Zvláštní cestovní kancelář

I.

Mží. Dívám se na svět škvírou mezi kloboukem a límcem kabátu. V prázdné ulici se od zdí šedivých domů odráží jenom klapání podpatků mých bot. Znám dokonale všechny její detaily. Každou dlažební kostku i světlé kameny v chodníku. Vypadají jako mapa nějakého exotického souhvězdí. Zpaměti odříkám všechny nápisy vyškrabané do omítek. Dokázal bych namalovat schéma psích stop v betonu, který na jednom místě částečně nahrazuje dlážděný chodník. Když byl beton čerstvý, postavili dělníci z každé strany židli s kusem kartonu. Napsali na něj, aby všichni dávali pozor, protože je beton čerstvý, aby se do něj nešlapalo. Psi ale tak nějak všeobecně málo čtou.

V ulici se leta nic nezměnilo. Až dnes. Na velkých oprýskaných vratech, původně snad zelených, se objevila cedule s nápisem ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ. Rukou bylo dopsáno VE DVOŘE. Přísahal bych, že tady nikdy nebyla. A co asi znamená „ZVLÁŠTNÍ“? Dnes to bohužel nezjistím. Rozpršelo se a Marie je nemocná. Spěchám domů.

Chodila na gympl o dva roky níž. Potkávali jsme se na chodbě. Několik let jsme se neviděli. Úplně jsem zapomněl, že existuje, ale setkali jsme se náhodou po letech v baru. Zapíjela nešťastný rozchod a dost sprintovala. Barmanka nestačila nalévat panáky. Vzala lihovku, udělala rysku na láhev a se slovy, ať si nalévá sama, protože tam nemá jenom ji, jí láhev přenechala. Naše setkání po letech tak proběhlo téměř romanticky. Pomáhal jsem jí s vybíráním zatáček a udržováním bazální rovnováhy. Držel jsem jí vlasy, když zvracela. Nejdříve před barem u břízy, za kostelem u kaštanu a cestou pak ještě u jednoho stromu. Ráno zavolala policii na zloděje, který se jí sprchuje v koupelně. Málem mě zastřelili. Ze sprchy jsem odmítal dobrovolně vyjít s rukama nad hlavou. Neměl jsem sebou ručník.

Na místo vedoucího oddělení mělo zálusk hned několik mých spolupracovníků. Všeobecně se dlouho tušilo, že bývalý šéf se po prodělaném infarktu nevrátí. Minulý měsíc k nám zavítala delegace z ředitelství a oznámila, že se stávám vedoucím projekční kanceláře. Vyzdvihovali přitom mé zásluhy, až jsem se červenal snad i na zadku. Ze dne na den se z mých bývalých kamarádů stali podřízení. Vzápětí jsem zíral, jaký jsou někteří z nich, puzeni touhou vystřídat mě na šéfovském postu, schopni napsat několikastránkový očerňující elaborát. Bez podpisu samozřejmě. A když jsem po nich chtěl, ať mi napíšou, co se jim líbí, co ne a co by třeba rádi změnili, nenapsali ani čárku. Mám to zapotřebí? Dva týdny mám na stole pod výkazem připravenu výpověď.

Tohle má být přelom jara a léta? Čtvrtý den v kuse odporně prší a je zima. Ze šatníků se vytahují kabáty a nepromokavé pláště, přestože s nimi pro letošek už dávno nikdo nepočítal. Počasí je hnusné na všechny světové strany a ještě i nahoru. Navíc Marie stále stoná. Takže nebude nic teplého k jídlu.

II.

Cedule s nápisem ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ mě dráždí natolik, že nemohu odolat. Poddávám se své zvědavosti a beru za těžkou vrzající kliku. Procházím průjezdem podle šipek, které mě vedou dál přes tmavý dvůr až k dřevěnému přístavku se špinavým oknem. Svítí za ním nepříliš výkonná žárovka. Tohle přeci nemůžou myslet vážně! Tady opravdu sídlí cestovní kancelář? Na dveře klepu jen kvůli tomu, abych se přesvědčil, že to nemůže být pravda. 

„Jsem doma!“ volám, ale hned jsem se zasekl. Co když Marie spí? Mokrý kabát přehazuji přes židli. Neprobudila se. Mažu sýr na chleba a vařím čaj pro oba. Přestože původní jiskření po letech po troškách vyprchalo a život se změnil v monotónní stereotyp, snažím se náš vztah udržovat při životě. Mám ji pořád rád, vím to. Ale přiznávám, a zčásti je to způsobeno mou pohodlností a podivnou neochotou měnit zavedené, že to není úplně ono. Z aktovky vytahuju smlouvu a znova ji pročítám. V duchu si nadávám. Nechal jsem se napálit a zaplatil podvodníkovi za něco nepředstavitelného. Nemám ani doklad. Pískající konvice mezitím probudila Marii. Jestli ale ta cestovka podvod není, tak v sobotu letím.

III.

Překvapila mě úplně jiná barva světla. I vzduch je tu úplně jiný. Vyšisovaný sluncem, ostrý a má výrazně zemitou chuť. Jdu prašnou cestou směrem k Pacifiku a ještě se otáčím, abych si dobře prohlédl velký karavan, ze kterého jsem před chvílí vystoupil. Stojí jich tu šest a druhý zprava s nalepeným obrázkem globusu je ten správný. Za dvě hodiny v něm musím být zpátky.

O Mexiku toho moc nevím. Jdu prašnou ulicí podle mapky, kterou jsem objevil v kapse a ve které jsou vyznačena nejzajímavější místa v okolí. Přestože jsem tu nikdy předtím nebyl, tak nějak napůl vím, kam jít. Moc lidí na ulici lemované směsí polorozpadlých, nedostavěných, ale také úplně přepychových domů není. Není divu, u nás je odpoledne, ale tady celkem brzké ráno a město se teprve probouzí. Když mě nějaký potká, volá:
„Hola, Chosé! Cómo estás hoy?“ a další zase: „Vienen en la noche jugando a las
cartas?“

Všichni se usmívají a vypadá to, že jsou rádi, když mě vidí.

Doma, procházím-li městem, mám pocit, že potkávám chodící mrtvoly, které žijí jenom z donucení a kvůli tomu, že se to po nich chce. No jo, ale copak já chodím po ulici jinak? Ne. Jsem stejně šedivá mrtvola, plující ulicí, kterou nikdo a nic nezajímá.

O hodinu později, jsem z životní energie místních už naprosto nadšený. Bylo by krásné, kdyby se i lidé u nás dokázali takto usmívat. Rozdíl je ale hlavně v tom, že oni tady na ulicích žijí. My se zavřeme za neprodyšné stěny, ještě i zatáhneme závěsy a teprve tak jsme spokojení. Největší hrůzu máme z toho, že zazvoní zvonek a za dveřmi bude někdo, kdo si bude chtít o něčem povídat. Nebo nedej bože, bude něco chtít nebo potřebovat. Hrůza. Proč to máme takhle? Bylo by krásné, kdybychom se usmívali trochu víc. Čekám snad ale, že všichni budou okamžitě sluníčkoví, když já jsem hypermorous? Jsem pevně rozhodnut, že až se vrátím domů, okamžitě začnu se srdečným zdravením všech sousedů a budu si s nimi povídat.

Každičkou chvíli využívám k tomu, abych načerpal atmosféru a nové vůně. Procházím prašnými uličkami městečka Bahia de Kino. Přesto se těším domů. Začnu úplně jiný život. Budu pozitivní a usměvavý. V tom to je. Hned se budeme mít všichni líp. Ještě se rychle podívat na Pacifik a obrys ostrova Alcatraz, trčícího z oceánu na západě, proběhnout plážový trh a honem do karavanu s hrčícím generátorem.

Vlastně jsem nestihl ani ochutnat nic z mexické kuchyně, uvědomil jsem si, když jsem odcházel potemnělým dvorem.

IV.

„Říkal jsem vám, že se budete vracet.“
„To víte, je to úžasný zážitek a za ty peníze to rozhodně stojí. Určitě chci znova.“
„A co byste si tak jako dál představoval?“
„Beru cokoliv,“ vyhrkl jsem.
„Dobrá, podívám se, co bych tu měl na příští sobotu.“
Majitel a zároveň provozovatel Zvláštní cestovní kanceláře se přehrabuje v papírech ledabyle poházených po stole. Podávám mu hromádku listů, která při tom spadla na zem. On je prostě hodí na stůl a hrabe se v nich dál. Stoh listů ani zdaleka nepřipomíná nic, co by mělo být zdrojem relevantních informací. Nicméně po chvíli přeci jen vytahuje jeden papír s ručně psaným textem, mává mi jím před nosem: „Tak tady to máme. To se vám, pane, bude líbit. Já bych jel hned.“
„A proč tedy nejedete?“
„A kdo by to tu asi tak ovládal? Tušíte vůbec, jak je to složité?“
„Ne.“
„Moc.“
V sobotu jsem navštívil město Kapčagaj. Následující víkendy jsem byl v Austrálii,
Brazílii, Číně, Japonsku, Stockholmu. Líbilo se mi i v Puduččéri a Zigui u megapřehrady Tři
soutěsky.

V.

„Mám tu něco speciálního, kdybyste chtěl.“
„A o co by šlo?“ ptám se a v duchu se modlím, aby to konečně byla Lhasa.
„Je to úplně mimo.“
„Jak mimo? Nějaké tropické pralesy, nebo snad Antarktida?“
„Úplně mimo soustavu.“
„Soustavu čeho?“ nechápu.
„Sluneční,“ odpovídá, aniž by se na mě díval a přehrabuje se v papírech.
„Myslíte jako naši Sluneční soustavu?“
„Ano, myslím naši. Samozřejmě naši… á tady to mám. Takže bylo by to sice časově
náročnější, ale je to teda něco úplně extra.“
„Jak časově náročnější a jak extra?“ ptám se.
„Podívejte se, vy jste inteligentní člověk. Určitě je vám jasné, že tahle technologie nevznikla tak úplně na Zemi. Nabízím vám to proto, že jste se osvědčil a máme spolu dobré zkušenosti. Ovšem tohle by bylo něco úplně jiného. To už by nebylo na dvě hodiny v sobotu, ale celkově na tři dny. Za tři dny na Zemi tam uběhne jenom jeden. Tohle už není jen tak si s někým na druhé straně světa vyměnit na chvíli tělo. Víte, že na druhé straně musí být někdo, kdo se chce taky prohodit. Teď ale máme možnost provést tuto výměnu se zcela jiným tvorem. Zatím jsem to nikomu jinému nenabídl. Možná vás překvapí, že budete cítit úplně jiné vjemy a některé důvěrně známé zase nebudou. Zvykl jste si, že přebíráte zkušenosti a vědomosti vašeho párníka. Ale vzhledem k tomu, že tady se nejedná o člověka a mohl byste být trochu dezorientován, měl byste k dispozici průvodce, který vám pomůže s adaptací. Tak co, zajímalo by vás to?“
„Jestli by mě to zajímalo? Ptáte se, jestli by mě to zajímalo? No to je snad úplně samozřejmé. Jistě, že by mě to zajímalo. Dokážete si představit někoho, koho by to nezajímalo?“
„Jsou i takoví. Asi byste se divil.“

VI.

Jsem poloprůhledná vznášející se bytost. Stačí jen pomyslet, kam chci, a už pluji tím směrem. Myslím, že mám bleděmodrou barvu místy přecházející do fialova. Necítím žádné vůně a nevnímám nic hmatem. Vidím okolo sebe, nejen dopředu. A vnímám takové zvláštní velice příjemné lechtání, brnění a mravenčení, které mě naplňuje pocitem blaha a štěstí. Je všude kolem. Někde víc a někde míň.

Krajina je krásná, nebo možná nezvyklá. Převládají v ní teplé zářivé tóny. Vše je jakoby průhledné a vše lehce září. Nádherný snový svět. Průvodce mě vítá. Nemluví, ale přesto mi něco sděluje. Vnímám to.

Prolétám okolo nepředstavitelně vysokých vodopádů, kde se místo vody k zemi pomalu snáší světélkující růžová pára a dole plní ohromné jezero. Koupání v něm všechny příjemné pocity ještě znásobuje. Kolem poletují tisíce dalších podobných bytostí. Mají různé barvy a lehce světélkují.

Můj průvodce je se mnou a sděluje mi, že už musíme jít. Den se pomalu chýlí ke konci a s ním i můj čas. Přestože za jeden den na této planetě uběhnou na Zemi tři, uteklo to strašně rychle. Chci si v paměti uchovat co nejvíce vjemů. Rád bych si ještě jednou všechno prohlédl, ale už musím.

VII.

„Stalo se něco?“ ptá se Marie a já nevím, co myslí.
„Ne, proč? Mělo by?“
„Že jsi zas tak bez nálady. Předevčírem ses usmíval, včera ještě trochu taky, ale dnes
už jsi zase takový přinasraný, mi připadá.“
„Asi na mě něco leze. Trošku mě pobolívá v krku.“

Lžu. Předevčírem jsem ještě byl na Zářivé planetě, jak jsem si ji pojmenoval, a bylo mi krásně. Včera opruz v práci a dnes jsem už zase úplně v prdeli. Při první cestě jsem si dal slib, že budu pozitivní, budu se bavit s lidmi na ulici a budu se usmívat. Dával jsem si jej po každé cestě. Každá mě znova nabila. Ale není to k ničemu. Nikdy to dlouho nevydržím. Za jedno si o mně všichni myslí, že jsem se zbláznil, když jsem pozitivní a usměvavý. Za druhé ze mě ta těžce naakumulovaná energie pokaždé hrozně rychle vyprchá. A za třetí... Za třetí? Nevím. Možná jsem jenom rezignoval.

VIII.

Pokud bylo koupání v jezeře růžové páry velmi příjemné, tak tohle snad nejde ani lidskou řečí popsat. Přidal jsem se k ostatním bytostem, které letěly jedním směrem, a po čase jsem se spolu s nimi ocitl v jakési propasti naplněné žlutou září. Jsou nás tisíce. Společně se oddáváme něčemu asi jako sexu. Zažívám nepopsatelný pocit sdíleného štěstí. Vím, že se nemáme jak usmívat, ale určitě se na sebe všichni usmíváme. Proplouváme kolem sebe. Najednou mezi námi začínají přeskakovat drobné výboje, jako malé blesky, a při každém přeskoku člověk, tedy bytost, zažívá něco jako orgasmus, jen ještě o něco intenzivnější. Jsem daleko za hranicí blaha, které jsem kdy mohl okusit jako člověk.

Když se v jeden okamžik setká záblesků víc, spojí se a vytvoří malou kuličku energie. Vypadá jako malý průhledný nafialovělý pingpongový míček, ve kterém to modře jiskří. Zárodek další bytosti. Energetické vajíčko, které se po chvíli elegantně vznese a zamíří se uhnízdit do zvláštních průhledných rostlin. Rostou nahoře na okraji propasti. V nich se vajíčko usadí a průhledné okvětní lístky květiny se uzavřou. Vajíčka rostou a po nějaké době, která je různě dlouhá a záleží spíš na četnosti výbojů mezi vajíčkem a květinou, než na čase, který vajíčka v kytce zrají, se okvětní lístky rozevřou a vajíčka se přestěhují na velké stromy připomínající ohromné sklenice na stopce. Tam vajíčka dozrají. Když se to stane, strom se roztrhne. Vypadá to jako malý ohňostroj a uprostřed jiskřiček, blesků a výbojů se objeví další z nás. Tedy z nich.

IX.

„Jak říkám, pane, líbí se mu tady. Po těch několika krátkých výměnách navrhuje, že byste se mohli vyměnit na delší dobu. Za mě to není problém. Energeticky náročný je pouze proces výměny. Když už se vyměníte, pak už je jedno, jestli se vyměníte na den nebo na týden. V práci vás zastupuje také celkem solidně, myslím. Tak co?“
„Jo!“

X.

Říkám jí Zářivá planeta. V lidské řeči neexistuje ekvivalentní výraz pro pocit, který jméno planety vyjadřuje. Objevuji její krásy a užívám si slastného brnění a lechtání. Účastním se plození nových bytostí, což je činnost nadmíru příjemná a daleko intenzivnější než náš klasický pozemský sex. Věnuji se také slunění na pláži. Cítím, jak mě Slunce dobíjí. Tady se nejí ani nepije. Tady přijímáme energii ze Sluncí. Planeta má hned dvě. Když zapadnou, pozoruji hvězdy. Pocit, kdy se díváte na noční oblohu, vidíte hvězdy, ale nepoznáváte jediné souhvězdí, byl zpočátku velmi nepříjemný. Přestože jsem se jimi na Zemi nikdy nezabýval, stačí jediný pohled nahoru a člověk si hned uvědomí, že je někde úplně jinde. Myslím, že přestože jej už ani nevnímáme, máme někde v podvědomí uložený obrázek oblohy, pod kterou žijeme, a jediným pohledem nahoru zjistíme, že nejsme doma.

XI.

Jsem zpátky doma z desetidenního pobytu na Zářivé planetě a září i Marie. Prozpěvuje si, když chystá večeři v kuchyni. Nikdy předtím jsem ji neslyšel zpívat. Pořád se usmívá, tak se snažím usmívat taky. Dlouho mi to ale nevydrží a za pár dnů jsme tam, kde předtím. Přitom je všechno v nejlepším pořádku a nemám důvod být takhle bez nálady. Můj párník dokonce vyřešil i pracovní záležitosti, které jsem měl dlouhodobě v šuplíku „výsery“. To je přeci skvělé.
„Co se to s tebou děje?“
„Co by se se mnou mělo dít?“
„Připadá mi, že máš takové vlny, kdy jsi v pohodě, a dá se s tebou mluvit. Potom máš najednou pitomou náladu. Odsekáváš mi, na nic pořádně neodpovíš, jsi nabručený a zamračený.“
„Promiň, mám toho hodně v práci,“ zkouším klasickou výmluvu.
„Jenže tady nejsi v práci! Tady jsi doma! A já chci, aby nám doma bylo fajn. Proč to jednou jde a pak zase ne?“
„Slibuju, že se budu snažit.“ A jsem opravdu odhodlaný něco změnit, ale musím si všechno nějak, nevím jak, utřídit v hlavě.
„Půjdu se ještě projít,“ oznamuju po chvíli.
„A kam? Teď večer?“
„Ven.“
„Půjdu s tebou.“
„Chci jít sám.“
Byla už na cestě k šatníku, ale zarazila se a tázavě se na mě dívá.
„Opravdu chci jít sám.“
„Ty někoho máš?“
„To víš, že jo,“ skoro křičím, „nejmíň tisíc jich mám!“
Poslední věta splynula s ránou, kterou vydaly dveře. Třískl jsem jimi, jako nikdy předtím. Proboha, proč jsem tak podrážděný? Pomalu otevírám dveře a vidím Marii, jak tam stojí pořád na stejném místě a vlhnou jí oči.
„Promiň. Jen se chci projít sám. Není v tom nikdo další a už vůbec ne ženská. Jen si musím něco poskládat v hlavě.“
Dveře zavírám vůbec nejopatrněji v životě a s největší možnou péčí. Ani klika nevrzla. A to ona jinak vrže prostě pořád. Stejně opatrně je pak zase otevírám, když se před půlnocí vracím domů. Sprcha. Zuby.
Ležím v posteli a slyším, jak pláče. Nevím proč, ale dělám, že spím.

XII.

„Tak, jak to vypadá?“ ptám se nedočkavě.
„Ještě den, dva a budu to mít opravené. Vy jste mi, pane, nějakej nedočkavej. A ten váš párník to prej má úplně stejně. Poslyšte, nechtěl byste zkusit zase i někam jinam?“
„Ne,“ odpovídám kategoricky.

XIII.

Měsíc na Zářivé planetě = tři pozemské.

XIV.

Marie je šťastná a je to na ní vidět. Mám radost, i když jsem si vědom, že to není moje zásluha. Ale teď se opravdu snažím. Dokonce domů nosím květiny, byli jsme v kině a taky v ZOO. Původně mi to připadalo jako pitomý a dětinský nápad. U mořských akvárií jsem ale nakonec strávil skoro dvě hodiny. Připomínají mi Zářivou planetu. Dávám si od ní na nějakou dobu oddych. I když bych se tam okamžitě vydal znova, chci se konečně začít věnovat svému životu. Nadto jsem u akvárií při pohledu na ryby a hlavně tedy na medúzy zjistil, že zažívám podobně slastné vrnění po celém těle a vnímám ho i jako člověk.

XV.

Ve středu, dvacet dní po mém návratu jsem z práce přišel dříve než obvykle. Chystám speciální jídlo. Jídlo a chutě, to mi na Zářivé planetě chybělo. Marie přišla, když už bylo skoro hotovo a byt vyplnila delikátní vůně.
„Posaď se. Za chvíli to budu mít. Nečekal jsem, že přijdeš takhle brzo, budu ještě muset skočit pro kytku.“
„Já mám pro tebe taky dárek.“
„Pro mě? Narozeniny máš přeci ty, ne?“ divím se.
„To mám. Víš, nebyla jsem dnes v práci, ale u doktora a on mi dal tohle,“ řekla a podává mi černobílou fotografii.
„Copak to je?“ ptám se, ale v okamžiku, kdy jsem na konci věty vyslovil otazník, mi to došlo a jsem na sebe naštvaný, že se ptám tak pitomě.
„Budeme mít miminko!“
Jsem zaražen. Kdy my jsme spolu naposled… Jako nějaké mazlení snad jo, ale takhle úplně?
„Ty nemáš radost?“
„Ale mám, Samozřejmě, že mám,“ ujišťuju ji i přesto, že vlastně nevím. Snažím se vyloudit přijatelný úsměv na tváři a snad se mi to i daří.
„Tak ty budeš maminka! To je skvělé.“

XVI.

Když je v noci tma, dívám se někdy na hvězdy, jak září, a je mi tak nějak úzko a smutno. Vím, že tam někde v dáli… Marie…

Přesto myslím, že jsem se rozhodl správně. Rodina má být pohromadě.