Jak (ne)stopovat ve Španělsku

Anotace: ...

Sbírka: p(í).Róza Ická

Bydlela jsem ve Španělsku skoro rok, když mi tenkrát ujel autobus. Bylo léto, tři čtvrtě na devět a přestože to byl autobus poslední, bylo ještě světlo, tak jsem se, přes všechny obavy a pramalé zkušenosti, vydala stopovat. Šla jsem k benzínce na konci města, protože jsem si řekla, že si tam vyberu někoho, kdo bude vypadat důvěryhodně, starší paní nebo partnerskou dvojici a budu tak stopovat bezpečně. První auto, kterého jsem si tam všimla, patřilo mému známému a jeho kamarádovi, ale bohužel mě svezli jen půl cesty, k benzínce v blízkém městečku, kam jeli na diskotéku a já měla před sebou ještě asi patnáct kilometrů. Uklidněná a povzbuzená prvním úspěchem, jsem si vybírala dalšího řidiče. Vyhrál to pomenší, starší pán s plnovousem a ne zrovna moderní dodávkou. Zeptala jsem se ho, jestli jede do Torreblancy a když přisvědčil, poprosila jsem ho o svezení. Prohlédl si mě odshora až dolů a souhlasil. Vyjeli jsme a povídali si – odkud jsem, co ve Španělsku dělám, pak došla řeč i na obyvatele Torreblancy a přišli jsme na společné známé, takže mé obavy ze stopování byly ty tam. A pak řekl: „Teď se tě na něco zeptám, ale slib mi, že se neurazíš…“ „Snad ne, uvidíme…“ „Chceš se se mnou milovat?“ „?!?!? Ne!!!“ „Já jsem si to myslel... Asi ti to ještě nikdo neřekl – u nás stopují hlavně takové ty... no, prostitutky. Svezou se tam, kam potřebují, no a pak si ještě vydělají. Ty ses mi taková nezdála, ale byl bych hlupák, kdybych to nezkusil. Takže opravdu ne?“ „Ne, já jenom jedu…“ a to jsem se vůbec nesnažila být vtipná! Moje odpověď mu stačila, dál nenaléhal a za chvíli mě ve vší slušnosti vysadil tam, kde jsem potřebovala. Rozloučili jsme se jako přátelé a tak na mě moje nejhorší zkušenost se stopem ve Španělsku měla ještě týden počkat…

Přesně za týden mi ujel ten samý autobus. Tentokrát už jsem se cítila jistější, když jsem zamířila k benzínce na kraji města, abych si vybrala auto s vhodnou posádkou. Poučena z minulého týdne, chtěla jsem hned v úvodu oznámit, že „já jenom jedu“. Ale nebylo to nutné, potkala jsem tam své známé, kteří mě před týdnem svezli na půl cesty. Zeptala jsem se jich, proč mě nevarovali, jak to se stopováním u nich je – řekli, že si neuvědomili, že jsem cizinka, kterou by měli upozornit a pak, že dnes už je to se stopováním jiné než dřív a mladí lidé že tak cestují dost často. A všechno proběhlo úplně stejně – na mně už známé benzínce jsem se opět rozhlížela po dalším autě. Mí dobrodinci ještě ani nestačili odjet a u mě už stál neznámý mladík a ptal se, kam jedu. Byl mladší než já a svou vyšší atletickou postavou a hlavně nesmělým „obrýleným“ pohledem mi připomněl mého oblíbeného spolužáka. Snad proto jsem, po tom co mi řekli ti dva, bez obav nastoupila do jeho auta.
A ihned jsem zalitovala – sotva usedl, začal mi roztřesenýma, upocenýma rukama zapínat pás. Zadoufala jsem, že je nervózní, protože je nesmělý, ale on se čím dál víc projevoval jako klasický „úchyl“ – pravou rukou se mě snažil osahávat a třásl se a potil víc a víc. Jen pár desítek metrů za benzínkou se na silnici, po které jsme jeli, zprava napojovala další a to tak, že napřed byly souběžné a pak se z nich stala jedna, nebyla tam žádná zatáčka ani odbočka. Přesto se on, v místě, kde se obě silnice setkávaly, rozhodl otočit a přes mé protesty zamířit po setmělé cestě na opuštěné temné pobřeží. Naštěstí při tom manévru auto zpomalilo natolik, že jsem – po menším přetahování a zápase s jeho upocenou pravicí a úspěšném rozepnutí pásu – z něj mohla vyskočit. Když jsem se rozběhla pryč, ještě jsem za sebou slyšela jeho rozzuřený křik a oplzlé výhrůžky. Za mnou se ale naštěstí nerozjel...
Ve směru, kterým jsme původně vyjeli a kterým jsem já klopýtala pěšky a už potmě, bylo dost rušno, míjelo mě jedno auto za druhým. Za chvíli, když už jsem si byla jistá, že je definitivně pryč, jsem se rozbrečela – ze všeho nejvíc asi hnusem a vztekem. Byla tma a přede mnou ještě asi patnáct kilometrů. Šla jsem, no, spíš jsem se překvapivě rychle potácela na kraji té dvouproudé silnice a nahlas jsem sice španělsky, ale z hloubi duše nadávala. Kolem mne si to svištěla osobní auta, dodávky a hlavně kamiony, ale já jsem se nedívala nalevo ani napravo, stejně jsem přes slzy skoro nic neviděla. Pak jsem přišla na místo, kde se vedle silnice objevil menší plácek, něco jako odpočívadlo pro maximálně dva kamiony. Jeden tam stál, dveře na straně řidiče otevřené. Rázným krokem, ještě pořád nadávající, jsem prošla kolem něj. „Počkej, tobě někdo ublížil?“ „Dej mi pokoj!“ – ani jsem se na něj nepodívala a šla dál. Ještě mi něco říkal, ale už jsem ho neslyšela. Okamžitě mě dojel a otevřel dveře na mé straně. „Všiml jsem si tě, když jsem tě předjížděl a bál se, že tě tam někdo srazí, tady bys neměla chodit pěšky…Tobě opravdu někdo ublížil…Co se ti stalo? Pojď, svezu tě…“ Teď jsem si ho konečně prohlédla. Mohl by být mým otcem, i něčím dědečkem, vypadal dobrácky a bylo už hodně pozdě a pořád ještě jsem to měla hodně daleko. Nastoupila jsem a i když mi to blesklo hlavou, ani jsem nepřemýšlela, co bylo tam a v tu chvíli nebezpečnější – zůstat sama na silnici nebo nastoupit do toho kamionu…
Zase jsem měla štěstí. Byl moc hodný a povídal si se mnou vlídným, uklidňujícím hlasem. Vyslechl si, co se mi přihodilo a zanadával si se mnou. Zase se vynořili společní známí – rozvážel totiž sýry a vozíval je i do motorestu, kde jsem dřív pracovala v kuchyni a znal i další lidi z Torreblancy. Cesta uběhla rychle a on mě vysadil na stejném místě, kde jsem vystoupila před týdnem z té dodávky. Od té doby jsem už nestopovala, ani ve Španělsku, ani u nás. Neříkám, že už nikdy stopovat nebudu, nemůžu vědět, co všechno mi život ještě přichystá, ale rozhodně se do toho dobrovolně „nepohrnu“…