Snesu ti k nohám celý vesmír

Anotace: Náhodou nalezená, kdoví jak stará povídka...

Slunce už dávno zapadlo a ani jeden z nich se nenamáhal v pokoji rozsvěcet světlo. Jejich role byly velmi jednoduché. On byl vypravěč, ona posluchačka. Čekala.

Věděla, že je otázkou minut, možná i pouhých vteřin, než jí opět začne vyprávět
některý ze svých příběhů. Nezklamal. 

„Kdysi dávno“ chtěl začít vyprávění, ale ona ho přerušila. 
„To zní jak pohádka,“ přetočila se na druhý bok, aby mu viděla do obličeje. Položil jí prst na rty. Povzdechla si a otočila se opět zády k němu. Pokračoval tam, kde začal. 

„Kdysi dávno žil na Merkuru, možná na Venuši nebo prostě tam někde jeden ufon. Říkejme mu třeba Hex. Nebyl nijak vysokej, měřil asi metr dvacet a byl hubenej. Měl šedou vrásčitou kůži jako mají někteří staří lidé, kulatou hlavu a strašně velký oči. Ty oči měly tvar asi jako mandle a blýskaly se všema odstínama černý. Jednou si v létacím talíři jen tak lítal Mléčnou dráhou a přístál tady na Zemi.

   Vyšel po schodech ze svého korábu a uviděl Ji. Šla zrovna ze školy oblečená do džínů a svetru, na zádech měla batoh. Bylo krásně, sluneční paprsky dávaly jejím černým vlasům modravý nádech a v pomněnkově modrých očích se jí odrážela bezmračná obloha. Hex jen otevřel pusu a koukal na ni. Něco bylo špatně. Něco bylo jinak. Někde v jeho hrudi se rozbušilo srdce. Nebušilo tak jako obyčejně, tlouklo trochu jiným způsobem. Nechápal, co se děje. Když zahýbala za roh, rozběhl se za ní. Řidiči zděšeně brzdili, když se jim takřka připletl pod kola.  Zastavil se a díval se, jak odemyká vchodové dveře a mizí v útrobách domu. Šel pět kroků za ní. Jako její malý, o dost ošklivější stín. 

  Zůstal stát před dveřmi bytu. Ti lidé jsou tak hloupí. Dotkl se zámku a už se ocitl v předsíni. Prohlédl si jednotlivé místnosti a vklouzl do dveří, za kterými se ozýval šum. Zaujalo ho divné sedátko s kulatou dírou uprostřed, tak se na něj vyšvihl a posadil. Za závěsem stála ona
a na její tělo dopadaly proudy vody. Zahalená do ručníku vyšla ze sprchy.
Zaječela a hodila po Hexovi nádobku se šamponem. Vyhnul se a natáhl k ní pařátky ve
smířlivém gestu. 

„Přicházím v - Au!" třel si spánek, do kterého ho udeřila další hozená nádoba. 

„Přicházím v míru. Neboj se," snažil se Hex dívku uklidnit. Nevypadala klidně, ale aspoň už po něm nic neházela. 
   „V míru? Ty seš… Ty seš to?“ otočila se po něm nevěřícně, když šla chodbou k sobě do
pokoje. 
„Myslíš to, čemu vy lidé říkáte ufon, marťan? Tak to jsem. Jmenuji se Hex, těší mě“
stiskl jí na seznámení pravačku. Nepřestávala na něj užasle zírat. 
„Alice,“ představila se po chvíli, když se vzpamatovala, otočila se k němu zády a začala se oblékat. To na ni pro změnu zíral on. Naznačila mu, ať se otočí. Zabodl tedy pohled do květináče na parapetu. 
 „Jak ses sem vlastně dostal?“ napadlo Alici se zeptat. 
„Normálně dveřmi. Vaše zámky jsou pro nás snadno odemykatelné, stačí na ně jen
položit ruku,“ vysvětlil s naprostým klidem. 
„Kam jdeš?“ zajímal se, když viděl, že si v chodbě bytu zavazuje boty. 
„Ven,“ odpověděla prostě. 
  „Můžu jít s tebou?“ žadonil. Tuhle možnost okamžitě zamítla a vyběhla ze dveří.
Přešel k oknu a byl znechucen pohledem, který se mu naskytl. Alice padla před
vchodem kolem krku jakémusi mladíkovi. Jak mohla? Dát přednost člověku před
ním? 

  „Ty seš tu pořád?“ vytřeštila oči, když viděla, jak si to ufon sedí za jejím stolem. Nemluvil, ruce měl složené na prsou a z už tak sotva znatelných rtů zbyla pouze pár centimetrová čárka. 
„Kdo to byl?“ nevydržel to. 
 „Ty myslíš Pavla? Chodíme spolu už přes rok, proč se ptáš?“ 
  To už ho zdrtilo úplně. Kdyby mohl, tak se rozbrečí. Ale to raději ne, kyselina sírová tekoucí z jeho očí by ji mohla vyděsit. 
„Nechceš něco k jídlu?“ zeptala se opatrně. Zavrtěl hlavou. Teď jí nechtěl vysvětlovat, jak ufoni přijímají potravu a tekutiny. Rozložila si učení na postel. Zvedl se a posadil se na zem. Vděčně se usmála a přenesla si hromádku učebnic a sešitů na desku stolu. Jak tak byla skloněná nad učením, padal jí do očí pramen vlasů. Chtěl jí ho z očí odrhnout, ale netroufal si. Jen tam tak seděl a kapičky kyseliny tiše padající z jeho očí dělaly díry do koberce. 

„Dobrou“ popřála mu později, když ležela pod peřinou. 
 „Dobrou“ usmál se hořce do stěny naproti stolu, za kterým zase seděl. Ozvalo se pípnutí a mobil na jejím nočním stolku zavibroval. Vzala ho do dlaně a usmála se. Zřejmě přání na dobrou noc od toho lidského slizouna. Bůhví, co jí píše.

Kdyby se tak někdy usmála na mě, pomyslel si, když se její vlasy rozpily po povrchu
polštáře a její dech se pod tíhou spánku prohloubil. Podíval se oknem na oblohu. Vlivem světel, která večerní město vrhalo, neviděl žádnou z hvězd, o planetách ani nemluvě. Srdce měl rozmetané na kousky a stýskalo se mu. Zítra se s ní rozloučí a odletí domů. A zapomene na ní. To především. 

  „Odletím domů,“ oznámil jí ráno, když si před zrcadlem česala vlasy. 

„A kdy? Chtěla bych se ještě rozloučit“ pohlédla na jeho odraz v zrcadle a otočila se na jeho hmotnou podobu.
  „Až přijdeš ze školy,“ rozhodl, když se topil v hlubinách jejich očí. Vděčně se na něj usmála. V pokoji ještě zůstala vůně jejího parfému. Spokojeně ho vdechl a vydal se na kontrolu svého korábu. Byl tam, kde ho zanechal, bez jediného škrábnutí. Lehl si vedle něj na trávu a díval se na oblohu. Připadal by si tak dokonale šťastný. Kdyby jen nebyla Alice. Co ona, hlavně ten její, jakže se to jmenoval? Petr? Karel? Nemohl si vzpomenout. A ani mu to v tu chvíli nevadilo. 

„Páni,“zůstala Alice stát s otevřenou pusou před létajícím talířem. 
„To je jak z ňákýho sci-fi,“ dotkla se třesoucí dlaní zábradlí, které se táhlo podél schodů zvoucí do korábu. Loď měla tvar čočky s vypouklou kabinou pro svého obyvatele. Přemýšlela, jak velká ta kabina asi je.

    Hex se nad jejím obdivem pouze usmíval. Konečně jsou spolu sami. Mohl by ji aspoň vzít za ruku, když už nic jiného. Sklonila se k němu. Teď to přijde. Určitě to přijde. Políbí ho. Možná s ním i odletí. Cítil její dech na svém krátkém, vrásčitém krku, když ho objala. Jako v mlhách slyšel, jak se loučí. Její hlas zněl jako zurčení potůčku, kterých na Zemi viděl nespočet. Sledoval ji, jak elegantně kráčí pryč od něj a slunce jí melíruje vlasy na modro. Jako když jí viděl poprvé.“ 


 

„Neřek jsem ti snad jasně, že nechci, abys jí o mně vyprávěl?“ Hex vypravěče mrzutě
pozoroval. Ten si položil prst na rty a ukázal na spící dívku. 
„Vzbudíš jí,“ napomenul Hexe. Ten protočil oči. 
„Neboj se, myslí si, že jsou ty moje příběhy smyšlený. Jdeš na jedno?“ podíval se na
hodinky. 
„No jo. Ale platíš,“ vyšel Hex z pokoje. Po chvíli vyšel i on. Jak tak šli večerním městem, jako by k sobě nepatřili. Jeden člověk, vysoký a pohledný a druhý návštěvník z druhé konce galaxie, malý a ošklivý. Dva k sobě se nehodící kousky puzzle, které jdou takřka liduprázdným městem na pivo. A ona? Ona ležela v peřinách a byla ve snách několik galaxií daleko.