Proč se ptáte?“
Čelo se jí nakrabatilo, jak usilovně se soustředila na odpověď toho muže. Pořád měla ten nejasný pocit, že něco není zcela vpořádku, ale netušila, co by to mohlo být.
„Protože to vypadá, že tu byl někdo celkem nedávno. Odhaduji tak týden. Má do toho trezoru přístup ještě někdo?“
Alici se zastavil dech. Kdyby dokázala myslí zastavit srdce, tak by netepalo. Chvíli na policistu jenom civěla a pak otevřela dvířka trezoru tak, aby do něho také viděla.
Její noční můra se splnila v každém svém rozměru. Ty dopisy, které ukradla Marii, byly pryč. A mohl je mít logicky jen jediný člověk. Štěpána.
Semkla víčka pevně k sobě.
„Jen můj manžel a má dcera. Předpokládám, že trezor navštívila Štěpána. Nikdo jiný heslo neznal.“
„Promiňte madam, že se zeptám asi poněkud netaktně. Ale mohla vaše dcera nějak otrávit vašeho manžela?“
Alice na něho vytřeštila oči.
„To v žádném případě. To je zcela nemožné. Byla totiž na Novém Zélandu. Poslední dva roky. Měla jsem ostatně zato, že tato informace vám byla sdělena. No evidentně nebyla. Tak ji prosim vemte na vědomí.“
„Omlouvám se, to jsem netušil.“
Zaúpěla a první vázu, která jí přišla do ruky, mrštila vší silou o zem.
„Krucinál.“ Zanadávala si pěkně od plic. Bývala by nejraději toho chlapíka seřvala víc, aby se uvolnila , ale bylo jí jasné, že on za nic nemůže a že by se jí neulevilo. Rozbít vázu bylo sice nákladnější, ale taky úlevnější.
„Co se stalo? Něco chybí?“
*Ježiš ten člověk snad nemá pud sebezáchovy.*
„Chybí nějaké dokumenty, ale ty si zcela určitě vzala má dcera a to zcela bez mého vědomí.“ Z jejího hlasu šel mráz a ten policista by byl nejraději někde hodně daleko. Teď už tak distinguovaně nevypadala. Opět.
„Dobře, tak já se pustím do prohlídky pokoje.“
„Buďte tak laskav.“ Štěkla na něho a odešla z ložnice.
*Tohle Štěpáně nevysvětlím. Nejspíš proto všechny ty otázky, když jsme byly v nemocnici. Věděla, že lžu. Ach můj bože. Vlastní blbostí přijdu o dceru. Co mám jenom dělat.*
Byla zoufalá. Sedla si na pohovku v chodbě a nepřítomně se zahleděla do prázdna.
„Všechno jsem to parádně zpackala.“