Utři ty slzy (2.)

Anotace: Povídka na pokračování.

„Radečku,“ vstoupila do místnosti rudovláska ve starších letech, na které bylo vidět, že se tuto skutečnost snaží zamaskovat všemi možnými způsoby. Ať už oblečením, účesem, nebo falešnou maskou namalovanou na obličej.
„Co je zas?“ zvedl plešoun hlavu od nějakých dokumentů, které do té chvíle studoval.
„Jsou tady.“
„Kdo?“
„Holky. Konkurz. Ty jsi zapomněl?“
„Ne. Samozřejmě, že ne,“ reagoval nejistě. „Už jdu.“

„Tááák děvčata, postavte se do řady,“ zatleskala rudovláska směrem k pěti dívkám. „Pan režisér si vás přijde prohlédnout.“
Než to dořekla, klaply dveře.
„Dámy, dobrý den. Děkuji, že jste přišly. To, že jste se dostaly až sem, znamená, že jste prošly prvním kolem pohovoru,“ začal režisér svou obvyklou řeč. Pronášel jí vždy, když mu přišly nové dívky. Někdy bylo docela složité neznít jako čitatel úmrtních oznámení. Už tuto řeč pronášel tolikrát.
„Takže Paola znáte, pravděpodobně jste se s ním potkaly někde na diskotéce, v baru, na ulici. Některé ho možná znáte i víc.“ Uchechtl se.
Paolo byl lovec. Lovci měli za úkol správně odhadnout a okouzlit nějakou dívku a nabídnout jí práci. Hovořit o vzdálených zemích, slunci, opalování, modelingu. O všem, co by je mohlo přesvědčit přijít sem. Nebylo neobvyklé, že dané dívky nejdřív svedl, byl to nádherný chlap a ony mu rády podléhaly.
„S Paolem se samozřejmě setkáte, dnes však nemohl být přítomen.“
Zaznělo několik zklamaných: „Hm.“
„Tak se do toho dáme slečny, co říkáte?“ usmál se. Poté se postupně ptal každé dívky na jméno, věk, prohlížel si jejich obličeje zblízka, pak zdálky. Nakonec je poprosil, aby se vysvlékly do spodního prádla. Šahal jim na prsa a pozadí, kontroloval chrup, jako by byl porotcem v nějaké psí přehlídce.
Když byl s obhlídkou hotov, poodstoupil.
„Tak ještě jednou děkuji. Jste všechny nádherné, bohužel, kamera to někdy vidí jinak. Můžete se obléknout, ozveme se vám.“
Dívky se začaly navlékat zpátky do svých svršků.
„Vy,“ ukázal směrem na vysokou opálenou tmavovlásku, „můžete ještě chvíli zůstat?“
Ostatní dívky po ní vrhly vražedný pohled. Byla dnešním vítězem soutěže. Když ji míjely, zněla různá „ts“ a „pche.“
Nevšímala si toho.
Nakonec zůstali v místnosti jen tři. Rudovláska, režisér a ona.
„Jakže se to jmenujete?“ zeptal se režisér.
„Kateřina.“
„Kateřino, tohle je Nela,“ ukázal na rudovlásku, „ta vám pomůže začít. Ukáže vám co a jak, seznámí vás se štábem, prozradí nějaké fígle z praxe.“
Nela mrkla jedním okem na režiséra: „To si piš, Radečku.“
„Zítra uděláme ještě kamerové zkoušky, abychom to měli komplet.“ Přistoupil k ní a beze slova jí stáhnul kalhotky.
„Ale tohle,“ ukázal na její rozkrok, „to musíte oholit. Jestli tam potřebujete něco mít, tak maximálně úzkou čárku.“ Významně zvedl ukazováček.
„Počkejte!“ ohradila se Kateřina. „Já ani nevím, jestli to chci dělat. Tohle je moc narychlo. Ráda bych si to ještě rozmyslela.“
Radeček se zamračil.
„Tak co mi sem, ženská, lezete? Heleďte se, buďto to chcete dělat, nebo ne. Co si potřebujete rozmýšlet. Je to práce, jako každá jiná. Rozdíl je, že za poměrně málo námahy jsou za to slušné peníze.“
Jeho hlas výrazně změnil barvu z doposud džentlemanstkého tónu na suchý a věcný.
„Nerozhodnost ale nepotřebuju,“ otočil se ke Kateřině zády a chystal se odejít.
S kalhotkami staženými ke kolenům začala rychle uvažovat. Bar, pár skleniček, příjemné povídání s krásným mužem, hotelový pokoj, šampaňské, vyprávění o zajímavé práci za hodně peněz. Zaujalo jí to a ptala se na podrobnosti. Jeho řeči jí vzrušovaly a peníze potřebuje každý. Erotiku a sex měla ráda vždycky. Krásní muži, krásné ženy. Vlastně taková nekončící párty.
Tohle jí ale žádnou párty nepřipomínalo a to jí znervózňovalo. Cítila se nerozhodně.
Snad je tohle jen nějakej podřadnej režisér, a pokud bude mít Paola nablízku, bude to v pohodě.
„Počkejte,“ zastavila ho. „Beru to.“
„Dobře. Přijďte sem zítra ve dvě odpoledne.“
Odešel.
Nela s ní vyřídila ještě několik formalit a pak se s ní rozloučila také.

Když odcházela z tohoto podivného světa, do kterého právě jen nahlídla a přislíbila v něm delší účast, opět začala cítit nerozhodnost.

Snad to bude v pohodě, řekla si.
Uvidíme zítra.

(pokračování příště)