Paní z vlaku

Anotace: občas potkávám zvláštní lidi, na tuhle paní určitě nezapomenu...

Taky se vám stává, že lidi ve vlaku si s vámi chtějí povídat? Poslední dobou tomu chci vážně předejít, okamžitě, když sednu do kupé, vyndávám knihu nebo noviny. Nějak se bojím, o čem si lidi budou chtít povídat. Většinou jsou to otázky typu: ,,Kam jedete? A cože studujete?“ a tak se jen pousměju a většinu s nimi navážu rozhovor o tom, kam jedu, a neopomenu se zeptat, kam jedou oni. Většinou se chtějí pochlubit(nutno podotknout, že si mě vybírají sváteční cestovatelé), že jedou od příbuzných, z Prahy z nákupů či že byli na dovolené. A tak se jen pořád usmívám.
Poslední dobou se zaměstnávám listováním v sešitu či ve skriptech. Tak tomu bylo i pátek. Já, dvě holky a jedna paní. My tři mladší jsme se všichni učili, holky byly taky ve svátečním, tak mi bylo jasné, že jedou asi taky na zkoušku jako já. Při pohledu na tu paní jsem si říkal, že ta si bude chtít určitě povídat. Pořád pokukovala a čekala až někdo z nás zvedne oči. Ticho v kupé narušila až průvodčí a paní se hned chytla. ,,Já jedu po deseti letech vlakem,“ oznamovala průvodčí po krátké debatě. Když postarší žena zkontrolovala lístky a zapadly za ní dveře, paní u okýnka se mě dotkla pohledem a já se zrovna díval na ní. ,, A kam jedete vy?“ čekal jsem to. Holky vedle mě se jen pousmály a pak zase začaly klopit oči do sešitů.
,, Přijdu si jako Alenka v říši divů, no já nejela vlakem aspoň deset let…,“ dodávala paní rozpačitě. ,,Kdybych nemusela, tak nejedu…,“ hlas se jí trochu zlomil a já se nechtěl ptát. Ani jsem nemusel, pokračovala sama.,,Jedu sestřenici na pohřeb,“ řekla a otočila se k okýnku. S holkama jsme se na sebe podívali, ale co na to říct? ,, Nesmím brečet, nechci, abych tam přijela uřvaná.“ Usmála se po chvilce povzbudivě a já si přál, aby tohle téma už nezačínala, i když jsem věděl, že ona to potřebuje někomu říct. ,, 41 let…,“ skoro zašeptala. ,,3 děti za sebou nechala.“ V ten okamžik už měl i zbytek cestujících zavřené sešity. ,, Jdeme od toho,“ následoval další nucený úsměv. ,, A co vy studujete?“ A tak jsme se až do konce cesty bavili o tom, co studuju, o její dceři, a nakonec se s námi bavily i holky. Spadl mi kámen ze srdce. A pak když jsme vystupovali, tak jsem pomohl paní vyndal věnec a mlčky spolu šli až na zastávku autobusu, kde mi podala ruku a popřála hodně štěstí na zkoušku. Říkal jsem si, sakra taková blbost oproti tomuhle, přišel jsem si trapně v porovnání s ní a chtěl jsem jí říct něco povzbudivého, ale nějak ze mě nedokázalo nic vypadnout, tak jsem jí popřál, ať to dneska zvládne a byl vážně rád, že jí přijel autobus. ,,Děkuju," řekla ze dveří a mě se chtělo brečet i za ní.