Comme des enfants V.

Anotace: pokračujeme :) a vy pokračujte v komentářích, protože pak mám větší chuť psát :D

„Do prdele! Tvoji rodiče vykrádaj banky?“ zeptal se Max, když si doprohlížel kuchyni a část obýváku. Jenom jsem mnohoznačně pokrčila rameny. Dlouhé povídání o tom, co dělají mí rodiče, bych si nechala na později.
„Chceš kafe?“ nabídla jsem mu.
„Jo, můžu si vybrat i jaký?“
„Jasně, jestli chceš, můžeš si sám zmáčknout čudlík! Tak na tebe budu hodná.“
„A dělá to vůbec dobrý kafe, když nemusíš nic dělat ručně?“ upřel na mě oči.
„Ale jo, není nad domácí latté, navíc to má plno vychytávek, můžeš ho mít bez kofeinu, s příchutí, s nízkotučným nebo sójovým mlíkem...“ vypočítávala jsem, co všechno jsem na kávovaru zkoušela. „Takže si dáš?“
„Něco mi uvař.“ Ušklíbnul se. Do zásobníku jsem nasypala kávová zrna, do nádoby na mléko nalila čerstvé sójové a navolila latté s karamelem na dně sklenice. Sice to chvilku trvala, ale chuť byla nepřekonatelná. I Maxovi očividně zachutnalo.
„Hmmm, dobrý.“ Kývnul uznale hlavou. Tak to díky, chlape, bez tebe bych to nevěděla. Teď jen zjistit, co máš za problém s naším domem.
„Tys snad pochyboval o kvalitě? Když jsem ho dělala já?!“
„To bych si nikdy nedovolil.“ Uchechtnul se.
„Jasně jasně.“
„Jak dlouho tu vlastně bydlíte?“ zeptal se. Nechápala jsem proč, ale v jeho hlase lehce zaznívalo pohrdání. Nechápala jsem proč. Copak jsem mohla ovlivnit, jak si rodiče zařídí dům? Nebo snad to, do jaké rodiny se narodím? Nikdo na světě netušil, že bych dala všechno, co mám, za to, aby všechno bylo jako dřív. Je fajn mít možnost koupit si všechno, co chcete hned, jak po tom zatoužíte. Ale těch věcí, co nemáte, začne časem ubývat, až zjistíte, že máte snad úplně všechno. A to jen díky tomu, že se vám v osmnácti otevřel účet, na který přispívali prarodiče z obou větví rodiny, rodiče vám měsíčně posílají celkem vysoké kapesné, aby při každé možné příležitosti mohli kázat o ceně peněz, kterou prý neznáte. Ach jo.
„Hmm... víš, že ani nevím? Nějak mi to splývá, rok trvala rekonstrukce... tak asi možná osm, devět, deset, možná jedenáct let.“ Počítala jsem v duchu. „Tenhle barák otec zdědil po jeho babičce, našim se tu zalíbilo, jsi pár minut od centra, město je dost malé, aby ses nedokázal ztratit, ale dost velké, aby každý neznal každého. Dost změna oproti centru Vídně, kde neznáš ani sousedy. Navíc je tu třetí nejlepší gympl v Česku. Prý.“
„Bydlela jsi ve Vídni?“ vyvalil oči.
„Pořád bydlím, říkala jsem ti, že jsem tu na prázdninách.“ Usmála jsem se na něj. „Můžeš přijet na návštěvu.“ Začala jsem se smát jeho výrazu, který nasadil. „Kde vůbec bydlíš ty?“ odvážila jsem se být vlezlá. Jako by mu teď někdo nasadil masku. Přestal se usmívat.
„To... je těžký.“
„Chápu, že se o tom nechceš bavit. Promiň.“ Omluvila jsem se. Každý má svůj tenký led, na který se nerad pouští.
„Mluvíš dost dobře česky.“ Pochválil mi češtinu.
„Díky.“ Usmála jsem se. „Doma mluvíme českoněmecky, takže to zase tak moje zásluha není.“ Přiznala jsem. „Taky bych u tebe nepoznala, že jsi byl dlouho v... prostě pryč, že jo.“
„Čtyři roky...“ počítal na prstech. „Hned po střední, odjel jsem hned ten den, co jsem odmaturoval.“ Zasmál se. „Můžu si tady zapálit?“
„Klidně.“ Pokrčila jsem rameny a natáhla se pro první hrnek, co mi padnul pod ruku. „Ty snad máš cigára, co nenavlhají?“ tázavě jsem povytáhla obočí a šla se posadit zpátky za barový pult. Dotýkali jsme se lokty. Znejistěl. Povzbudivě jsem kývla hlavou a začala se mu smát. On zjevně zapomněl na bazénové dobrodružství, mně to bohužel nebylo přáno. Chlórem jsem měla vydrhnuté i plicní sklípky.
„Neubalíš mi jednu?“ Podíval se jako pes, div nezačal třít v prosebném gestu ruce o sebe.
„Klidně ti jednu ubalím, to víš, že jo. Ale vzhledem k faktu, že jsi asi o půl metru vyšší než já, tak bych se pak bála zpětné vazby.“ Začala jsem mu znovu smát. Měl nasupený výraz. Miluju, jak většina lidí nafoukne tváře. Nedokázala jsem se přestat smát. Max se začal smát spolu se mnou, ruku položenou na mém stehně. Cítila jsem, jak se mu tělo otřásá. Po pár dlouhých chvílích jsem popotáhla a začala si utírat oči. „Kdyby ses viděl! Měl jsi nafouklé tváře jako ropucha. Takhle. Dívej.“ Nafoukla jsem přehnaně tváře a začala se zase smát.
„Už toho nechej, není to tak vtipný.“ Ale ale, že by snad mužská ješitnost?
„Ty ses neviděl.“ Zdůraznila jsem.
„Jasný, ale tys mi to zhruba ukázala.“ Oponoval.
„Cha! Ale stejně ses neviděl.“ Trvala jsem na svém. Obrátil oči a zakroutil hlavou.
„Seš otrava.“
„Já vím, proto mě máš tolik rád.“ Popleskala jsem ho po tváři, jako to dělají babičky vnukům. Chytil mi ruku a sevřel ji v zápěstí.
„To ti řek kdo?“ intezita jeho pohledu byla značná. Zvláštní jak se modré oči můžou stát černými studnami.
„To jsem si vyvodila sama.“ Snažila jsem se mu ruku vykroutit, ale držel ji pevně.
„Hmmm...“ udělal jen a přitáhl si mě blíž. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela. Co to zkouší?! Seděla jsem čelem k němu, každý na okraji své barové stoličky. Tohle bylo tak trapné, až jsem se musela začít smát. Nedůvěřivě se na mě podíval a lehce nafoukl tváře, volnou rukou jsem mu do nich lehce píchla a tu pusu jsem mu dala sama. Jaképak copak.