Comme des enfants VIII.

Anotace: kratší, výživnější, uvidím, jak dál a jestli vůbec. Pro smrada

Po několikátém panáku vodky prokládané nějakým lepítkem se se mnou začal točit celý bar, měla jsem pocit, že barová stolička nestojí tam, kde má a pořád se naklání k Maxovi. Smála jsem se na celé kolo a flirtovala s barmanem, který nebyl imunní, lil mi víc, než musel. Noční vzduch byl jako probíračka, praštil vás do obličeje a nenechal stát pevně na nohou. Držela jsem se Maxe jako klíště.
„Sedni si!“ doslova mi nařídil, když jsme byli u první lavičky po cestě. Kam jsme to šli?
„Ne! Jdeme dál.“ Trvala jsem na dalším pití. Co na tom, že mi zítra bude blbě? Konec světa může přijít brzo. A na to je potřeba se napít.
„Nikolo, sedni si, nehejbej se, nemluv, potřebuju něco pořešit.“
„Ale já nechci nic řešit.“ Škemrala jsem a věšela se na něj. „Prosím, prosím, prosím.“ Dodala jsem a tiskla se k němu ještě víc.
„Hele, nechápu, proč prosíš. Bude to chvilka. Pitomý textovky...“ skuhral, asi na displej taky pořádně neviděl. Sebrala jsem mu mobil a hodila si ho do výstřihu.
„Hledej, šmudlo!“ pobídla jsem ho se zachechtáním. Nepřišlo mi to až tak trapné. Vzdychnul.
„Fajn, ať je po tvým. Vzdávám se. Kam jdeme?“ rezignoval a já se rozhodla vybílit domácí bar.

Pomalu jsem přestávala mít tolik v hlavě, přišlo mi hodně hloupé hodit si telefon pod tričko, tlačil mě, tak jsem si jej, doufám nepozorovaně, vyndala a strčila do kapsy. Nemluvili jsme, nebylo o čem. Hala byla podivně studená, v obýváku jsem rozsvítila jen velkou lampu a šla prohledat, co dobrého skrývá náš bar. Max se usadil v křesle a nejspíš čekal, kdy mu vrátím telefon, tvářil se neutrálně.
„Vodku?“ nabídla jsem mu. Jenom kývnul hlavou, vzala jsem i dvě skleničky. Dřív než jsem mu podala plnou skleničku, vyštrachala jsem jeho telefon.
„Promiň.“ Omluvila jsem se. Bylo mi to hloupé. Občas nechápu své nápady. Usmál se.
„Odepíšu a budu celej tvůj.“ Slíbil. Fajn. Celý můj. Dala jsem si radši panáka na kuráž a pozorovala ho. Lehce se usmíval. Nedíval se na mě jako na debila. Pod tričkem se mu jasně rýsovaly svaly. Vlasy mu padaly do obličeje a jeho delší vousy mě vždycky lechtaly, bylo to něco jiného než ti hladce oholení kluci nebo pánové.
„Tak...“ řekl, když dopsal. Na nic jsem nečekala a začala ho líbat, nebránil se, no, proč by vlastně měl. Nebránil se, ani když jsem mu sundávala tričko. Měla jsem pravdu, bez trička to bylo mnohem lepší. Necukal se ani při tom, když měl dole džíny. Mohl mě kdykoliv stopnout. Neudělal to. Jen rozepínal knoflík po knoflíku na mých šatech. Tisknul si mě k sobě. Hlasitě dýchal. Prsty mi pročesával vlasy. Vzala jsem jej za ruku a táhla k sobě do pokoje. Chtěla jsem rozsvítit a dívat se na tu nádheru, ale nebyl čas. Moc kusů oblečení na nás nezbylo. Dech se mi zadrhával v krku. Srdce mi bušilo šílenou rychlostí, když mě s pobaveným výrazem žduchnul na postel. Podala jsem mu životně důležitý balíček, no, snad spíš životu zabraňující. Hladil mě. Miloval. Pro tuhle chvíli. Kdo ví proč jsem si vzpomněla na větu mé kamarádky, která tvrdila, že have sex není totéž co make love. Pro tentokrát jsem s ní souhlasila a dávala svůj souhlas hlasitě najevo.