Mladík s růží

 
„…A konečně. Zlatý hřeb naší výstavy“
Zvedla jsem hlavu a odhodila pramen vlasů, co mi spadl do očí.
      „Fakt řekla, že bude konec?“ drcla jsem do spolužáka vedle, aby mi to potvrdil. Znuděně přikývl. No konečně. Tyhle školní exkurze jsou fakt na draka. Nuda a šeď. Šeď a nuda.
    Došli jsme k obrazu v rohu. Pod „došli“ si představte mě, mých třiadvacet spolužáků, naši třídní a rozzářenou průvodkyni, která tohle všechno neuvěřitelně prožívala. Pramen tmavě hnědých vlasů se mi opět uvolnil z ohonu. Asi ho ustřihnu, jinak to nevidím.  Začala jsem svou pozornost věnovat obrazu. A zůstala jsem v němém úžasu.
    Obraz zachycoval mladíka asi kolem osmnácti let. Na sobě měl legíny, na nich nadýchané kraťasy, vestu a rudý kabátec. Krk mu zdobil límec s nákrčníkem bohatě zdobeným krajkou. Po mužské, ale stále chlapecké tváří mu tančily stíny. Dominantou obličeje byly oči modré jako odpolední obloha za jasného dne. Tvář mu rámovaly prameny jako uhel černých polodlouhých vlasů. V pravé ruce svíral růži květem dolů, jenž barvou připomínal odstín rtěnky naší průvodkyně. To znamená rudá barva. Akorát ta růže byla hezčí.       
      „Tak děti, půjdeme. Rozlučte se s paní průvodkyní“ nařídila nám třídní, jako bychom byli žáčci na prvním stupni. Zakrákali jsme slova rozloučení, já vytasila mobil a rychle si obraz několikrát vyfotila. Spokojeně jsem se usmála na fotky v mobilu, věnovala úsměv i malbě na stěně. Za chvíli se galerií nesla ozvěna mých spěšných kroků, jak jsem běžela ven za spolužactvem. 
 
     „Cejtíš to?“ nasála jsem následující ráno vzduch.
        „Co?“ pohlédla na mě nechápavě Tamara, jedna ze spolužaček a kamarádek v jednom.
     „Růže“ Se zavřenýma očima jsem zasněně vydechla.
   „Růže?“ zopakovala. Přikývla jsem. Ta vůně mě pronásledovala od včera. Jemná a přesto výrazná vůně, která mi úplně ochromovala smysly.
   „Já nic necítím“ pokrčila Tamara rameny a natočila si na prst pramen zrzavých vlasů.
    „Tak v tom případě mi sežeň číslo na Chocholouška. Protože mi asi začíná hrabat“
Tamara na mě pohlédla ještě o něco nechápavěji. Mávla jsem rukou na znamení, že to má nechat být.
 
      Rozhodla jsem se vzepřít svému osudu- hospitalizace u slavného doktora- a vpadla jednou v sobotu odpoledne do dveří galerie.
    „Já už tě tu někdy viděl, že jo?“ mrkl na mě muž za pokladnou.
    „Byla jsem tu se školou“ přisvědčila jsem. To mu jako vysvětlení stačilo a nechal mě, ať se jdu pokochat uměním. Bez váhání jsem zamířila k chlapci s růží.
    „Co po mě chceš?“ oslovila jsem chlapce na obraze.
   Samozřejmě neodpověděl. Zato jakoby mě objaly paprsky slunce, které viselo vysoko nad mladíkovou hlavou. Vůně růží, která mě poslední dobrou pronásledovala, mi vzala dech. A dotek jeho dlaně na mé tváři ve mně vyvolal pocit, že mi každou chvíli vyskočí srdce z hrudi.
       Se škubnutím jsem se myslí vrátila zpátky do galerie, kam slunce zlehka dopadalo velkými okny. Hlavu jsem měla zmatenou, zato srdce, to to chtělo prožít ještě jednou.
   „Našla jsi vše, co jsi hledala?“ oslovil mě pokladní.
„A-ano. Děkuju. Na-nashledanou“ vykoktala jsem a vyběhla ven.
 
  
 
O několik týdnů později
 
Běžela jsem jako štvaná kořist ulicí. Pršelo, mokré prameny vlasů se mi lepily na tvář, ale já je ignorovala. Dneska ta výstava končí. Dneska ta výstava končí, hučelo mi v hlavě. Rozrazila jsem dveře.
    „Brý den“ pozdravila jsem muže za pultem pokladny a dala na pult peníze za vstupné. Shrábl je a vrátil mi drobné. Vyrazila jsem k obrazu. Srdce mi splašeně bilo. A nebylo to ani tak rozčílením jako spíš něčím jiným. Mě samotnou to štvalo.
Už mám dost nocí, kdy jsem se budila s jeho tváří před očima. Dost těch chvil, když jsem se ocitala v mysli pod modrou oblohou v jeho náručí. Ale. Přeci si nebudu lhát sama sobě. Položila jsem na malbu dlaň. Na jeho srdce. A zaťala mu nehty do hrudi. Zlehka jsem jela dolů. Nehty za sebou nechávaly cesty.
    „Vem mě sebou. Aspoň na chvíli. Prosím“ zašeptala jsem do ticha rušené nanejvýš pleskáním kapek deště dopadajících na okno.
   Lehký větřík mi pocuchal zplihlé vlasy. Ovanula mě nyní důvěrně známá vůně růží. Kolem pasu mě objala dvojice paží. Ne. Ne. Ne. To není možný. Nemůžu být s ním. Být v obrazu. Na tváří mě zašimraly okvětní plátky růže. Té, kterou držel v ruce. Zlehka mi ji vpletl do vlasů.
   „Jeden jediný, ale zato věčný“ šeptl a spojil naše rty.
 
 
 
Poděkování: 
 
Chtěla bych strašně moc poděkovat těmto lidem:
 
Morgernsternovi za inspiraci
Aťanovi a Robinovi za korekturu a rady
Joeovi, Mirisce, Martymu Kudlankovi, CCGREEmu, lipo, Bakchusovi za pouhé přečtení a rady.
Dále děkuji své učitelce češtiny, své mamce a sestře... Zkrátka všem, kteří mi s povídkou nějak pomohli. Vaše rady a připomínky byly pro mne velmi cenné. Dík lidi :-)