Návštěvnost
Návrat domů
Návrat domů
Malý opuštěný domek mezi kopečky v pohraničí. Krásné místo s výhledem na horské štíty, které ho drží v náručí. Vzpomíná na konci příjezdové cesty v dešti mladá dívka. Rozkvetlé horské louky, okamžiky strávené s rodinou, které si dokázala přes všechno to trýznivé zlo uchovat v paměti.
Zvědavost a zároveň ostýchavost přistoupit ke vchodovým dveřím a alespoň nahlédnout na malou chvilinku dovnitř. Vstoupila do domu, ze kterého utíkala se svojí rodinou chladného říjnového večera. Oblohou létaly desítky německých letadel, a po okolí se pohybovaly stovky německých vojáků. Víc si z toho večera nepamatovala.
Mladá dívka vstoupila do staré místnosti, kde se jí zatajil dech. Vše stálo na svém původním místě, nikdo s ničím nepohnul. Krátká chvilka na odběhnutí, která se proměnila v léta utrpení. Na stěnách visí staré fotografie, na jídelním stole připravené prostírání s nádobím k jídlu. Vše zasypané prachem a vzpomínkami, které v ní budily zvláštní pocity úzkosti. Jako kdyby se čas přehoupl ze dne na den o pár let zpět.
Stojí tam, a čeká na chvíli, kdy se hrobovým tichem ozve matčino volání k jídlu. Do prázdna posílá přání, aby zaslechla jediný tón piana ve společenské místnosti, na které hrál každý večer její otec. Z žádného kouta se neozve hlásek, který by dával náznak naděje, že nezůstala v domě sama.
Čas se na dívčino přání vrátil a dovolil ji nahlédnout domů, ale na oplátku si vzal s sebou to nejcennější, co domov tvořilo.
https://www.youtube.com/watch?v=aWIE0PX1uXk
Komentáře (13)
Komentujících (7)
Doporučit
TiskUmíš se hezky vcítit Kubíno... :-) To pohraničí a zničený klavír mi připomněly rozbité varhany v opuštěném poutním kostele za mého dětství, na kterých máma dokázala dokonce ještě vyloudit pár not, když se zašlapalo na měchy - ty se nikomu nehodily, tak je nikdo neukradl. Když jsme si tam jednou zase šli s bratrancem o prázdninách v osmašedesátém hrát (bylo to moc romantické místo), zastihli jsme tam faráře, jak se sám lopotí a přenáší různý materiál nachystaný k plánované opravě. Nebyl jsem věřící, ale rádi jsme mu tam pár hodin pomáhali, přišlo nám fajn, že to chce zase přivést k životu. Za pár let to však za normalizace vyhodili pro jistotu do povětří a nezbyla už ani ta romantika. Dnes tam opět stojí krásné poutní místo, kam hojně jezdí i Poláci a Němci - zázraky se někdy dějí ;-) A dožila se toho ještě i moje máma, která si z dětství pamatovala i nádheru toho původního... :-)
09.08.2016 12:05:20 | Amonasr