Směs pocitů

Anotace: když někdo šlape po štěstí...

Ležím a civím.
Proč?
Je něco málo po dvaadvacáté hodině, spát se mi chce, ale usnout ne a ne. Proč si lidé neustále ubližují? A proč to jsou ksakru lidé, od kterých by to člověk nečekal?
Znovu si promítnu onu situaci. Je to tak nespravedlivé. Nikdo ani netuší, proč to všechno děláme. Každý se dívá jen na sebe nebo na své peníze. Dnešní svět je tak zkažený. Lidé si neustále ubližují, shazují, pomlouvají… Každý vidí jen sám sebe. Najde se jen hrst takových, kteří jsou ochotni pomoci, když je jeho přítel (a i kdyby nebyl) v nouzi.
A co válka? Pomohla by? Asi jo, vždyť obě světové války vznikly kvůli lidem. A potom byl každý moc milý a vážil si obyčejných věcí. Nostradámus předpověděl, že nás čeká 3. světová válka v roce 2011. Kdo nechce, nemusí tomu věřit, ale když sleduji svět kolem sebe, vím, že nic jiného nám nepomůže. Člověk si potřebuje uvědomit svou existenci na tomto světě a měl by se radovat z obyčejných věcí, na které často zapomínáme a bohužel jsou pro nás samozřejmostí.
Jsme spolu dlouho. Poslední dobou jsme si plánovali společný život. Chceme ty dílky spojit, abychom žili jako jeden člověk a jedna duše.
Přesně v den mých osmnáctých narozenin se naskytla možnost. Konečně bychom mohli dostat vytoužený byt. Neumím sice vařit ani prát, ale proč bych se to nemohla naučit? Když se učím do školy, tak se teď budu taky učit v domácnosti. Jo, jsem mladá a na dnešní svět zbytečně rychlá, ale já potřebuji pryč. Nikdo ani netuší, jaké mám důvody, ale já prostě v bytě svých rodičů nežiji, jen přežívám a to nechci. Vždycky jsem toužila po kapce soukromí, ale nikdy se mi ho nedostalo. Rozmazlený bratříček, cholerický otec a matka, která je moc slabá a poroučí alespoň svým dětem. Ale já už tak docela nejsem dítě. Už ve čtrnácti jsem se chovala rozumně a nikdy jsem nedělala problémy. Jenže toho si mí drazí rodičové nevšimli. Byla jsem a pořád jsem hrozně malá, abych mohla něco dělat sama. Říká se, že zploditelé chtějí pro nás jen to nejlepší. Je to možná pravda, ale často to bývá tak, že chtějí to nejlepší jen a jen pro sebe. Na dětech jim asi záleží, ale nedokáží je nechat, aby se osamostatnili.
Jistě, najdou se takoví, kteří nechají děti úplně napospas životu, ale to bohužel také není dobré. Tyto děti jsou potom buď alkoholici nebo narkomani, kteří už nemůžou zpět.
Já ale vím, že kdybych tolik volnosti měla, nikdy by se ze mne nestalo nic, co bych nechtěla. Silná vůle. Ta mi opravdu nechybí. Řeknu si ne, a to platí.
Proč ale jeho matka? Vždycky mě měla ráda a nikdy jsem neměla problém ani s ní, ani s nikým z jeho rodiny. Jen… poslední měsíc má jeho matka neustále špatnou náladu. Nic a nikdo není dobré, všichni jsou ti zlí a všichni jí ubližují, ale teď už to přehnala. Vytknout svému synovi, že tam jeho dlouholetá přítelkyně bude bydlet s ním? Je to snad jeho věc! On je dospělý už nějaké čtyři roky a musí vědět, co dělá. Kdyby alespoň tušila, proč potřebuji pryč, že to není z nějaké vypočítavosti, nýbrž je to jen útěk do hezčího, i když těžšího světa.
Je mi to líto… vlastně… co je mi líto? Vždyť už konečně usínám…