Derek a Ilsa

Elisa K. Povídky » Sci-fi

„Vzepřela se Řádu. Vzepřela se Řádu,“ oznamoval mi kovově robot. Chtěla jsem kolem něj projít a najít Dereka, ale Derek se jako na zavolanou rozhodl, že si najde on mě.

„Děje se něco?“ pohladil mě po koleni.

„Tohle cosi se mi chtělo asi hrabat ve výstřihu,“ ukázala jsem na robota, jako když žaluje malé dítě. Derek si povzdechl.

„Tak půjdem odsud, ne? Stejně už je pozdě,“ řekl při pohledu na hodinky. Zavěsila jsem se do něj a bok po boku jsme opustili prostory klubu. Cestou domů jsme se od sebe nehnuli. Bylo by to příliš nebezpečné.

    Když jsme došli do našeho malého bytu, Derek zapadl do koupelny a já si začala připravovat suroviny na večeři. Při krájení sýra jsem se dívala na své pravé zápěstí, kde jsem měla pod kůží jako každý člověk implantovaný čip. Už je to asi dva roky, kdy se umělá inteligence vzbouřila proti lidem a my nyní díky tomu žijeme pod nadvládou robotů. Oni nic nedělají, ani nepracují, zato my lidé jim musíme být povolní. Ve všem. Neposlušnost je tvrdě trestána dle našeho – spíše jejich – zákoníku neboli Řádu. S rodinou nežiji, zbyl mi pouze Derek. Ani nevím, jestli jsou táta a máma naživu. Ozvalo se pípnutí, jak jsem zapnula vařič. Na něj jsem položila hrnec s vodou a čekala jsem, až voda začne vřít. Kolem pasu mě chytila dvojice paží, Derek si mě přitáhl na hruď a políbil mě na krk.

„Počkej,“ přerušila jsem ho s úsměvem. „Musím…“

„Nemusíš,“ vyvedl mě z omylu, zatímco mi dlaní bloudil pod trikem.

„Jídlo počká,“ zašeptal mi mezi polibky a poslepu vypnul vařič.

„Ale já ne,“ přetáhl mi triko přes hlavu a odnesl v náručí do ložnice.

 

Na tváři mě zašimraly sluneční paprsky. Na nočním stolku se rozezněl mobil a čekal, až se uráčím nastavený budík vypnout. Mrzutě jsem se otočila na druhý bok, po chvíli jsem se donutila vstát a nasoukat se do pracovního – džínů, halenky a saka. Coby mladistvá pracuji „pouze“ jako pokladní, ale pravidla vyžadují i na takovém postu slušné oblečení. Derek už byl pryč. Pracuje spolu s muži v dolech a vstává už za svítání. Snad to stihl do práce včas.

  „Jdeš pozdě,“ oznámila mi robotka, co má na starosti dozor nad lidmi.

  „Já vím, už se to –“ větu jsem nestihla dokončit, protože mě kdosi popadl za vlasy. Asi metr padesát vysoký robot mě začal vláčet napříč obchodem ke kancelářím vzadu. Nakupující roboti nám uhýbali z cesty a blikali údivem nad mou drzostí. Jen se podívejte na tu špínu. Jen se dívejte, jak jsou ti lidé k ničemu. Smýkl mnou do kanceláře.

  „Svlíkni se,“ poručil mi rázný hlas.

Odmítla jsem, tak mi dva roboti pomohli. Jeden mi držel ruce, druhý mi svlékl sako a následně i halenku. Seděla jsem v tureckém sedu od pasu nahoru jen v podprsence a záda mi neúnavně značil bič. Ostrá bolest po takřka celé délce páteře. Znovu. Pár vteřin nic. A pak zase. Ať už to nebolí! Jen ať už to nebolí! Pomyslela jsem si, když jsem údery přestala po dvacáté ráně počítat. Zatočila se mi hlava. Záda mi hořela. Následovalo už jen temno.  

  Probrala jsem se na podlaze. V kanceláři nikdo nebyl, přes opěradlo židle byla přehozené moje svršky. Oblékla jsem si je na zkrvavená záda. Bolestí se mi na okamžik zatmělo před očima. Doběhla jsem do šatny, připnula si na ňadro cedulku se jménem a logem obchodu a šla za kasu. V přihrádce pod kasou jsem našla svůj oběd. Chléb zlehka potřený máslem. Rychle jsem se najedla a sotva jsem polkla poslední sousto, dala jsem se s bolestnou grimasou do markování. Když mi po pár hodinách hlídka u dveří dala znamení, že můžu jít, vyšla jsem do studeného večera a nechala své kroky, aby mě zavedly domů.

 

„Ili, co se ti stalo?“ přešel Derek k posteli, na které jsem ležela na břiše od pasu nahoru nahá. Rozsvítil lampičku i na své straně postele.

  „Přišla jsem pozdě do práce,“ tiskla jsem tvář ulepenou od slz do polštáře. Derek se na mě chvíli bezmocně díval a po chvíli se začal v něčem za mnou přehrabovat. Následně se ozvalo jen prásknutí, jak za sebou zavřel vstupní dveře.

 

Matrace zasténala pod Derekovo vahou. Ublíženě jsem zasyčela, když mi do cestiček způsobených lačným olizováním biče vetřel nějakou mast.

 „Kde… kde jsi to sehnal?“ zatínala jsem nehty bolestně do matrace.

„To je jedno“ přešel mou otázku a vymáčkl si na dlaň další dávku masti.

„Řekni mi to. Prosím,“ zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí.

„Prodal jsem na černým trhu jeden z prstýnků. Patřil moji mámě,“ podíval se někam  mimo mě.

„Deri… To nemyslíš vážně?!“

„Musel jsem. Ale ona by si to tak přála, slyšíš mě?“ zvýšil trochu hlas, aby mi naznačil, že se nehodlá hádat. Na chvíli odešel, a já jsem slyšela, jak v koupelně hučí voda. Polykala jsem slzy.

  „Pojď sem“ šeptl prosebně a rozevřel náruč, když si vedle mě lehl. Ochotně jsem se mu stulila do náruče. Proplétal si prsty mezi mými prameny vlasů, zatímco jsme byli každý ponořený do svých vlastních úvah.

„Já už takhle nemůžu dál, Deri. Vždyť jak dlouho se tohle dá vydržet? Dalších padesát, šedesát let? Měsíců? Dnů?“ šeptala jsem plačky.

„Pšššt,“ kolébal mnou v náručí. „Spolu to zvládneme. Slibuju.“ Sevřel mě v náručí pevněji a přitom něžně políbil mě do vlasů a na tvář. Byla jsem ochotná mu věřit. Dokážeme to. Dokud máme jeden druhého, tak to nějak zvládneme. Ale co když se jednomu z nás něco stane? Na to jsem si zakázala myslet. Na nebe se vkrádala tma, která si se dnem měnila službu. Teplo Derekova těla a pravidelný, neměnný tlukot jeho srdce mě za chvilku uspalo.

                                                   

                                                              ***

 

Derek té noci nemohl spát. Zatímco Ilsa mu už dávno usnula v náručí, on se stále díval do tmy. Přemýšlel o tom, co řekla. Jak dlouho ještě můžou takhle vydržet? Posunul se na posteli, aby viděl oknem ven na oblohu. Jeho vlastní daň za to, že přišel pozdě do práce, ho pálila. Při vzpomínce na rozžhavenou žehličku, jak se pravidelně dotýkala jeho zad, zavřel oči. Vybavila se mu hra, kterou hrával jako malý. Hra založená víceméně na systému náhody.

Pokud na nebi uvidím hvězdu, bude všechno v pořádku. Nebe bylo pořád temné jako sklenička inkoustu. Zabořil tvář do Ilsiných tmavých vlasů. Když se snům podařilo zlákat ho do své říše, něco se změnilo. Na nebi temném jako řasy samotné Nykty se objevila Ona. Malá hvězda. Jejich znamení. Znamení naděje.