Výpomoc

Anotace: ***

Nos mosazného klepadla ve tvaru rozšklebeného obličeje zaduněl pod údery ran. Dveře se otevřely, muž vklouznul dovnitř a do náruče uchopil za nimi stojící ženu. Měla na sobě župan a pod ním nic. Muž to ihned zaregistroval:
“Moc tě chci, tolik jsi mi chyběla!“ zašeptal, vzal ji do náruče a nedočkavě nesl dále do domu. Touhou oba nedýchali. Položil ji jemně v ložnici na postel, sklonil se nad ní…
Ranní slunce odráželo svoji tvář ve skle okna, maličké částečky prachu v místnosti se jemně tetelily, v pruzích slunečních paprsků se snášely na hebkou kůži dvou těl. Vzájemně propletené údy, žena dlouhé světlé vlasy rozhozené na polštáři, s rukama nad hlavou, dlaně v sevření mužových dlaní. Jejich těla se pohupovala ve stejnosměrném rytmu, třecí plochy kůží se rosily drobnými kapičkami potu, hroty ňader opírající se o mužovu hruď dráždily jeho smyslnost do závratných výšin. Žena cítila na svém uvězněném těle mužnou tíhu, která ji nutila se mu bezpodmínečně odevzdat.
Její roztažené nohy objímaly mužův pas, červeně lakované nehty na prstech se rudě třpytily v paprscích slunce, a na mužův zadek házely stíny tančící v rytmu do sebe narážejících třísel. Muž přidal na naléhavosti, až žena pod náporem slastných stahů vykřikla. Umlčel její ústa dychtivým polibkem a za oboustranného sténání prožili oba nádherný okamžik orgasmu a vyvrcholení.
Jen nerad opouštěl její tělo. Bylo mu s ní moc dobře.
Leželi jen tak, v objetí. Bylo jim tak příjemně v koupeli zlatých paprsků krásného jitra.
Klepadlo se rozeznělo.
„Kdo by to mohl být?“ podivila se žena, vstala, vzala na sebe župan a odešla. Po chvilce se celá červená vrátila.
„Je tu tvá žena. Musíš tam jít.“
Muž zaklel, oblékl se.
„Tak zase jdeš s ní. Nikdy to neskončí, viď? Stále to bude takhle,“ řekla žena smutně.
„Dnes s ní vážně promluvím.“ Slíbil muž, políbil ji a odešel. Zabouchnul dveře,
vzal pod paží stojící černovlasou ženu a společně odcházeli.
„Užil sis to?“ zeptala se černovláska.
Muž se zasmál:
„Jo, užil. Ale příště prosím tě přijď déle. Přece jen to chtělo ještě jedno kolo.“
„Tak to tě bude stát jednou tolik. Nebudu několikrát do měsíce odbíhat kvůli tobě z práce. Ještě že pracuju o poschodí výš než ty, kolego!“ a oba odcházeli vesele se smějíc.

Klepadlo to uslyšelo. A kdybychom žili na úžasné Zeměploše, beztak by řeklo:
“ Vdá fe, ve mají pěkně nafpěch, to vám veknu.“ Mrklo by mosazným okem a ono by to zaznělo, jako když přejedete pilníkem nehet.