NIKDY JSEM NEPŘESTAL

Anotace: Jedna taková reálnější:)

Není lehké být ve třiceti pěti svobodná matka a už vůbec ne podnikatelka k tomu, ale já to zvládla. Od pětadvaceti let byl můj život naprosto perfektní. Jakmile jsem dostudovala filozofickou fakultu v Praze, obor překladatelství, dostala jsem práci ve velice prosperující firmě, která obchodovala se Spojenými státy a já se rozhodně nenudila.
Padlo mi dvacet šest let a já stále neměla muže se kterým bych mohla založit rodinu, jediná možnost byl můj dlouholetý kamarád, který byl pro mě naprosto perfektní jako otec dítěte, problém byl, že byl a stále je gay. Nicméně se nám podařilo mít několikrát sex a tím počít dítě. Nechtěla jsem nechat práce a ve firmě si nemohli dovolit mě ztratit, tudíž jsem pracovala z domova a když byl Emilii rok a už jsme mohli s Martinem začít naši plánovanou střídavou péči, rozhodla jsem se, že začnu podnikat na vlastní triko a sice tím, že si založím soukromou anglickou školku. Peníze nebyl problém, i při vysoké škole jsem pracovala jak nejvíc to šlo, takže už tehdy jsem bydlela v malém patrovém domečku na okraji Plzně, kam velice často zavítal Martin za Emilkou i mimo dva týdny kdy ji měl doma on. Za pomoci mojí maminky se mi podařilo smrsknout mé věci místo do pěti pokojů jen do čtyř, takže ve spodním patře mohla vzniknout školka.
Jakmile jsem si založila webovou stránku začali se mi hrnout přihlášky a já nakonec musela dělat konkurz a pohovory s rodiči i samotnými dětmi abych se rozhodla, které dítě má předpoklady být dobrým angličtinářem. Bylo mi líto zklamaných maminek, ale jinak se to udělat nedalo.
Vše bylo perfektní, až do dnešního dne. Dnes je Emílii osm let, chodí do druhé třidy soukromé základní školy s rozšířenou výukou jazyků, já mám stále svou prosperující školku, kterou jsem si mohla dovolit přesunout do samostatné budovy a najmout další dvě lektorky angličtiny, které měly úžasný cit pro zacházení s dětmi.
Ale abych se dostala k tomu, proč se vše právě dnes pokazilo. Když jsem byla na střední škole měla jsem tam velice dobrého kamaráda, zamilovala jsem se do něj a on do mě. Byli jsme kamarádi přes postel, ale nikdy jsme spolu nezačali chodit, nemělo to cenu, rok poté co jsme se seznámili odešel na vysokou školu, ze začátku jsme si psali, ale nakonec naše konverzace umlkala až se vytratila úplně. Jednou za rok mi přišla SMS s přáním k narozeninám, nic víc nic míň a já jsem na Olivera ani nepomyslela. Byla jsem šťastná se svou školkou a dcerou. Dokud se mi v e-mailové schránce neobjevila zpráva od e-mailu O.Jano@seznam.cz. Bylo mi to podezřelé, ten e-mail znám a když jsem zprávu rozklikla objevila se zpráva od NĚJ.
Ahoj Valerie, tady je Oliver, snad jsi na mě nezapomněla, dozvěděl jsem se, že vedeš soukromou školku pro děti. Mimo to, že bych chtěl zapsat svého syna, pokud by to šlo, jsem si říkal co asi tak děláš. Jak vidím, v práci si vedeš velice dobře, takže co soukromí život? Bydlíš stále v Plzni? Kdybys měla chuť, rád bych Tě viděl, budu se těšit na Tvou odpověď.
Oliver
Na mail jsem zůstala zírat s otevřenými ústy. Tak on má dítě? A tak malé, že chce ke mně do školky? Okamžitě jsem mu napsala, že jeho syna samozřejmě vezmu, sice nemám ráda protekci, ale, že je to on tak udělám výjimku. Napsala jsem mu, že mám dceru s Martinem a taky bych ho ráda viděla. Obratem mi přišla odpověď, že se sejdeme následující den na náměstí v Plzni u sv.Bartoloměje přesně v jedenáct hodin dopoledne. Ani nevím proč, ale okamžitě jsem si šla umýt vlasy, udělat veškeré pleťové masky co doma vůbec mám a vybírat oblečení. Emilka mě pozorovala skepticky, i když jí je teprve osm rozum má na víc a okamžitě poznala co se děje.
„Mami, ty máš rande?“ Zeptala se svým vysokým dětským hláskem.
„Jaks to poznala ty potvůrko?“ zasmála jsem a otočila se s černými koktejlkami na ramínku, „co tyhle?“
„Ne, přece nechceš vypadat jako vdova. Vezmi si nějaké barevné.“ Poradila mi a já jsem tedy z černé pasáže svého šatníku zabrousila do barevného. Byla půlka května, takže jsem si mohla dovolit jít v šatech na ramínka. Nakonec jsem za pomoci své dcery vybrala modrozelené šaty s výstřihem a na zavázání za krk se štrasovým zdobením a prošité stříbrnými nitkami. K nim jsem vybrala černostříbrné páskové boty a černé korále na krk. Když jsem se v tom prošla po ložnici a otočila se jako modelka Emi zatleska a zhodnotila mně slovy „teda jestli se do tebe nezamiluje na první pohled tak je to debil.“ Za což si vysloužila můj ostrý pohled a pokárání, že takhle se přece nemluví.

Měla jsem už tehdy tušit, že tohle nedopadne dobře. Neměla jsem se s ním chtít vidět a už vůbec ne jít takhle oblečená. Když jsem následující den přišla ke katedrále nečekal na mně dlouhovlasý usměvavý kluk s bradkou a mikinou Rammstein, ale dokonale oholený muž s vlasy ostříhanými na krátko, pěstěnými nehty, stylově oblečen do černých manžestrových kalhot, košile s rozeplým knoflíčkem a sakem frajersky rozepnutým. Co mě zarazilo a strašlivě bolelo byl zlatý prstýnek na jeho pravé ruce. Bez přemýšlení jsem mu skočila kolem krku a málem se rozplakala štěstím.
„Olí.“ Vydechla jsem a nasála nějaký drahý pánský parfém.
„Val.“ Slyšela jsem v jeho hlase úsměv a cítila jak mě pohladil po vlasech. Když jsem se od něj odtáhla naprosto bezmyšlenkovitě se naše rty spojili a mě se náhle vrátili všechny vzpomínky. Žádný muž, který přišel po něm mě tolik nepřitahoval, tolik jsem s nikým nerozuměla ať už v názorech, nebo v posteli, nikdy jsem už nikoho nemilovala tolik jako jeho a v jeho očích jsem viděla to samé.
Strávili jsme spolu téměř celý den. Naštěstí čtyři děti tento týden chyběly, takže se mi povedlo zařídit vše tak aby holky všechny děti zvládly a já mohla jít za Oliverem. Emílie měla po škole dramatický kroužek a přespala u mé matky v centru, protože končili až dlouho večer.
Zjistila jsem, že Oliver potkal na vysoké škole dívku, která se mu moc zalíbila, začal s ní chodit a nakonec se po vysoké vzali. Před třemi lety se jim narodil syn Maxmilián a od té doby to u nich skřípe. Oliver je stále ten samý člověk s neuvěřitelným sexuálním apetitem, zatímco jeho manželka o sex naprosto ztratila zájem. Docela jsem to chápala, já jsem to samé co on, a můj hlavní problém vždycky byl, že muž se mnou nedokázal udržet tempo. Jen on, my jsme si vždy ve všem vyhovovali a když jsme tu teď tak proti sobě seděli a dívali se navzájem do očí všechno se vrátilo zpět a my jsme si plakali na ramenou.
„Vždycky jsem tě milovala Olivere, ty to víš.“ Šeptala jsem mu do ucha a on mě na oplátku „Popravdě já jsem tě nikdy nepřestal milovat Val.“ Bez jakýchkoli slov jsme se zvedli, Oliver zaplatil, vzali jsme si taxík a jeli ke mně domů, kde už holky skončili s hlídáním dětí a zopakovali si to co jsme před jeho odchodem na vysokou tolikrát dělali. Nespoutaný, vášnivý, zvířecí sex s nadávkami, trochou násilý a hlasitým sténáním. Když jsme po hodině nádherné námahy leželi vedle sebe, já na boku zády k němu a on přitisknutý ke mně s ochabující erekci na mém zadečku a držel mě kolem pasu, jak jsme lehávali vždycky, jemně mě pohladil po tváři a zašeptal mi snad ta nejkrásnější slova, co jsem kdy mohla od někoho slyšet. Možná to bylo tím, že to byl on kdo to řekl, ale pro mě to bylo nejkrásnější co jsem kdy mohla slyšet.
„Udělal jsem chybu, tys měla být mojí manželkou.“
„Možná ano, možná ne, to už nezjistíme, máš svojí ženu a já můžu být maximálně tvojí milenkou.“
„Nechci abys byla mojí milenkou Valerie, chci tě mít pořád u sebe. Byl jsem blbec, že jsem se tehdy tolik bál jít s tebou do vztahu.“
„To už neřeš zlato. Minulost nevrátíš, žij přítomností. Mrzí mně, že svou ženu podvádíš, ale vím jaký jsi a nikdy bys to neudělal s někým jiným než se mnou.“ Opravdu se v povaze vůbec nezměnil.
„Děkuju, že si to myslíš princezno.“ Zašeptal a políbil mě na rameno, což se strhlo v další nádherný sex a my promilovali celou noc.

Od chvíle co jsme se s Oliverem zase našli uběhlo mnoho dní, a vše šlo strašně rychle. Milovala jsem ho snad víc než kdy dřív a on mě také. Jediným problémem byla jeho manželka. Tak jako dřív jsme řešili veškeré problémy spolu, ať už osobní, rodinné nebo partnerské a tak jsem brzy měla pocit, že jeho ženu Denisu znám. Byla to žena jeho snů, zrzka s pořádným zadkem a velkýma prsama, se vkusem v muzice jako měl on a s neustálou chutí k sexu. Dokud se jim nenarodil Maxmilián bylo vše jako pohádka. Po narození syna nejen, že ztratila zájem o sex, ale její názory a zájmy se také změnili. Najednou si na uklidnění nepouštěla Apocalyticu, ale Jarka Nohavicu, pro odreagování už to nebyli Static-X ale Lady GaGa a podobně. Sexu se Oliver dočkal jen když měla dobrou náladu, což bylo za začátku jednou za měsíc, pak jednou za dva měsíce a když jsme se setkali bylo to už půl roku co naposledy spal s Denisou. Bylo mi to líto, já jsem neměla ani o sex ani o nic jiného nouzi. Žila jsem sama s Em a měla neustálý dostatek milenců. Lásku sice žádnou, ale tu mi nahrazovala dcera a práce. Až s Oliverem jsem začala zase žít a cítit něco jiného než mateřskou lásku. Vlastně než se mi vrátil Oliver žila jsem tak jak jsem nejvíc nechtěla. Tak jako moje matka. Neměla jsem lásku, jen tři milence, dva z nich byli ženatí, poslední z nich byl svobodný podnikatel, který neměl moc času, ale mě to tak vyhovovalo. Všechny tři jsem znala už mnoho let a i sexuální vztah s nimi jsem udržovala už hodně dlouho, ale jakmile jsem měla zpět svou lásku, ukončila jsem vztah se všemi. Byli zklamaní, ale zvládli to a já byla šťastná se svým princem a on se mnou. Nejhorší bylo, že se po jeho žena začala pídit po tom kam tak často odchází a proč se vrací tak pozdě domů.
„Tak dneska bych měl být na školení, až do zítřka, máme na sebe celé dva dny.“ Usmál se na mě v pondělí, když jsme po aktu leželi v mé posteli, dívali se sobě do očí a neustále se museli jeden druhého dotýkat.
„Nechci jí lhát.“ Zesmutněla jsem.
„Ani já ne, ale jinak to zatím nepůjde. Max je malej a ona by sama rodinu neuživila. A Maxe mi do péče za a nedá a za b bych ho ani mít nemohl. Víš, že mám náročnou práci.“ A kvůli mně jí neustále zanedbával.
„Já vím. Jen...není to správné, je to tvoje manželka.“
„A to, že jsi měla dva ženaté milence, to ti nevadilo?“
„Ne, to bylo něco jiného, šlo jen o sex, bylo mi fuk jestli doma souloží se svými manželkami nebo ne, jestli jsou milujícími otci a jen se mnou se dokáží odreagovat a odvázat. Tebe miluju.“
„A já tebe, ale teď to není řešitelné.“ Pohladil mě po tváři a já se musela chtě nechtě usmát, byla jsem přece s NÍM.

„Je to v háji, ví o nás.“ Volal mi Oli na začátku července, zrovna jsem si procházela přihlášky dětí na nový školní rok a vybírala z nich adepty, v přijatých už ležela složka Maxmiliána Rybáře.
„Cože?“ Ztuhla jsem v půlce otevírání stránky Anny Závodové.
„Najala si detektiva a před třema hodinama přede mnou práskla s tlustou složkou ve který byly mimo zápisů i fotky nás dvou.“
„Já jsem ti řikala, že nemáme chodit ven.“
„No jo, ale nechci se s tebou skrývat.“
„No a co se teda dělo?“
„Doteď jsme na sebe ječeli v kuchyni a já nevim, jsem z toho v háji, chce se rozvést a sebrat mi Maxíka a...“
„a půlku majetku.“ Dořekla jsem a něj.
„Jo, ne, že by mi šlo tolik o majetek, ale všechno co mám mám až když jsme spolu, to já jsem tady laborant u kriminálky a nosim domů skoro padesátku měsíčně, ona si udělala vejšku, sedí doma na zadku a dělá psycholožku přes internet...“ Slyšela jsem v jeho hlase zklamání.
„Lásko, mám za tebou přijít? Nebo sejdeme se? Nechci tě nechat samotnýho.“ Snažila jsem se ho utěšit, moc dobře vím, že mu hádky nedělají dobře a snad i kvůli tomu jsme my dva všechny naše spory řešili v klidu.
„Ne, to je dobrý. Já jsem si zalezl do vany a ona běsní v ložnici a balí si věci, prej jde k tchýni.“
„Aha, no neboj se, nějak se to vyřeší.“
„Nějak jo...já jen nechci přijít o syna. Čert vem peníze, vydělám další, ale nechci aby mi vzala malýho. Každopádně tu přihlášku k tobě do školky asi můžeš zničit, ví o tobě všechno co se dá, takže ho k tobě nedá ani kdybys jí za to měla platit.“ Během hovoru jsem vytáhla Maxíkovi přihlášku, ještě jednou si jí prošla a hodila jí do koše.
„Dobře no...A co Max? Bere si ho sebou nebo ti ho nechá?“
„To nevim, ale snad není blbá aby mi ho tu nechala, když musim ráno do práce.“
„Kdyby jo, tak ho dovez sem, pohlídám ho.“
„Dobře, děkuju, jsi hodná.“
„Pro tebe cokoliv.“ Usmála jsem se do telefonu a po rozloučení zavěsila. Co to vždycky říkává moje máma? Na všem hledat pozitivna, v tomhle případě je to, že s Oliverem budeme moct být spolu, doufám.

Uběhl měsíc od té doby co se Oliver rozešel s Denisou a začal bydlet u mě, Maxe jsme měli u nás zatím jen jednou, Denisa se zatím moc nedokázala vypořádat s tím, že by jejího syna měla vychovávat jiná žena než ona a už vůbec se nedokázala smířit s tím, že bych to měla být já. Přirozeně od Olivera slyšela všechny story o mně a o něm, o našich letních radovánkách u vody, o našich nočních výpravách do lesů, o několikahodinových sexech a podobně. Byla jsem jediná žena, která ho kdy dokázala uspokojit ústy a jedna z mála, která ho dokázala přimět k tomu aby měl erekci i dvakrát za noc. A ona to všechno věděla.
Šestého srpna se časně z rána rozezněl Oliverův mobil, zatímco se sprchoval.
„Lásko, zvoní ti telefon.“ Zakřičela jsem z ložnice směrem do koupelny a zvedla se z postele abych mu mobil mohla donést, mezitím utichla voda v koupelně.
„A kdo volá?“ Ozval se Oliho hlas.
„Neznámé číslo, už ti ho nesu.“ Zavolala jsem a vlítla do koupelny, kde ve sprchovém koutě stál nádherný urostlý chlap s mužne porostlým hrudníkem. I když jsme spolu byli už tak dlouho stále jsem si ho pamatovala jako dvacetiletého mladíka vážícího při svých stodevadesáti centimetrech pouhých sedmdesát kilo.
„Prosím, Oliver Janovský.“ Ohlásil se svým obvyklím úředním hlasem. Chvíli mu volající něco říkal do telefonu, Oliver poté odpovídal: „ano, jsem...ne, už měsíc spolu nebydlíme...prosím? To není možné, to by neudělala, přece není takový blázen...aha a co můj syn Max? Dobře, za okamžik jsem tam.“ Položil telefon a okamžitě se se sprchovém koutě sedl na zem a chvíli zíral přímo před sebe. Samozřejmě mi docvaklo, že se stalo něco s Denisou a, že to není nic pěkného, takže jsem si sedla k němu, objala ho kolem krku a jeho hlavu si přitiskla na prsa, beze slova omotal své ruce kolem mého pasu a rozplakal se.
„Miláčku, říkal jsi do telefonu něco o tom, že tam za chvíli jsi, můžu pro tebe něco udělat? Mám někam jít s tebou, nebo mám někam dojet?“ Mluvila jsem jak nejtišeji a nejklidněji to šlo.
„Lásko...ona zemřela, zabila se, prý jí našli dneska ráno, předávkovala se práškama...“ Dostal ze sebe mezi jednotlivými vzlyky.
„To je hrozný...a co Maxík?“
„No, prý jí před okamžikem našla tchýně a hned potom co zavolala na policii se zhroutila a Maxík je doma, musim ho jet vyzvednout.“
„Dojedu tam, nebo pojedeš taky? Asi radši jo, ať tu nejsi sám, nebo tu chceš být s Em?“
„Asi bych tam měl jet, ale nemám na to. Byla bys tak hodná?“ Podíval se na mě uplakaně, já jsem jen kývla a pomohla mu dostat se do županu a uložila jsem ho do postele, Emilii jsem řekla ať nechá Olivera chvíli být, že mu zemřela manželka a Em souhlasila, s tím, že mu alespoň donese čaj. Co u nás Oliver byl strašně se skamarádili a Emilie ho měla opravdu ráda a on jí.
Já jsem sedla do auta a jela k domu Janovských, kde byl pořádný zástup policistů.
„Dobrý den, omlouvám se, ale jsem Valerie Jiroutová, přítelkyně Olivera Janovského, na jeho přání jsem přijela pro jeho syna Maxmiliána.“ Oslovila jsem policistku stojící nedaleko dveří.
„Dobrý den, máte pro to prosím nějaký důkaz? Samozřejmě nepředpokládám, že byste byla nějaký blázen, ale to víte, příkaz je příkaz.“
„Ach ano, tady mám občanský průkaz pana Janovského, i jeho pas, a pokud potřebujete tak mu můžete i zavolat na mobil, na který jste mu volali před asi hodinou, kvůli tomu co se stalo.“
„Ano, dobrá, pojďte se mnou, uvnitř je matka paní Janovské i s Maxem.“
„No, nemyslím si, že by bylo vhodné abych šla dovnitř a připomínala paní tohle všechno.“
„Vy myslíte, že za to může váš vztah s panem Janovským?“
„Bohužel mám ten pocit, vím, že paní Janovská nebyla zrovna nadšená z toho, že jsem opět začala chodit s jejím manželem.“
„Ano, to chápu, ale vy za to nemůžete slečno Jiroutová. Nechala dopis na rozloučenou, nechala tři, pro svou matku, pro manžela a i pro vás tam jeden je.“
„Skutečně?“
„Ano, donesu vám je spolu s Maxem.“
„Dobře, děkuji, asi přecejen půjdu s vámi.“ V obývacím pokoji jsem na gauči našla paní ve středních letech, se sklenicí vody v ruce a malým Maxíkem na kolenou
„Dobrý den.“ Pozdravila jsem ji a podívala se na Maxe, který se na mě hned začal usmívat.
„Dobrý den slečno Valerie.“ Podívala se na mě a i přes svou bolest se usmála.
„Já...omlouvám se, že vás ruším, mrzí mě co se stalo a chápu jestli mi to dáváte za vinu.“
„Vám? Ale ne, podívejte se, tady je dopis od Denisky, přečtěte si to prosím.“ A tak jsem od ní přijala list papíru popsaný drobným písmem.
Drahá maminko,
mrzí mě, co jsem musela udělat, ale jinak to nešlo. Pár týdnu po narození Maxíka mi doktoři našli rakovinu – zhoubný nádor na játrech, nikomu jsem to neřekla, nechtěla jsem abyste to věděli. Doktoři mi dali čas maximálně čtyři roky, z nichž tři jsou už za mnou. Nemohla bych být šťastnější tím co se stalo. Oliver je zpět se svou láskou ze střední školy – Valerií a žije s ní. Je to moc hodná ženská a vím, že se milují. Já jsem měla štěstí být s Oliverem těch nádherných čtrnáct let, teď ať si ho užije i ona. Maxíka prosím svěř do péče jim dvěma, Valerie je majitelkou anglické školky a společně poskytnou Maxíkovi tolik lásky, kolik si zaslouží i pořádně vzdělání. Jsem si jistá, že Valerie je rozumná žena a Maxe ti kdykoli půjčí na víkend nebo na dovolenou, neznám ji osobně, ale z vyprávění od Olivera je opravdu fajn a byla bych ráda, kdybys jí ani v nejmenší nedávala za vinu mou smrt. Celou dobu jsem setrvávala jen proto, že jsem si nebyla jistá jestli se o Olivera a Maxe někdo postará, ona jim dá oběma tolik lásky, kterou bych jim já dát později nemohla.
Měj se krásně maminko, a žij prosím svůj život jak nejlépe to půjde, až přijde čas zase se setkáme.
Miluji tě, tvá Denisa.
Aniž bych si to uvědomovala začali mi po tvářích téct slzy a když jsem dočetla, měla jsem rukáv, kterým jsem si otírala oči, úplně promočený.
„Vidíte, slečno, nemám důvod vás z něčeho vinit. Postaráte se o ně o oba jak nejlíp umíte, slibujete?“
„Slibuji a kdykoli si řeknete o Maxíka přivezu vám ho a u nás vždy najdete útočiště...“ Usmála jsem se na ní povzbudivě, ona mi poděkovala, sbalila mi věci pro Maxíka, řekla ať pozdravuju Olivera a, že se určitě brzy zastaví.
Olivera jsem doma našla spícího v posteli a Emilii ležící vedle něj s knihou pohádek. Vzala jsem Maxe a položila ho k nim, spinkal, takže nebylo třeba abych na něj dávala pozor, když u něj byl jeho táta, a šla jsem do kuchyně připravovat večeři.
Netrvalo to ani pět minut a všichni tři přišli za mnou, malý Maxík, se trošku přidržoval Emílie. Oliver mi okamžitě vzal všechno z ruky a děti mu začli pomáhat, Max omýval zeleninu, Emi jí krájela na kostičky a já zatím Oliverovi říkala, co jsem dozvěděla a předala mu dopis od Denisi. Později když ho četl opět začal plakat, chápala jsem to, o její rakovině nevěděl vůbec nic.
V mém dopise byly hlavně úpěnlivé prosby o to abych se postarala jak o její lásku, tak o jejího syna a ujištění, že mi to nezazlívá a, že je moc šťastná, že jsem to právě já, kdo má Olivera a bude mít Maxe.
Po večeři, kdy jsem se rozněžnila nad Maxíkem, který se snažil jíst příborem jako dospělý a nešlo mu to, neuvědomila jsem si totiž, že mu musím nakoupit menší příbory a rozhodla jsem se, že hned zítra ho vezmu s sebou nakupovat, jsme si sedli k televizi a koukali se na pohádku na DVD, mezitím Max i Em usli, takže jsme je s Olim přepravili do pokoje, Em do jejího a Maxíka do ložnice mezi nás dva, zítra opravdu musím dojet pro zbytek Maxových věcí do Oliverova domu.

Jak jsem si předsevzala, tak jsem taky udělala a na úpěnlivé prosby Emílie, že chce jít nakupovat se mnou a její logické uvažování, že „přece potřebuješ někoho kdo bude hlídat Maxe, zatímco budeš vybírat věci“ jsem nakonec musela zareagovat kladně a do omluvenky do školy jí napsat rodinné důvody a druhý den v devět hodin ráno už jsme nakládaly kočárek, Maxe v autosedačce a peněženku plnou peněz od Olivera do auta. Jako první jsme se zastavili u Janovských doma, kde jsem pobrala nějaké věci, kromě postýlky, přebalovacího pultu a dalších věcí, co se do osobního auta nemůžou vejít, pro ty odpoledne přijede Oliverův kamarád co má menší dodávku, a vyrazili jsme směr centrum Plzně. Jako první jsme zamířili do obuvi, kde jsem Maxíkovi koupila dvoje nové botičky, ze kterých sice za půl roku vyroste, ale dětská noha musí mít kvalitní botu, poté jsem nakoupila nové oblečení a nějaké hračky. Všehovšudy jsme v obchodech strávili asi pět hodin až Emílie nakonec kňourala, že už chce domů. Samozřejmě, že ani ona nebyla ochuzená o hračky ani o oblečení a nejspíš to byl hlavní důvod proč chtěla jít se mnou. Domů jsme dorazili kolem půl třetí odpoledne a já jsem stihla aspoň na dvě hodinky vzít šichtu aby si mohla jedna moje zaměstnankyně, co mě v poslední době zastupovala dost často, dát chvilku pauzu. Odpoledne přišel domů z práce můj drahý, společně jsme si uvařili večeři a spolu s dětma jsme si u televize a DVD Shreka udělali pěknej večer, přičemž Maxík přežvtlával všechny repliky svým roztomilým dětským hláskem.

Myslela jsem si, že teď nic nemůže být lepší, než se na mě začly sousedky dívat divně a šeptat si. Ze začátku jsem to nechápala, než mi přišla moje zaměstnankyně Jana říct, že se vypráví, že Oliver svou ženu nechal zabít, protože přece jako pracovník kriminálky musí mít určitě nějaké známé a styky, a jelikož jsme spolu začali dřív než jeho žena zemřela má v tom prsty on. Poměrně dost mě tato teorie překvapila, protože tohle by mě ani ve snu nenapadlo a samozřejmě jsem to okamžitě zavrhla. Taková hloupost by nemohla napadnout nikoho kdo by Olivera znal, ale ať už jsem mu věřila, nebo ne, mezi sousedy se roznesly klepy na toto téma a my jsme byli vydáni na milost a nemilost místním drbnám.
Kdykoli jsem šla do domu, stály s nosy přilepenými na okna a jakmile za mnou cvakly dveře vyběhly na předzahrádky a začaly rozebírat jak s takovým člověkem můžu vůbec žít, nebo něco takového a jakmile zahlédly Olivera okamžitě se klidily ze zahrad aby je snad náhodou nezabil jediným pohledem.
Oliverovi jsem nic neříkala, nepochybně by ho to ranilo a já jsem neměla na to mu vysvětlovat, že já tomu samozřejmě nevěřím.
Jenže zatajte něco takového před policistou...netrvalo to ani týden a Oliver za mnou přišel do koupelny se smutnýma očima.
„Zlato, proč nás sousedky drbou?“
„No jo, nastal čas abys to věděl...říkájí o tobě, žes Denisu nechal zabít.“ Říct, že v jeho očích se objevil údiv je málo.
„Cože?“
„No...řikají, že vzhledem k tomu, že tvoje žena zemřela krátce potom co jsi se začal scházet se mnou, prý ses nechtěl dělit o majetek a objednal sis vraždu tak aby to vypadalo jako sebevražda.“
„Aha...to je...no, zajímavé.“ Oliver se posadí na zaklopenou mísu a já si mu jdu sednout na klín a obejmout ho.
„Zlato...z toho si nic nedělej, jsou to jen drby.“
„No jo, jenže nevíš co se komu donese, můžou mě začít vyšetřovat a to není zrovna příjemný.“
„Ale vždyť jsi nic neuděla, nebo jo?“
„Samozřejmě, že ne.“ Oliver sundá moje ruce z jeho krku a nevěřícně na mě zírá.
„Já vím, jen se ujišťuju lásko, vím, že ne. I kdyby tě vyšetřovali, tak na nic nepřijdou.“
„No...můžou přijít na jiný věci.“ Kouknul za mě, jakoby něco tajil.
„Na jaký?“
„Promiň, nechci o tom mluvit, je to moje soukromá věc.“
„Dobře.“ Kývla jsem, ale v hlavě mi to šrotovalo, co přede mnou tají?
Do konce dne jsem to už nechala být, ale když jsme večer ulehli ke společnému spánku opět mi v hlavě vyběhlo co by tak mohlo být to na co Oliver nechce aby se přišlo.

Zjistit jsem to ovšem měla záhy. Pomluvy se totiž šíří rychlostí blesku a tak se o své podezření, že je Oliver vrah podělila sousedka se svou sestrou, která byla čirou náhodou kamarádka sestřenice manželky šéfa místního oddělení vražd, ke kterému se tato informace dostala a řekl, že by se to možná mělo vyšetřit, protože důkazy, které se našly doma, jako dopisy na rozloučenou a tělo ve kterém na toxikologii zjistili značnou část prášků na spaní a asi tři deci čisté vodky, jim byly málo. Není to moc příjemné, když vám banda policistů prolézá soukromé věci jen aby zjistili, že Oliver je opravdu nevinný, problém nastal zanedlouho, když kriminalisté zjistili, kromě úniků na daních a sem tam nějakého příjmu za smazání pokuty, že Oliver za poměrně slušný obnos dokázal zfalšovat doklady komukoliv. Z nezletilých šestnátiletých dětí byli náhle devatenáctiletí borci, z hledaných štětek vzorné vdané ženy, z imigrantů z Číny právoplatní češi s rodištěm v Brně a podobně. Všehovšudy si přišel na slušné peníze už jen svou prací a touto mimo pracovní činností na minimálně dvakrát tolik.
Všechno tohle šlo ráz na ráz, jeden den kouknutí do papírů a druhý den k nám vběhlo komando, Olivera zatkli a já musela jít k soudu kvůli podezření, že jsem s tím měla něco společného, naštěstí uznali, že jsem o tom opravdu nic nevěděla a osvobodili mě, ovšem hrozné bylo vidět svoji dceru, kterak musí svědčit proti muži, kterého téměř považovala za otce. Plakala a snažila se ho krýt, ani mé úpěnlivé prosby, že má říkat pravdu nepomohli, díky bohu si policie uvědomila celou situaci, včetně toho, že Emílie Olivera zbožňovala a obešli se bez jejího svědectví.
Olivera odsoudili na deset let nepodmíněně, Maxe svěřili do péče Anně (Oliverova tchýně a Denisina matka) a moje školka prošla důkladným šetřením, sousedky si o mně povídaly ještě víc než dřív, ale naštěstí tím pověst školky neutrpěla, jen jsem měla lejstro o tom, že je vše v pořádku a využila ho ve svůj prospěch. Co se týče Olivera, dost mě mrzelo co se stalo a, že jsem mu naletěla, ale mohla jsem alespoň vzpomínat na to dobré a nijak se nazaobýrat tím špatným. S Annou a Maxem jsem zůstala v kontaktu i na dále, od Olivera si nechala vysvětlit, že to nedělal pro peníze, ale pro dobro lidí (ano, samozřejmě, že tomu věřím), řekla mu svůj názor na věc a rozloučila se s ním s tím, že ho prostě ze svého života mažu.
Teď...dva roky po incidentu, je můj život zpět ve starých kolejích, mám svou dceru, tři milence a nejlepšího kamaráda, se kterým máme Em ve střídavé péči a nikdy jsem nebyla spokojenější.