Měli jsme si spolu víc promluvit (4.)

Anotace: SAMOTA

Sbírka: Měli jsme si spolu víc promluvit

Lucerna byla našlapaná až po střechu. Vlastně po sklep, když je to sál dvě patra pod zem. Atmosféra úžasná, dav lidí reagoval už na první tóny. Dcera s kamarádkou se dobrovolně lisovala před pódiem, nenechala nic náhodě. Měla i růži pro zpěváka, jako skoro všichni kolem ní. Z balkónu jsem sledoval střídavě kapelu a samozřejmě dceru. Byla na pokraji šťastného transu. Je to krásný pohled, věřte mi.
„Skočím holce pro lahev s vodou, ať mi tam nepadne vysílením,“ řekl jsem si pro sebe. „Nějak ji tam přes hlavy těch šílenců hodím.“
Nakoupil jsem a jdu s pitím nahoru. Po cestě jsem se zaposlouchal do nádherného kytarového laufu – v brilantních šestnáctinkách proletěl z výšek neobvyklým způsobem o tři oktávy níž. Nešikovně jsem na schodech kolenem vrazil do sedící holky.
„Promiň,“ zakřičel jsem jí v tom rachotu do ucha. Zdvihla hlavu. Podívala se na mne ubulenýma očima. Měla rozmazané oční stíny. Poznal jsem ji hned. Párkrát jsem viděl nejen ji, ale i její matku a babičku. Sedl jsem si k ní na schody. Zrovna hráli klidnou a pomalou předehru, nemusel jsem uplakané holce křičet do ucha.
„Už jsem tě viděl, znám tě. Ty se jmenuješ Samota, viď?“ drcnul jsem do ní ramenem. Kývla hlavou. Koukala do země, tmavé vlasy jí znovu zakryly tvář. „Odsud nevidíš na kapelu. Na balkónu bych našel místečko i pro tebe, nechceš?“
„Nechci... tady je mně fajn,“ vysmrkala se do toaletního papíru.
„Fajn?“ divím se. „Fajn vypadá jinak. Mojí holce je u pódia fajn. Tebe tak akorát může studit zadek a jsi tu sama.“
„Sem ráda sama...“
„Jak dlouho?“
„Furt.“
„Tak to teda kecáš,“ mám chuť se hádat, „samota je dobrá, když už máš lidí plný zuby.“
Samota se na mě konečně zase koukla. „Vždyť to je ale můj případ, ne? Rodiče na mě kašlou, učitelé mě serou, Petrovi, já blbá, koupím lístek... a stejně neráčil přijít...“ Utřela si nos posmrkaným toaleťákem.
„Jo, to máš blbý, uznávám. Jenže ti je asi tak šestnáct, sedmnáct... ještě se s tím dá něco dělat. Včera jsem viděl starou Samotu. Ležela už třetím rokem na posteli, bez zájmu příbuzných, bez přátel. Kolem ní chodily naštvané, špatně placené, zdravotní sestry. Stará Samota chtěla už dávno zemřít, ale nějak jí to nejde. Tak co, vyměníš si to s ní?“
Pomalu vstala. „Dejte mi to pití, já to vaší dceři odnesu.“
„Ty víš, která to je?“
„Jo. Nebojte se... já se jí na krk nepověsím.“
Odešla. Škoda. Měli jsme si víc promluvit. Její babička by ji v nemocnici ráda viděla.