V barvě pavích per

Anotace: Zase jedna slaďárna :o)

 

Kriticky na sebe pohlédla do zrcadla.

„Vypadám jako svatební dort,“ oznámila svému odrazu a zároveň mě.

„Ale nevypadáš,“ mávla jsem rukou.

„Vypadám! Vždyť se na mě podívej, ani neprojdu dveřmi,“ rozhodla se pro názornou ukázku a přešla k rámu dveří. Krinolína jejích šatů jí vážně průchod dveřmi neumožnila. Poodstoupila od dveří, prohrábla si plavé vlasy a v kritice svého vzhledu pokračovala.

„Vypadám jako svatební dort a ty boty! Pokud si nezvrtnu kotník ještě tady, tak na plesu určitě,“ probodla pohledem krémové střevíčky s páskem přes nárt na jehlových podpatcích. Otočila se na mě a obě jsme se začaly smát. Sama jsem se později nasoukala do svých zdaleka ne tak krásných šatů, které měla Josette. Její šaty byly pudrové, bohatě zdobené krajkou, zatímco moje byly obyčejné, dlouhé šaty v barvě pavích per a řaseným výstřihem odhalující klíční kosti. Odešla jsem z pokoje, abych se po chvíli vrátila s černými střevíčky na nízkém, v porovnání s Josette takřka směšném podpatku. Vydaly jsme ven, Josette musela kvůli šířce sukně projít dveřmi bokem, pro jistotu ji z každé strany podpíral jeden ze sluhů.

„Opatrně, mademoiselle,“ sevřel jí v jednu chvíli paži starší ze sluhů, když škobrtla. Poděkovala, a poté co se bezpečně usadila do útrob kočáru, bylo vidět, že si oba dva oddechli.

„Tak jak se těšíš?“ naklonila se ke mně, zatímco se kočár rozjel na zámek, kde se měl ples pořádat.

  „Popravdě? Myslím, že budu celou dobu sedět a poslouchat orchestr,“ pohlédla jsem oknem kočáru ven. Noc už oblékla svůj háv a okolí se kolébalo v konejšivém světle luny, které doprovázelo světlo svíček v podobě hvězd.

„Co to povídáš? Určitě tě někdo vyzve k tanci,“ prohlásila Josette. Vděčně jsem na ni mrkla.

 

Kočár po nějaké době zastavil. Kočí seskočil z kozlíku a na štěrku zaskřípaly jeho kroky.

„Jsme na místě, mademoiselles,“ oznámil nám a otevřel dveře.

„To je nádhera,“ zašeptala jsem okouzleně nad osvětleným palácem. Nádvoří, kterému dominovala vysoká fontána, se pozvolna začalo plnit přijíždějícími hosty. Povzdechla jsem si. Moji rodiče takovýhle ples nikdy nezažili. Nebyli jsme chudí, ale peněz na rozdávání jsme taky neměli. Zato Josettiina rodina si s penězi nemusela dělat starosti. Položila mi ruku na rameno.

„Bude to skvělý večer, uvidíš,“ usmála se a podala mi mou černou, kamínky lehce zdobenou škrabošku. Opatrně jsem si ji nasadila a gumičku, která držela masku na svém místě, jsem ukryla pod vodopádem svých dlouhých, hořce čokoládově hnědých vlasů. Usmály jsme se na sebe, obličeje díky maskám změněné takřka k nepoznání. Josettiina škraboška byla jak jinak než pudrová, zdobená krajkou a bílými peříčky. Z obličeje jí zářily hnědé, takřka černé oči.

  Společenský sálem se linulo jemné ladění nástrojů orchestru. Josette se co chvíli s někým zdravila a ujišťovala je, že se rodiče mají dobře. Když nastala ve zdravení se odmlka, rozhlížela se spolu se mnou po potenciálních tanečnících. Netrvalo dlouho a Josette mi věnovala omluvný úsměv, načež se vydala tančit s jakýmsi hrabátkem. Zaposlouchala jsem se do líbivých tónů orchestru a na chvíli zavřela oči.

  „Smím prosit?“ přistála mi na rameni dlaň. Mimoděk jsem sebou cukla a otočila se.

„Jistě,“ vrhla jsem na tanečníka rozpačitý úsměv a nechala jsem jeho ruce, ať se mi usadí na lopatce a v dlani.  

„Povězte, vy nejste hraběnka, že?“ pohladil mě po chvíli ticha na uchu jeho dech.

„Nejsem,“ přisvědčila jsem. „Jsem pouze přátelský doprovod slečny Josette,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Nemáte modrou krev, a přesto působíte tak vznešeně a urozeně. Úchvatné,“ zvedl mi bradu, abych mu viděla do očí, orámovaných černou škraboškou s peříčky. Safír. Jeho oči měly barvu jako jeden z mnoha kamenů, jež zdobily prsteny, co Josette nosila.

„Řekněte mi, máte ráda klavír?“ prolomil opět po chvíli ticho. Poté, co jsem přisvědčila, že ke klavíru coby nástroji chovám velké sympatie, v očích mu potěšeně zajiskřilo. Položil mi ruku kolem ramen a naklonil se k mému  uchu.

„Pojďte se mnou,“ požádal.

„Kam? A proč?“ kousla jsem se bezděky do rtu.  Uchechtl se.

„Nebojte se. Prostě pojďte, já nekoušu,“ vyvedl mě ze společenského sálu a vedl spletitými chodbami paláce, až zastavil před dveřmi, u kterých stiskl kliku.

„Až po vás,“ pokývl mi. Nervózně jsem překročila práh, ozvěna podpatků zněla v liduprázdné místnosti zvláštně. Rozhlédla jsem se po interiéru, který se koupal v záři měsíčního svitu. Violoncello. Harfa. Klavírní křídlo. Právě křídlo byl střed jeho zájmu. Sedl si doprostřed dlouhé lavice, která byla ke klavíru přisunutá, a mě naznačil, ať si přisednu. Rychle si protáhl prsty a dal se do hraní. Dala jsem si ruce do klína a zaposlouchala se. Uplynula minuta. Dvě. Tři. Po chvíli jeho prsty zastavily své putování krajinou černobílých kláves.

„To byla krása. Od koho ta skladba je?“ naklonila jsem se k němu. Narovnal se.

„Od Chopina. Je to překrásná hudba. Až si myslím, že jste u něj stála, když komponoval,“ otočil se obličejem ke mně a usmál se. Sklopila jsem oči. Nevěděla jsem, co bych v tu chvíli měla říct. Opatrně si sundal z obličeje škrabošku.

„No tak, sundejte si tu masku, ať vám vidím do tváře,“ požádal mě. Opatrně jsem si ji tedy z obličeje sundala. Několik drobných pramenů mi hned spadlo před oči. Zvedla jsem ruku, abych si je z očí odhrnula. Zlehka mi je zastrčil za uši sám. Vzal moje ruce do svých, jako by je chtěl zahřát. A jenom se na mě díval.

„Proč nic neříkáte? Proč mlčíte?“ naklonila jsem se nepatrně blíž.

„Copak je potřeba neustále mluvit? Není lepší někdy ticho?“ sklonil se a políbil mě na rty. Chvíli po té co se odtáhl, byly slyšet na chodbě kroky.

„Měli bychom už jít,“ podal mi mou škrabošku a vzal mě za ruku a vedl mě ke vchodu. Ven proudily zástupy lidí. To už je tak pozdě? To jsem s ním byla tak dlouho? Celý večer?

„Ach, tady jsi! Hledala jsem tě všude! Kde jsi byla?“ vynořila se Josette z davu.

„Já… Byla jsem v hudebním sálu,“ vyslovovala jsem to pomalu, jako bych se probudila po dlouhém spánku a rozhlížela se, zda nezahlédnu mého dnešního společníka. Ale jako by se vypařil.

„V hudebním sálu? Cos tam dělala?“ zkroutila Josette do přemýšlivé grimasy.

„Byla jsem tam s…  Podívej se!“ upoutalo mou pozornost cosi na podlaze. Zvedla jsem to.

„To je jeho škraboška,“ vydechla jsem.

„Jeho? Čí? S kým jsi byla?“ nechápala Josette. Ignorovala jsem jí. Upoutala mě miniatura peří, kterým byla zdobená. Stejné peří, které zdobilo i moje šaty. Paví pera.