Horské dřevo

Anotace: Malá Lotte, pamatuji si jí jako čtrnáctiletou lolitku, veselou, hravou, pihovatou Lotte, která se uměla tak krásně smát.

Byla ještě dítě, když jsem jí poznal, tehdy jsem jí učil, byla hrozně nešikovná, a přitom tak roztomilá jak se snažila. Jak se usmívala... zato jsem si jí oblíbil. Ještě jako patnáctiletou si ji pamatuji jak jsme i s ostatními vysedávali po večerech u vodnice a bavili se.
Teď už byla dospělá... a stála na schodišti přede mnou, a zase se tak úžasně usmívala.
Měli jsme spolu nějakou dobu pracovat, byl to docela zvláštní pocit.
Vyrostla,... a přitom, jako by pořád zůstala tou malou holkou.
Na jednu stranu to bylo dost divný, přemýšlet o věcech, který mě teď napadaly, ale na tu druhou... proč ne? Byla už velká, ta holka za to stála a kdyby byla příležitost, rozhodně bych jí nenechal jen tak proklouznout.
Byl tu problém – ona měla už nějakou dobu kluka. Ale byla tu výhoda – neklapalo jim to. Prej měli snad teď pauzu. Tak nějak jsem to zaslech, když se o tom bavila ješte s jednou dámou, další kolegyní.


Měli jsme spolu práci, když v jednu chvíli jsem se jí zadíval do obličeje: „Ty máš vážně úžasnej úsměv“
Znervózněla, bylo to vidět ale snažila se alespoň předstírat, že jen ledabyle přijala můj kompliment. Řekl jsem pak ještě něco, a ona to přijala zase se stejným, rádoby uspokojeným, ale přesto vyhýbavým úsměvem.
To byl můj, jak by se nejspíš v dnešních románech řeklo, „první krok“. Chtěl jsem, vědět, co bude dál. Nechal jsem to plynout...
Po těchto pokusech se mi snažila vyhýbat, nebo to tak alespoň zpočátku vypadalo, v naší situaci to byly ale poněkud chabé pokusy, protože při práci, kterou jsme dělali, jsme byli v podstatě odkázáni jeden na druhého.
Jednoho večera... Všechno už bylo hotovo a my jsme se dívali v pokoji na film. Bylo nás tam docela dost a já ležel na posteli kousíček od ní. Uprostřed filmu, během nějaký příšerně napínavý scény, kdy ostatní zatajovali dech a přivírali strachy oči, jsem se zlehka dotlk její ruky. Prsty jsem jí začal přejíždět po paži a neustal jsem ani když ona nepatrně ztuhla pod mým pohybem a vyčkávala. Pokračoval jsem, hladil její ruku, zlehka šimral a čekal na její reakci.
Nezklamala má očekávání, věděl jsem, že se chytí. Najednou se také její ruka dotkla míst někde na mém krku a zlehka pokračovala až k hlavě. Vše se dělo naprosto tajně, skryto přede všema, nenápadně a přitom jakoby musely být vidět ty jiskry, ty náboje, které mezi námi přebíhaly, když mi prsty probírala ve vlasech.
Zmizelo to rychle, stejně jako to začalo, když se jedna známá zničehonic otočila. Obě ruce ustrnuly v pohybu a stáhly se.
Jakoby se nic nestalo. Jakoby všichni jen prázdně sledovali postavy mihotající se na obrazovce. Jakoby tu právě neprobíhalo intermezzo jedné milostné scény.
Povinnosti mě díky bohu odvolaly z místnosti, nebo tak jsem alespoň ospravedlnil svůj nenadálý odchod. Čekal jsem, že přijde za mnou. Nepřišla. Potkal jsem jí, až po nějaké době a myslím, že to byla spíš náhoda než že přišla sama, ale...
Potkal jsem jí, byla sama. Pokusil jsem se vykouzlit něco podobného překvapenému úsměvu, který mi oplatila, poněkud rozpačitě. Měli jsme spolu něco zkontrolovat a všechno bylo v pořádku. Zase znervózněla, cítil jsem to, ale věděl jsem, že už jí skoro mám tam, kde jsem chtěl. Už byla skoro moje. Když jsem jí ve ztemělé chodbě objímal, učinila poslední pokus mi uniknout, začali jsme hrát hru na kočku a na myš. Zmizela v jednom z těch přeplněných pokojů, kam jsem pak proklouznul za ní.
Lotte, Lotte. Kam mi utíkáš. Proč se prostě nepodvolíš? Zapomeň na všechno, nech se unášet. Take it slow...

Ty dny ubíhaly ve jménu naší hry. Já jsem věděl, že už je to jen otázka času, kdy mi podlehne. Nebylo to žádné přehnané sebevědomí, bylo to zřejmé. Ona se snažila postavit se sama sobě, vstříc svému přesvědčení a svědomí, ale bylo to jasné – přitahovalo nás to k sobě jak dva magnety. Jako kdyby se ty roky, kdy se mi jako malá holka líbila, všechny umocnili a znenadání udeřily. Ona mě zase nejspíš vnímala jako svůj velký vzor, což byla těžká barikáda, stejně tak jako její bortící se vztah, který snad chtěla ještě zachránit.
Kolikrát jsme se scházeli v místnostech doslova přetékajících lidmi všeho druhu a když přicházela, nenápadně jsem zkřížil ruce za zády jen aby si jich všimla, jen abychom se na okamžik dotkli, tak, aby si toho ostatní nevšimli, a ona nikdy nezklamala. Byly to malé signály, ale byly to signály.

Jednoho večera, konečně přišla ta chvíle. Musel jsem někam odejít, ale předtím ještě jsem šel za ní pod záminkou, že jí něco vyřídím, seděli jsme vedle sebe a pak přišel ten okamžik. Naklonil jsem se k ní, každou chvílí se mohly naše rty dotknout.
Kdyby neucukla.
„Promiň, to nejde.“
Nechápal jsem to. Až doteď to se mnou hrála, všechna znamení, která vysílala, byla zcela jasná. Chtěla to a já sem to chtěl taky. Tomuhle jsem nerozuměl, nicméně-
„Jo, jasně, promiň. Jenom jsem to asi špatně pochopil.“
Celý večer mi to vrtalo hlavou. Proč proboha najednou ucukla. Vždyť mě celou dobu vybízela. Nechal jsem jí zprávu: „Chtěl bych s Tebou ještě mluvit.“
Několik vteřin nato mi přišla odpověď: „Já s Tebou taky“.
Bylo už krátce před půlnocí, když jsem se vrátil na ubytovnu. Našel jsem jí sedět v baru, ve společnosti ještě jedné dámy a několika mladíků. Šel jsem si k nim sednout a nějakou dobu to tam vydržel. Samé hloupé klevetění, nebavilo mě to. Odporoučel jsem se a u dveří na ní ještě vrhl významný pohled. Nebyl jsem si jist, zda to pochopila, hladina alkoholu v jejím těle už byla poměrně znatelná. Čekal jsem chvíli na chodbě před barem.
Pak se otevřely dveře.
„Tys přišla-“
Místo odpovědi se ke mně naklonila. Lehce se mě přidržela a pak už jsem jí měl v náručí.
Nevím, co v tu chvíli odbouralo její nejistotu, zda to bylo alkoholem, tou mou nevydařenou snahou předtím anebo jestli se prostě najednou rozhodla, každopádně hra končila. Líbala mě s takovým zapálením, že jsem měl chuť se s ní hned teď vytratit na pokoj.
Odklonila se se slovy „Tohle jsem Ti chtěla.“
„A já Tobě.“ A pak už byla zase moje.
Pár krátkejch, ale pár skvělejch okamžiků.
Ach, Lotte, mám Tě. Mám Tě tu na hraní, mám Tě tu pro radost. Bude to skvělý, Lotte, slibuju.
Když jsem jí odvedl ke dveřím svého pokoje, začala se zase zdráhat. Nechtěl jsem, aby teď odešla. Nejspíš jsem na to šel podle ní moc rychle. Řekl jsem, že po ní nic nechci, že chci jen aby tu teď se mnou byla. Moc mi nevěřila. Pod nějakou výmluvou zase zmizela. Ta hra nejspíš neskončila.

Ten večer jsme si vyměnily ještě pár zpráv.
Nedávaly jsme to najevo, chvilky, kdy jsme byli sami jsme si užívali, jednou jsem jí napsal, když jsem byl sám na pokoji, ať přijde. Čekal jsem pár minut, ale nepřišla. „Bojíš se?“
V tu chvíli se otevřely dveře.
„Trochu jo,“ řekla.
Seděl jsem v okně a kouřil jsem. Díval jsem se ven, nějaké děti zrovna přebíhaly po chodníku a pokřikovaly na sebe. Přisedla si ke mně. Zadívala se někam do dálky. Dal jsem jí potáhnout a dál jsme mlčky kouřili.
Bylo zvláštní, jak znejistěla, vždycky, když se mnou byla sama. Jindy byla tak veselá, upovídaná, chovala se provokativně až drze, ale pořád v přátelských mezích.
Všimla si kytary položené vedle postele. Chtěla, abych jí zahrál.
Věděl jsem, že se jí to líbí. Když jsem hrál, když jsem zpíval, dívala se mi zpříma do očí. Ta její nejistota jakoby najednou zmizela. Skončil jsem, odložil kytaru a položil Lotte vedle sebe na postel.
Ztuhla. Něco řekla, odpověděl jsem. Zavrtěla hlavou. A utekla.
Jako kočka a myš.

Jednou jsem měl příležitost vidět jí v plavkách.
„Sluší Ti to,“ řekl jsem, ale víc si jí nevšímal. Zrovna se bavila s jedním známým.
A popravdě, musel jsem si přiznat, že už mě to začínalo pěkně vytáčet. Rozčilovalo mě, jak mi vysílala signály, dožadovala se mé pozornosti, ale když mělo přijít na věc, zmizela. Nejspíš sama vlastně nevěděla, co chce. Sama pořád někam utíkala.

Náš společný čas už se dost krátil a já byl zrovna v náladě, která netoužila po společnosti. Chtěl jsem být sám. Každý to zná. Myslím, že ona to měla podobný. Oba dva, každý někde jinde, sami pohrouženi do svých myšlenek.
Když jsem jí pak náhodou potkal, nadhodil jsem jí nad čím jsem zrovna přemýšlel.
„Mám jet na dnešní večer do vedlejší vesnice na nějakou akci.“
„Hmm. Tak jeď.“
Jak, jeď? Tohle byl poslední večer. Poslední možnost, že bychom se spolu vyspali. Buď se pojedu bavit jinam a určitě to bude stát zato, jak mi bylo neustále vykládáno, anebo zůstanu tady. Mám se rozhodnout. Samozřejmě bych dal přednost tomu být tady a pomilovat se s ní. Jenomže já pořád nevěděl, jestli vlastně chce.
Nakonec jsem se rozhodl zůstat. Večer jsme strávili v pěti i s barmanem u vína, zkritizovali na celé práci co se jen dalo. Nijak mě to nebavilo. Přemýšlel jsem co asi dělá zbytek.. tam někde. Nejspíš seděj s kytarou někde u grilu. Bavěj se. Je tam spousta pěknejch ženskejch.
Odešel jsem na pokoj. Snad přijde.
Přišla.
Byl jsem šťastnej jako blecha, okamžitě jsem jí začal obsypávat polibky a ona mi vracela stejně, jenže potom:
„Ne, já nemůžu. Nemůžu s Tebou spát.“
Proč ne?
„A proč ne?“
A pak začala vykládat hromadu věcí proč nemůže, mluvila o výčitkách, o svým klukovi, o tom, že to chce zachránit, ačkoliv neví jak. Samý hlouposti, ale snažil jsem se jí vyslechnout. Pak začala mluvit o mě a mojí bejvalce a jestli si takhle náhodou jenom nekompenzuju svůj nevydařenej vztah. Blbosti.
Svým způsobem jsem to chápal, jen jsem si to nebyl ochoten připustit. Vždyť už ho tak jako tak podvedla. Navíc, ani jeden neočekáváme nic víc, šlo jenom o to si to tady co nejvíc zpříjemnit. A bylo zcela evidentní, že to chceme oba.
Začal jsem být pěkně naštvanej. Ptal jsem se jí, proč teda přišla a ať radši jde.
A ona se zvedla a šla.
Po chvíli mě to začalo mrzet. Napsal jsem jí, chtěl jsem se jí omluvit a říct jí, že když bude chtít přijít, jen tak, tak ať přijde. Přišla asi za hodinu, když se vracela z baru.
Jen tak si ke mně lehla a stulila se. Rukou mě hladila po hrudníku.
Jakoby to byla zase ta malá, úsměvavá, pihovatá Lotte.
Jakoby si nevěděla rady.
Potom vyklouzla ven a odešla.

A to je celý příběh. Druhý den ráno jsme se rozloučili.
Vrátili jsme se na svou cestu – starou nebo novou, nebo jen posílenou a obnovenou.
Ona se vrátila k tomu svýmu. A kdoví, jestli to zachránila.
Spíš pochybuju.
Já jsem se vrátil ke svým zábavám. Občas si na ní vzpomenu. Nakonec myslím, že to dopadlo dobře. Asi bych nechtěl vzpomínat na holku, která si někdy vyčítala, že to se mnou nechala zajít moc daleko.