Co je uvnitř, to se počítá.
Co je uvnitř, to se počítá.
Anotace: Klišé story o tom, jak se z outsidera stane hvězda sílou lásky...Stojí to za úvahu, každý se tak někdy cítí...
Můj život byl do teď dost obyčejný. Nebo vlastně ne, nebyl obyčejný v tom pravém slova smyslu, jak si to představí každý z vás, kdo má přátele a úplně normální starosti. Moje všednost je poněkud jiná, já totiž přátele nemám. A takhle to tedy se mnou je :
,,Uáááááá!!" No dobrý, zase ráno, pohybem ruky jsem zaklapl budík a ležel dál. Asi po třech minutách už do pokoje vtrhla máma, aby mi oznámila, že ten budík opravdu zvonil a že mám vstávat. Ano, ano, ještě, že jí mám, bez ní bych na tu novinu sám nepřišel. Pro její klid v duši jsem se tedy z postele vyhrabal. Na nočním stolku našmátral brýle a nasadil si je na nos. Sešel jsem po schodech do kuchyně, nasnídal se a vyslechl miliony připomínek. ,,Mami, novinka, je mi 17 ne 7!" oznámil jí, zvedl se od stolu a odešel do pokoje. Tam jsem na sebe natáhl oblečení, které mi přišlo první pod ruku, popadl tašku a odešel do školy. ,,Ahoj mami." houkl jsem od dveří.
Ve škole mívám samé jedničky a ani se moc nesnažím, vysloužil jsem si tím spousty přezdívek. Nerad do školy chodím, protože moji vrstevníci jsou jako z Marsu. Smutným faktem zůstává, že jsem asi jediný, kdo si to myslí, a tak ten divný z jiné planety budu nejspíš já a ne oni…
A je to tady, vešel jsem do té budovy a už od dveří mě provázejí posměšné pohledy. Ti odvážnější prohodí i něco vtipného, ale moc tomu nerozumím, vejdu do třídy, odložím si tašku a jdu se vysvléknout do šatny. Sundám bundu a shýbám se k botám, a pak pochopím…kruci!!
Jak jsem ráno spěchal natáhl jsem si ponožku tak, že v ní byla zastrčená nohavice, krása. Proč se něco takového nestane třeba Šimonovi, ale mně??? Mně se teď všichni smáli, na mě koukají jako na UFO. Pro vysvětlení, Šimon je kluk ze čtvrtého ročníku, je oblíbený a každý ho má rád, je prostě těžkej frajírek. Mezi námi je totiž jeden velký rozdíl, on nemá mozek. Určitě není funkční a jestli jo, tak ho jednoduše nepoužívá. Zato má něco jiného. Má totiž NĚCO, je vtipný, proto si s ním každý rád povídá. Vsadím se dokonce, že kdyby přišel do školy s nohavicí strčenou do ponožky, zbytek školy by si myslel, že jde o nejnovější trend a okamžitě by si kalhoty zastrčili taky…má holt někdo štěstí.
Se zvoněním už sedím na svém místě, v první lavici hned u katedry. Nastává 6 nudných hodin, které ani nestojí za komentář. No, musím se přiznat, to, že byly nudné jsem napsal jenom proto, abych nevypadal jako ještě větší exot…
Po vyučování jsem se vydal do jídelny. Cesta na druhou budovu ve které je jídelna umístěna měří asi 80 metrů. Dlooooooouhých 80 metrů. Proč?? Protože na kousku trávy, kde je stůl a u něj dvě lavice, sedí ONI!! Šimon, jeho holka a kumpáni. Jako ve špatném americkém filmu. Samozřejmě musím projít kolem nich. Rád…,,Deš se napapat jo, brejlovče??" slyším hlasy. ,,Hahaha, maminka tě ráno špatně oblíkla, chudáčku." Jo, to by nebylo ono, aby mě jednou nechali na pokoji. S pohledem zabořeným do země předstírám, že je neslyším a jdu dál. Jenže já je slyším, smějí se a komentují mé chování hláškou- nejen že jsem slepý, ale taky neslyším. No prostě návštěvníci z Marsu no…nebo já ?!
Zřejmě šli zadem, protože už jsou v jídelně. Přistoupil jsem k okýnku, kde mi kuchařka podala talíř s divnou hmotou a omáčkou. Ta divná hmota je buď rýže nebo bramborová kaše, to je třeba identifikovat později. Změna, bylo by třeba. Než totiž dojdu ke stolu, kde je místo, Vašek, jeden z té slavné partičky, mi v návalu vtipu nastavil nohu. Zakopl jsem, jídlo se mi vylilo na tričko, talíř se rozbil a já v komickém poskoku zabránil tomu, abych neupadl, což by bylo ještě komičtější. Samozřejmě ne pro mě. Salva smíchu byla slyšet jakoby z jiné místnosti, nevnímal jsem to, ani posměšné pohledy. Ty samozřejmě patřily mně, nikdo si nemyslel, že Vašek je opravdu hloupý. Kuchařka přinesla hadr, oznámila mi, že jsem nemehlo a mám koukat na cestu. S omluvným výrazem přijímám hadr a započal jsem v úklidu. Povzbuzován smíchem a poznámkami ostatních jsem po dokončení práce opustil jídelnu. Utřel kapky omáčky z brýlí, vyzvedl v šatně batoh s učením a zamířil domů.
Jestli si myslíte, že tolik smůly v jednom dni mít nemůžete, tak máte pravdu. To jenom já.
Takhle podobně probíhá většina mých školních dnů. Vrchol veškeré srandy byl opět při tradičním přesunu do jídelny. Šimon, Vašek a Aleš, trojlístek naší školy, se rozhodl, že mi dá za vyučenou, protože jsem jim nedal opsat úkol z matematiky. Aleš a Vašek se postavili vedle mě, Šimon mi zastoupil cestu, nadávali mi a dělali si ze mě legraci. Nevím, co mě to napadlo, ale tentokrát jsem nemlčel: ,, Proč bych vám ho měl dávat opsat? Že jste líný a tupý prasata to ví přece každý, i kdyby ste jednou měli úkol." Je to pravda a neřekl jsem podle mého mínění nic špatného, ale oni evidentně tento názor nesdílejí. Koupil jsem pěstí do nosu, povalili mě na zem, drželi mě, sundali brýle a rozšlapali je. Pak do mě chtěl před odchodem Šimon ještě kopnout. Už už jsem zavíral oči v očekávání rány, když jsem jí uviděl. Stála tam, vítr si pohrával s pramínky zlatých vlasů kolem obličeje a tvářila se jako andílek. Natálka, jeho holka, mu právě řekla, že je hňup a rozchází se s ním. Táta mi vždycky říká, že se mám divit se zavřenou pusou, ale nešlo to. Zíral jsem na ní a nemohl pochopit, co právě udělala, ona se mě zastala!!! Ta krásná holka se zastala mě! Šimon se urazil a odešel i se svými přitroublými kamarády a ona mi pomohla se zvednout. Omlouvala se za něj a dokonce jsme spolu šli ze školy domů. Bydlí kousek ode mě a tak jsem jí dovedl až ke vchodu. Celou cestu jsme si povídali a nebylo trapné ticho. Dokonce se smála některým mým vtipům. To se mi ještě nikdy nestalo!! Domů jsem došel téměř po paměti. Vlastně skoro doslova, protože bez brejlí to s mým zrakem není extra slavné.
Táta seděl v obýváku něco mi vyprávěl, ale nebyl jsem s to mu rozumět. Jenom to, že v kuchyni je nějaké jídlo, protočil jsem oči vzhůru, tak moc až to bolí. Sděluji mu, že se mi rozbily brýle, a tak jsme šli koupit jiné. Vlastně jsem rád, ty nové jsou mnohem hezčí.
Druhý den jsem se poprvé těšil do školy. Než opustím dům, zkontroluji ponožky a vyrazím. Tradiční cesta chodbou, kde se mi všichni smějí, do třídy, do šatny a poslouchat výklad učitelky. Dneska to šlo všechno nějak mimo mě. V jídelně jsem ale zase těžce spadl do reality. Seděla u jejich stolu Šimon se mi zase posmíval. Naštěstí mi dneska nohy nikdo nepodrazil. K obědu bylo rizoto (včera to byla kaše) a tak se bavili tím, že po mě cvrnkali zrníčka. Vidlička jim sloužila jako katapult. Spěšně jsem opustil jídelnu a vydal se k domovu. Sám a bylo mi smutno. Ale co jsem si myslel? Že se s ním přestane bavit?? Že si snad sedne ke mně a že se do mě zamiluje a bude šťastná, že chodí s největším loserem školy. Se mnou, Štefanem Kroupou?? Najednou jsem si přišel strašně osamělý, jako nikdy dřív asi proto, že nikdy dřív se ke mně nikdo nechoval tak hezky jako ona, nikdo se na mě tak krásně neusmíval. Teda kromě mámy a táty, ale chápete, to je jiné. Ona je proste andílek a je i chytrá, proto se hodí poznamenat, že vůbec nechápu proč se zahazuje se Šimonem, ale já to chápu. On je hezký a vtipný a oblíbený. Začalo pršet, jako kdyby počasí vystihovalo mojí náladu. Na přechodu jsem sledoval auta, jedno za druhým, kdybych vykročil teď, tohle modré už by nestihlo zastavit. Ani to za ním, stačí jeden krok. Už jsem chtěl vykročit, když jsem uslyšel hlas, který mohl patřit jedině jí. ,,Štefane!!! Počkej na mě, stůj." Otočil jsem se a počkal než doběhne ke mně. ,,Dyť by tě to zajelo, ty ťuňťo, co tady nacvičuješ?!" Usmál sem se na ní místo odpovědi. Dál jsme kráčeli společně, pršelo a bylo teplo, chvíli jsme taky běhali mezi kapkami, skákali do louží a cákali na sebe. Smáli se a bylo mi hezky, tohle jsem prostě nikdy nezažil. Někomu to přijde normální, ale mně ne. Nikdo se se mnou nebavil jako sobě rovným (už nemusím říkat, že kromě rodičů, ne?). Pak zvážněla: ,,Víš, Štefane, jsi jiný než Šimon. Já….je mi s tebou hezky." Asi špatně slyším, zdá se mi to? Udělal jsem ten krok a srazilo mě auto a teď se mi to zdá, určitě. ,,Cože??" Rozesmála se ,,No, vážně, seš lepší než on, chová se jako puberťák a ještě mentálně zaostalý. Vadilo mi jak si z tebe dělá legraci a posledně to přepískl." Ne, ne, ne, to nemůže být pravda. I když bych si to přál. Pak si stoupla na špičky a dala mi pusu!! Tak je to pravda. Nevěděl jsem co mám dělat, jestliže jsem se nikdy s nikým takhle nebavil, nesmál se a tak, chápete, že o tomhle se mi ani nezdálo! Byl jsem nervozní a ona mě pohladila po tváři a krásně se usmála a pak odešla. Stál jsem tam ještě dlouho na dešti a zíral do míst, kde předtím stála ona a nebyl schopen se pohnout!
Opravdu se těším zítra do školy a místo brýlí si dám čočky, abych se jí líbil, taky si upravím vlasy, jo, tak to bych mohl a taky vzít si nějaké lepší oblečení a až si ze mě bude zase nějaký z těch imbecilů dělat legraci, nenechám se. Natálku jsem přece uměl rozesmát, navíc když jsem se upravil, myslím, že je to mnohem lepší než předtím a ke všemu jsem chytřejší než Šimon, tak proč bych se sakra měl nechat urážet zrovna od něj?? A navíc mám ještě něco, co on nemá a já si toho na rozdíl od něj umím vážit. Natálku.
,,Uáááááá!!" No dobrý, zase ráno, pohybem ruky jsem zaklapl budík a ležel dál. Asi po třech minutách už do pokoje vtrhla máma, aby mi oznámila, že ten budík opravdu zvonil a že mám vstávat. Ano, ano, ještě, že jí mám, bez ní bych na tu novinu sám nepřišel. Pro její klid v duši jsem se tedy z postele vyhrabal. Na nočním stolku našmátral brýle a nasadil si je na nos. Sešel jsem po schodech do kuchyně, nasnídal se a vyslechl miliony připomínek. ,,Mami, novinka, je mi 17 ne 7!" oznámil jí, zvedl se od stolu a odešel do pokoje. Tam jsem na sebe natáhl oblečení, které mi přišlo první pod ruku, popadl tašku a odešel do školy. ,,Ahoj mami." houkl jsem od dveří.
Ve škole mívám samé jedničky a ani se moc nesnažím, vysloužil jsem si tím spousty přezdívek. Nerad do školy chodím, protože moji vrstevníci jsou jako z Marsu. Smutným faktem zůstává, že jsem asi jediný, kdo si to myslí, a tak ten divný z jiné planety budu nejspíš já a ne oni…
A je to tady, vešel jsem do té budovy a už od dveří mě provázejí posměšné pohledy. Ti odvážnější prohodí i něco vtipného, ale moc tomu nerozumím, vejdu do třídy, odložím si tašku a jdu se vysvléknout do šatny. Sundám bundu a shýbám se k botám, a pak pochopím…kruci!!
Jak jsem ráno spěchal natáhl jsem si ponožku tak, že v ní byla zastrčená nohavice, krása. Proč se něco takového nestane třeba Šimonovi, ale mně??? Mně se teď všichni smáli, na mě koukají jako na UFO. Pro vysvětlení, Šimon je kluk ze čtvrtého ročníku, je oblíbený a každý ho má rád, je prostě těžkej frajírek. Mezi námi je totiž jeden velký rozdíl, on nemá mozek. Určitě není funkční a jestli jo, tak ho jednoduše nepoužívá. Zato má něco jiného. Má totiž NĚCO, je vtipný, proto si s ním každý rád povídá. Vsadím se dokonce, že kdyby přišel do školy s nohavicí strčenou do ponožky, zbytek školy by si myslel, že jde o nejnovější trend a okamžitě by si kalhoty zastrčili taky…má holt někdo štěstí.
Se zvoněním už sedím na svém místě, v první lavici hned u katedry. Nastává 6 nudných hodin, které ani nestojí za komentář. No, musím se přiznat, to, že byly nudné jsem napsal jenom proto, abych nevypadal jako ještě větší exot…
Po vyučování jsem se vydal do jídelny. Cesta na druhou budovu ve které je jídelna umístěna měří asi 80 metrů. Dlooooooouhých 80 metrů. Proč?? Protože na kousku trávy, kde je stůl a u něj dvě lavice, sedí ONI!! Šimon, jeho holka a kumpáni. Jako ve špatném americkém filmu. Samozřejmě musím projít kolem nich. Rád…,,Deš se napapat jo, brejlovče??" slyším hlasy. ,,Hahaha, maminka tě ráno špatně oblíkla, chudáčku." Jo, to by nebylo ono, aby mě jednou nechali na pokoji. S pohledem zabořeným do země předstírám, že je neslyším a jdu dál. Jenže já je slyším, smějí se a komentují mé chování hláškou- nejen že jsem slepý, ale taky neslyším. No prostě návštěvníci z Marsu no…nebo já ?!
Zřejmě šli zadem, protože už jsou v jídelně. Přistoupil jsem k okýnku, kde mi kuchařka podala talíř s divnou hmotou a omáčkou. Ta divná hmota je buď rýže nebo bramborová kaše, to je třeba identifikovat později. Změna, bylo by třeba. Než totiž dojdu ke stolu, kde je místo, Vašek, jeden z té slavné partičky, mi v návalu vtipu nastavil nohu. Zakopl jsem, jídlo se mi vylilo na tričko, talíř se rozbil a já v komickém poskoku zabránil tomu, abych neupadl, což by bylo ještě komičtější. Samozřejmě ne pro mě. Salva smíchu byla slyšet jakoby z jiné místnosti, nevnímal jsem to, ani posměšné pohledy. Ty samozřejmě patřily mně, nikdo si nemyslel, že Vašek je opravdu hloupý. Kuchařka přinesla hadr, oznámila mi, že jsem nemehlo a mám koukat na cestu. S omluvným výrazem přijímám hadr a započal jsem v úklidu. Povzbuzován smíchem a poznámkami ostatních jsem po dokončení práce opustil jídelnu. Utřel kapky omáčky z brýlí, vyzvedl v šatně batoh s učením a zamířil domů.
Jestli si myslíte, že tolik smůly v jednom dni mít nemůžete, tak máte pravdu. To jenom já.
Takhle podobně probíhá většina mých školních dnů. Vrchol veškeré srandy byl opět při tradičním přesunu do jídelny. Šimon, Vašek a Aleš, trojlístek naší školy, se rozhodl, že mi dá za vyučenou, protože jsem jim nedal opsat úkol z matematiky. Aleš a Vašek se postavili vedle mě, Šimon mi zastoupil cestu, nadávali mi a dělali si ze mě legraci. Nevím, co mě to napadlo, ale tentokrát jsem nemlčel: ,, Proč bych vám ho měl dávat opsat? Že jste líný a tupý prasata to ví přece každý, i kdyby ste jednou měli úkol." Je to pravda a neřekl jsem podle mého mínění nic špatného, ale oni evidentně tento názor nesdílejí. Koupil jsem pěstí do nosu, povalili mě na zem, drželi mě, sundali brýle a rozšlapali je. Pak do mě chtěl před odchodem Šimon ještě kopnout. Už už jsem zavíral oči v očekávání rány, když jsem jí uviděl. Stála tam, vítr si pohrával s pramínky zlatých vlasů kolem obličeje a tvářila se jako andílek. Natálka, jeho holka, mu právě řekla, že je hňup a rozchází se s ním. Táta mi vždycky říká, že se mám divit se zavřenou pusou, ale nešlo to. Zíral jsem na ní a nemohl pochopit, co právě udělala, ona se mě zastala!!! Ta krásná holka se zastala mě! Šimon se urazil a odešel i se svými přitroublými kamarády a ona mi pomohla se zvednout. Omlouvala se za něj a dokonce jsme spolu šli ze školy domů. Bydlí kousek ode mě a tak jsem jí dovedl až ke vchodu. Celou cestu jsme si povídali a nebylo trapné ticho. Dokonce se smála některým mým vtipům. To se mi ještě nikdy nestalo!! Domů jsem došel téměř po paměti. Vlastně skoro doslova, protože bez brejlí to s mým zrakem není extra slavné.
Táta seděl v obýváku něco mi vyprávěl, ale nebyl jsem s to mu rozumět. Jenom to, že v kuchyni je nějaké jídlo, protočil jsem oči vzhůru, tak moc až to bolí. Sděluji mu, že se mi rozbily brýle, a tak jsme šli koupit jiné. Vlastně jsem rád, ty nové jsou mnohem hezčí.
Druhý den jsem se poprvé těšil do školy. Než opustím dům, zkontroluji ponožky a vyrazím. Tradiční cesta chodbou, kde se mi všichni smějí, do třídy, do šatny a poslouchat výklad učitelky. Dneska to šlo všechno nějak mimo mě. V jídelně jsem ale zase těžce spadl do reality. Seděla u jejich stolu Šimon se mi zase posmíval. Naštěstí mi dneska nohy nikdo nepodrazil. K obědu bylo rizoto (včera to byla kaše) a tak se bavili tím, že po mě cvrnkali zrníčka. Vidlička jim sloužila jako katapult. Spěšně jsem opustil jídelnu a vydal se k domovu. Sám a bylo mi smutno. Ale co jsem si myslel? Že se s ním přestane bavit?? Že si snad sedne ke mně a že se do mě zamiluje a bude šťastná, že chodí s největším loserem školy. Se mnou, Štefanem Kroupou?? Najednou jsem si přišel strašně osamělý, jako nikdy dřív asi proto, že nikdy dřív se ke mně nikdo nechoval tak hezky jako ona, nikdo se na mě tak krásně neusmíval. Teda kromě mámy a táty, ale chápete, to je jiné. Ona je proste andílek a je i chytrá, proto se hodí poznamenat, že vůbec nechápu proč se zahazuje se Šimonem, ale já to chápu. On je hezký a vtipný a oblíbený. Začalo pršet, jako kdyby počasí vystihovalo mojí náladu. Na přechodu jsem sledoval auta, jedno za druhým, kdybych vykročil teď, tohle modré už by nestihlo zastavit. Ani to za ním, stačí jeden krok. Už jsem chtěl vykročit, když jsem uslyšel hlas, který mohl patřit jedině jí. ,,Štefane!!! Počkej na mě, stůj." Otočil jsem se a počkal než doběhne ke mně. ,,Dyť by tě to zajelo, ty ťuňťo, co tady nacvičuješ?!" Usmál sem se na ní místo odpovědi. Dál jsme kráčeli společně, pršelo a bylo teplo, chvíli jsme taky běhali mezi kapkami, skákali do louží a cákali na sebe. Smáli se a bylo mi hezky, tohle jsem prostě nikdy nezažil. Někomu to přijde normální, ale mně ne. Nikdo se se mnou nebavil jako sobě rovným (už nemusím říkat, že kromě rodičů, ne?). Pak zvážněla: ,,Víš, Štefane, jsi jiný než Šimon. Já….je mi s tebou hezky." Asi špatně slyším, zdá se mi to? Udělal jsem ten krok a srazilo mě auto a teď se mi to zdá, určitě. ,,Cože??" Rozesmála se ,,No, vážně, seš lepší než on, chová se jako puberťák a ještě mentálně zaostalý. Vadilo mi jak si z tebe dělá legraci a posledně to přepískl." Ne, ne, ne, to nemůže být pravda. I když bych si to přál. Pak si stoupla na špičky a dala mi pusu!! Tak je to pravda. Nevěděl jsem co mám dělat, jestliže jsem se nikdy s nikým takhle nebavil, nesmál se a tak, chápete, že o tomhle se mi ani nezdálo! Byl jsem nervozní a ona mě pohladila po tváři a krásně se usmála a pak odešla. Stál jsem tam ještě dlouho na dešti a zíral do míst, kde předtím stála ona a nebyl schopen se pohnout!
Opravdu se těším zítra do školy a místo brýlí si dám čočky, abych se jí líbil, taky si upravím vlasy, jo, tak to bych mohl a taky vzít si nějaké lepší oblečení a až si ze mě bude zase nějaký z těch imbecilů dělat legraci, nenechám se. Natálku jsem přece uměl rozesmát, navíc když jsem se upravil, myslím, že je to mnohem lepší než předtím a ke všemu jsem chytřejší než Šimon, tak proč bych se sakra měl nechat urážet zrovna od něj?? A navíc mám ještě něco, co on nemá a já si toho na rozdíl od něj umím vážit. Natálku.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk