Vzpomínka

Anotace: Před třemi lety jsem na jednom školení potkal dívku, která mě inspirovala k napsání následující povídky...

Vzpomínka

 

(K poslechu http://youtu.be/bfL-W91BI4g )

 

*******

 

“Zdravím tě příteli můj…” zašeptala do ticha pokoje.

 

Její pohled se zavrtával do monitoru počítače. Na obrazovce byl facebookový profil jednoho člověka, kterého kdysi znala.

 

A ke kterému nakrátko zahořela.

*******

Sto kilometrů daleko ležel mladík v posteli a na břiše ho hřál notebook. Sledoval naprosto nezajímavý film.

 

Byl to snad pohled herečky či nějaká drobnost, která mu vyvolala tu vzpomínku.

 

Vzpomínku na noc plnou vášně s cizí ženou v cizím pokoji.

 

“Co asi děláš, slečno?” zašeptal do ticha pokoje.

 

Okamžitě vypnul přehrávaní filmu a prsty se mu rozletěly po klávesnici. Netrvalo to moc dlouho a už zase se na něj usmívala. Usmívala se stejně hezky jako před těma dvěma lety. Zrzavé vlasy po ramena a pohled, za kterým by šel do pekla a zpět. Dobrou hodinu strávil tím, že projížděl jednotlivé příspěvky, které uveřejnila. Od té doby, co se neviděli, zvládla dokončit školu, pořídit si nové auto a vydat se do Francie.

 

Mohl by jí napsat. Pozvat ji někam ven. A třeba se to příjemně zvrtlo. Ale. Jako vždy tu jedno malé “ale” bylo. Už tehdy s ní byl někdo jiný, a to se nezměnilo.

 

Nutkání napsat alespoň zprávu bylo silnější a silnější. Písmenko za písmenkem se na monitoru začal objevovat nejprve opatrný, po několika větách ale velmi vřelý vzkaz.

 

Vzkaz skončil na půl stránce textu. Stačilo ho jen odeslat. Něco ho zastavilo. Podíval se na hodiny. Ty ukazovali tři čtvrtě na dvanáct večer.

 

“Ráno moudřejší…” řekl na půl úst.

 

Horká sprcha a po ní směr do říše snů byly poslední položky na seznamu toho, co se mělo ten den zvládnout. A nebyly to zrovna těžké úkoly.

Jakmile se přikryl peřinou, uplynuly sotva tři vteřiny než se mu zavřela víčka.

 

*******

Probudil se do snu.

 

Zelená louka obklopená dokola lesem, přes kterou vedla pouze jedna prošlapaná cesta.

 

Ona šla naproti němu a smála se. Tak jako před dvěma lety, kdy se viděli poprvé. Oblečená do pruhovaných šatů a červených punčoch.

 

Přišli k sobě na několik málo centimetrů.

 

Podíval se jí do očí. Ten pohled, ve kterém se utopili někteří před ním. Pohladil ji po tváři. Všechno bylo tak reálné, každý pór, každý záhyb. Jako by tam před ním opravdu stála.

 

Políbil ji. Pomaličku a váhavě. Vychutnával si každý okamžik. Přivinul ji k sobě a pevně držel jako by už nikdy neměla odejít.

 

“Chyběla jsi mi, slečno.”

“I ty mě. Je to už dlouho. Dost často na tebe myslím.”

“Opravdu?”

“Opravdu. Polib mě.”

 

Splnil jí její přání. Již ne však váhavě ale vášnivě a nespoutaně.

 

“Miluji se se mnou,” zašeptala.

 

Sňal z ní šaty a ulehli spolu do trávy.

 

Čas se na několik desítek minut zastavil. Ta společná vášeň zažehnuta jedné noci daleko od jejich domovů, se nyní rojila nad jejich zpocenými těly.

 

Křičela slastí a on si ji opakovaně bral, dokud se unaveně nesvezla.

 

Nemluvili. Zprvu. Leželi tam vedle sebe a spokojeně oddechovali. Země je hřála do zad a slunce nad nimi zářilo.

 

“Ráno mi zmizíš, že?” ptal se.

“Stejně jako ty mě,” posmutněla.

“Napsal jsem ti zprávu. Dlouhou zprávu.”

“Ráno si ji určitě přečtu.”

“Napsal jsem ji. Neodeslal.”

“Proč?”

“Víš, přece jenom jsem o tobě dlouho neslyšel a tak nějak nevím, jestli bys vůbec to ocenila. Přece jenom to celé byla věc jednoho večera.”

“A proto jsme si pak každý den volali a psali? No tak přemýšlej. Kdybych o tobě nechtěla slyšet, neozvu se.”

“Jenže od doby co na to tvůj přítel přišel, už ses neozvala.”

“To neznamená, že jsem na tebe nemyslela.”

“Můj vlastní sen mě přesvědčuje, abych mu poslal zprávu, to je komické.”

“Co mám říkat já? Právě svůj sen přesvědčuju, aby se mi ozval.”

 

Oba dva se začali smát.

 

“Říkáš si někdy, jaké to mohlo být, kdyby nám to vydrželo?”

“Někdy mě to přepadne. Ale to asi nezjistíme, že ne?”

“Můžeme si o tom nechat zdát, co ty na to?”

 

Místo odpovědi ji políbil. Slastně přivřela oči a nechala se tou snovou euforií unášet.

 

“Nech ty oči zavřené. Na chvíli. Prosím”

 

Stála tam a slyšela jenom, jak její milenec přebíhá několik minut zleva doprava.

 

“Už můžeš!”

 

Otevřela oči a na tváři se jí rozlil úsměv. Držel v ruce kytku s natrhaných sedmikrásek.

 

“Promiň, nic lepšího jsem vysnít nedokázal.”

“Neboj, jsou nádherné. A neomlouvej se.”

 

Vzala jeden z květů a vpletla si ho do vlasů.

 

“Jsi nádherná. Víš o tom?”

 

Začervenala a mlčky sklopila zrak.

 

“Děkuju.”

“A já tobě.”

“Tak tohle je konec? Zase?”

“Asi všechno hezké musí jednou skončit.”

“Nemůžeme snít věčně?”

“A ty bys chtěla?”

“Zrovna teď ano.”

“Tak si ráno zkontroluj příchozí zprávy.”

 

Jejich ruce se dotýkaly, a přesto byli najednou od sebe na kilometry vzdálení. Obraz se rozostřil a jen pramen zrzavých vlasů se naposledy zhoupl ve větru.

*******

 

Probudila se jako v šoku. Takhle živý sen dlouho neměla. Slunce prosvítalo do pokoje a jeho paprsky šimraly na obličeji.

 

Spustila nohy z postele a vydala se ještě trochu ospale do koupelny.

 

Aniž by se na sebe podívala do zrcadla, nabrala do dlaní vodu a chrstla si jí do obličeje.

 

Jaké bylo její překvapení, poté co zaostřila na svůj odraz, když zjistila, že má za uchem květ sedmikrásky…