BÍLÉ ŠTĚSTÍ

Anotace: Zpracovány mé veškeré čtenářské feťácké zkušenosti zpracovány v jednom příběhu:)

Jak snadné je dostat chlapa do postele...Ptáte se jak moc? Jak těžké je zavázat si tkaničky u bot? Vezmete dva provázky, uděláte uzel, mašli a je to, takhle „těžké“ je sbalit muže, využít ho a odkopnout.
Proč to dělám? Prostě pro zábavu. Mnohokrát jsem se stala obětí mužů, kteří si pohráli s mými city, využili mě a odkopli a ten poslední byl poslední hřebíček. Z rozchodu s Radimem jsem se dostávala pět měsíců, přesně tak dlouho jak jsme spolu byli, jak dlouho mě využíval, dával mi falešné naděje a tahal mě za nos. Až jednoho dne mi řekl „promiň, našel jsem si holku“, abych to vysvětlila, byli jsme to čemu se říká kamarádi s výhodami. Přátelé, kteří se spolu občas vyspali, ale pro mě to bylo víc, měla jsem ho ráda, možná i milovala a on mi celého téměř půl roku tvrdil jak mě má rád, jak by mi neublížil, že nechce být jen další v pořadí co mě využije, atd., atd., teď je mi z těch jeho keců na blití a nejradši bych s ním vyjebala tak jak to udělal on se mnou. Ale je fakt, že tahle zkušenost mnou hnula a já se začala na svět dívat jinak.
Na svět, na lidi, na muže. Někteří by mě možná označili za feministku, já se za ní nepovažuju, věřím tomu, že muži jsou potřební, pro některé ženy, na některé úkony, pro mě ne.
Muži opovrhuji a stejně tak celá moje rodina, ani máma, ani babička, ani teta, nebo prateta neměly na muže štěstí, pokaždé si našli nějakého idiota s velkým I a když už to byl pořádný chlap, byl ženatý, nebo umřel. Tedy...ne, že by muži v naší rodině umírali běžně, ale tetin přítel se kterým byla sotva tři roky a plánovali se vzít, náhle zemřel na infarkt. Já jsem vyrostla bez otce, ten první byl podle máminých slov debil, nechce se o něm bavit, natož mi vyprávět a „strejda“, co mě prakticky vychoval si po deseti letech s mámou našel mladší a nás vyhodil div ne na ulici. Naštěstí se máma sebrala, sehnala lepší práci, já jsem začala chodit na brigádu a postavily jsme se na vlastní nohy. Já jsem vystudovala gympl, teď studuju pedák, bydlím v Pardubicích na privátě a užívám si vysokoškolského života tím, že srážím mužům ego, protože věřte mi, když sbalíte muže, vyspíte se s ním, o půlnoci ho vyhodíte z postele a řeknete, že mu zavoláte, ale nezavoláte, minimálně ho to naštve. Tak jako se k tomu chystám dnes večer.
„Di, už jsi hotová?“ Volá na mě z chodby moje kamarádka a spolubydlící Aneta.
„Jo, už běžim.“ Odpovím jí taky zvoláním, přejedu si rty tmavě rudou rtěnkou a svižným krokem jdu do předsíně, kde si nazuju po kolena vysoké kozačky na deseticentimetrovém podpatku.
„Jsi si jistá, že chceš jít do studentskýho klubu?“ Sjede mě pozorně od hlavy až k patě a zavrtí hlavou.
„Jo, proč by ne?“
„No, dneska vypadáš spíš na nějakej luxusní klub v centru kam chodí přepracovaní pracháči.“ Polichotí mi, je fakt, že černé pozdrovky za krk s výstřihem a vyčesaný drdol asi nejsou to pravé ořechové pro studentský klub. Anet je jako klasicky v džínách a botaskách. Já bych takhle oblíkaná chodit nemohla, zbožňuji módu tzv. mladé dámy. Podpatky sundávám maximálně když jdu cvičit a když už mě potkáte v kalhotách tak jedině ve společenských nebo v kalhotovém kostýmku. Nad Anetou mávnu rukou a vyrážíme do klubu, kde mám stejně jen v plánu vyzvednout mou další kamarádku Lucii a jít do centra na diskotéku Klec, ale o tom Aneta nemá ani potuchy, protože na diskotéky nerada chodí.
„Ale, zdravím, copak taková kráska dělá tady a sama?“ Zazní mi u ucha, když se v Kleci opírám o bar a upíjím své extra suché martini. Když se otočím na původce hlasu vidím, že je to velice sympatický asi třicetiletý muž, velice dobře vypadající, s lehce prošedivělími vlasy a dvoudenním strništěm.
„Kráska tu má kámošky, ale jinak...dostává se z rozchodu.“ Ha, finta, co skoro ve všech mužích ve středním věku probouzí otcovské sklony.
„Aha, můžu nějak pomoct?“
„No...můžeš mě pozvat na drink a prohodit pár slov, nemám dneska chuť být ve společnosti kamarádek, ráda bych zapomněla na toho idiota.“
„Dobře, budu ti dělat společnost, jsem Jakub.“ Podá mi ruku, já mu podám svou, ale místo toho aby jí jako nějakej blbej puberťák stiskl ji lehce políbí.
„Diana.“ Představím se mu a jdeme si sednout do boxu pro dva, kde si tak nějak povídáme o nesmrtelnosti švába, než se začnu nudit a tak začnu sunout svou nohu po jeho, což ho rozhodí v půli slova.
„Jsi si jistá tím co děláš?“
„Čím? Že si chci dneska zašukat? Naprosto, právě se mnou po roce a půl rozešel kluk, jak jinak bych to měla léčit, když ne sexem?“ Položím mu základní otázku a přidám k ní co nejmilejší úsměv.
„To máš pravdu.“ Oplatí mi úsměv.
„Tak půjdeme ne? Mám volnej byt.“ Mrknu na něj.
„A co tvoje kamarádky?“
„Co s nima? Mám bydlím v pokoji sama.“
„Dobře.“ Zaplatíme útratu, divím se, že mu to dali na lístek, asi je tu častým hostem, vezmeme si taxík a jedeme k nám do bytu. Hned v chodbě začnu Jakuba líbat a svlíkat, do mého pokoje dojdeme už ve spodním prádle a sex s ním je něco opravdu úžasného, je vidět, že má zkušenosti, já se taky ovšem taky činím, v posteli jsem dobrá a vím to, jakmile se mi udělá na břicho, dojdu se vysprchovat, po chodbě posbírám naše věci a jakmile vejdu do svého pokoje hodím je po něm.
„Musíš pryč.“ Řeknu mu polohlasem.
„Co? Proč? Myslel jsem, že tu můžu přespat.“
„Ne, nemůžeš, nerada spím s někým. Dole je odemčeno.“ Řeknu mu, převleču se do pyžama a Jakuba ani nevyprovodím.
„Můžeme se ještě vidět?“ Ptá se...obvyklá otázka.
„Nech mi tu někde na papíře číslo, zavolám ti.“ Zamumlám už do peřin.
„Nechám ti tu vizitku, zavolej kdykoli. Měj se.“
„Jo, jo, čau.“ Otočím se na druhý bok a se super pocitem, že další chlap co bude marně čekat na můj telefonát, ale nedočká se, usnu.

Jako každý třetí víkend v měsíci i tento pátek si po škole skočím sbalit pár věcí a chvátám na vlak abych dojela do svého rodného města Olomouce za svou drahou matkou, babičkou a prababičkou a hrála si na hodného potomka. Nikdo z mé rodiny neví o téhle mé mstící akci, ale kdyby věděly, nemyslím si, že by mi to zakázaly, sice by asi asi jedna z mých matek nebyla spokojená s tím kolik penisů už mnou prošlo, ale to, že muže využívám by určitě bylo v pořádku.
Jen co odemnku dveře v našem rodiném domku vyřítí se mi naproti tři psi, Michelangelo, Tutanchamon a Edgar, kteří jsou pojmenováni podle babiččiných oblíbených osobností. Všechny tři musím mezi dveřmi náležitě pohladit a až teprve poté mě pustí dál do domu. Dřív jsme bydlely odděleně já s mamkou a babička s prababičkou a teta sama, ale když jsem odešla na vysokou školu prodaly se byty a moje rodina si koupila společně dům a místo mě se nastěhovala teta.
„Ahoj, co to bude.“ Ptám se babičky když vejdu do kuchyně a vidím, že něco čmochtí.
„No hádej, co bych asi tak mohla uvařit, když po třech týdnech přijedeš.“ Usměje se na mě babička.
„Něco co mám ráda, takže předpokládám, že bramborovej salát a řízky?“
„Tipuješ správně.“
„Super, ale napřed si jdu dát sprchu, ve vlaku bylo děsný vedro.“ Oznámím a odeberu se do koupelny, mezitím se stavím v pokoji prababičky říct jí ahoj, po sprše se dojdu navečeřet a jdu na net mrknout kdo ze známých by mohl jít ven, nebo se stavit aspoň za mnou doma. Nakonec to odnese moje dlouholetá kamarádka Radka, se kterou se znám už od základky, dojdeme si do baru na pár drinků a s dobrou náladou se kolem půlnoci odpotácíme domů, kde mě mezi dveřmi překvapí mamka, která se vrací nejspíš z rande.
„Nazdar dcero.“ Zasměje se mezi dveřmi, i u ní vidím známky ne zrovna střízlivého stavu.
„Čau matko, tak co, na rande?“
„No joooo, znáš mě.“
„A jak to dopadlo?“
„Idiot, ale zaplatil večeři a děsně drahou láhev vína, tak jsme si to rozdali v autě.“ Zasměje se a já s ní.
„Teda, ty to vedeš.“
„Co bys ode mě mohla čekat.“
„To je taky fakt, mami. Pojď, nebo budou mít babičky strach.“ Zatáhnu jí dovnitř a za společné pomoci se dostaneme do patra, kde máme pokoje vedle sebe. V rychlosti si skočím do sprchy a jdu spát.

Mám spoustu neřestí s jednou z nich je poker, hraju ho téměř pořád, ať už na netu, v casinu, nebo jen tak s přáteli v baru. A zrovna dnes se koná velký pokerový turnaj v Poker club Pinochio v centru Pardubic.
Díky brigádě, která mi vynáší poměrně dost si můžu dovolit zápisné dva tisíce a díky svým schopnostem si být téměř jistá výhrou. Neznám moc žen co by hrály poker, navíc výstřih a perfektní vzhled není na škodu. Profesionální hráče ani krupiéra to nijak neobalamutí, ale ráda vypadám dobře při všem co dělám a poker je jedna z věcí při níž chci vypadat co nejlíp, tudíž černé společenské kalhoty a třpytivé tílko jsou nedílnou součástí mého „pokerového“ šatníku.
Na turnaje mě pravidelně doprovází můj nejlepší kamarád Lukáš, který pokeru sice vůbec nerozumí, ale rád se dívá jak jiní hrajou a obskakuje mě když něco potřebuju.
„Tak, připravená?“ Otáže se, když sedíme v autě před klubem.
„Připravenější už nebudu. Jdeme.“ Usměju se na něj a počkám až oběhne auto aby mi mohl otevřít dveře a gentlemansky podat ruku ku pomoci. Jakmile vejdeme do klubu má ruka jde z ruky do ruky aby se se mnou mohli přivítat všichni hráči, ve skutečnosti jsme cosi co by se dalo označit za přátele, i když to je asi silné slovo, spíše kolegové, v osobním životě mezi námi nepanuje nevraživost.
„Tak prosím účastníky turnaje aby zaujali svá místa.“ Oznámí krupiér a tak si nás osm posedá kolem stolu a hra započne. Během hodiny a půl jsme u stolu poslední dva a o deset minut později jen já sama a jdu soupeřit s vítězi ostatních osmi stolů. Moje heslo je neriskuj dokud nemusíš, takže k mojí výhře od stolu 3, která z dvou tisíc udělala třináct, vyhraju ještě patnáct stovek u stolu vítězů, podaří se mi vyřadit tři hráče, když už jdou sázky do deseti tisíců, radši seberu výhru a odejdu.
„Tak, spokojená?“
„Jo, nadmíru, mám v kapse skoro dvacet tisíc, tak jdeme někam na drink ne.“ Usměju se na Lukyho a jdeme do nedalekého baru, kde vypijeme sedm Tequil Sunrise a pak jedeme tágem domů. Oslava to byla pořádná, teď nechci nic jiného než spát, protože zítra mě čeká noční ve strip klubu Havana, spánek pár hodin a přednáška ve škole. Sama se divím jak zvládám takhle časově náročný život.

„Dělej Diano, jdeš na scénu.“ Sykne na mě majitel baru kde tančím, obvykle bývá milý, ale dneska má nějakou špatnou náladu, rozhodnu se ho zbytečně nedáždit a vyrazím ze šatny do zákulisí abych se připravila. Paruka sedí, vycpávky prsou taky.
„A nyní úžasná slečna Eclipse.“ Zahalasí mikrofon, což je pokyn pro mě abych svůdnou chůzí vyrazila zpoza závěsu doprostřed místnosti, kde je chromová tyč a u ní železná židle, připravená speciálně pro můj výstup. Jakmile se objevím na scéně ozve se z publika potlesk a já začnu tančit v rytmu Sweet Dreams od Eurythmics. Působivý taneček na židli, obtáčení se okolo tyče, vrtění zadkem před obličejí nadržených pánů ve středních letech a zastrkování padesáti korun, stokorun, tu a tam i bankovek větších hodnot, si vyloženě užívám. Tanec mě baví a když mám aspoň chvíli volno, tančím u tyče doma. Když po deseti minutách dotančím a moje podvazky přetékají bankovkami odeberu se zpátky do šatny, kde si z vlasů stáhnu blond paruku, (snažím se aby mě nikdo moc nepoznal) převleču se do normálních tmavě fialových šatů čínského stylu a jdu si sednout na bar a počkat až dotančí moje kamarádka Lucka.
Zatím co upíjím svůj Sex on the Beach, připlazí se ke mně takové prapodivné stvoření se stosedmdesáti centimetry, pleší a podivnou kulhavou chůzí s tím jestli mě může pozvat na drink. To je na téhle práci jediné negativum, chodí za vámi zoufalci, protože si myslí, že jste děvka.
„Nezlobte se, ale já nejspíš budu každou chvilku odcházet, jen čekám zprávu od manžela, že je před barem.“ Odpovím mu mou oblíbenou odmítací frází. Pán se tedy sklesle odporoučí a já dál čekám na Lucii a doufám, že jí to nebude trvat moc dlouho, tančila deset minut po mě, takže by měla za chvíli končit, ale během chvíle si svůj odchod rozmyslím, předemnou se totiž objeví urostlý, téměř dva metry vysoký pohledný muž, podle oblečení a handsfree co má na uchu nejspíš podnikatel a marně se rozhlíží po klubu. Provokativně se otočím čelem k němu, upřu na něj pohled a přehodím si nohu přes nohu, jeho pohled okamžitě směřuje ke mně a jeho sebevědomí krok napovídá, že dnešní noc bude slibná.
„Dobrý den, slečno, měl bych na vás prosbu. Dám vám dva tisíce, když se mnou strávíte noc.“ Vyvalím oči a zírám na něj jak na přízrak. Ještě se mi nestalo, že by si mě chtěl zaplatit takhle dobře vypadající chlap, s těma většina ženských chodí dobrovolně.
„Teda...pardon, omlouvám se, vyznělo to jako kdybych vás měl za prostitutku, ale tak to není. Vybouchl mi doprovod na jednu formální party tady o dva bloky dál a já zoufale potřebuji partnerku. Zaplatím vám kolik si řeknete.“ Ulehčeně si vydechnu a rozeměju se.
„Uf spadl mi kámen ze srdce, už jsem se lekla, že muž jako vy má zapotřebí platit si prostitutky. No...dejte mi chvíli na rozmyšlenou, jsem tady s přítelkyní tanečnicí a musím se jí zeptat jestli jí to nevadí.“
„Dobrá, počkám tady, dáte si drink?“
„Ne, v pohodě, ještě mám.“ Ukážu na svůj Sex on the Beach, pánovi se omluvím, vezmu si kabelku i drink (síla zvyku aby mi tam někdo něco nenasypal) a jdu do zákulisí za Luckou, tedy momentálně slečna Moody.
„Luss, prosím tě, dojedeš domů sama? Já mám docela dobrej kšeft s pěknym chlápkem, dám ti peníze na taxík.“ Začnu lovit v kabelce, Lucka tu nedělá tak dlouho aby měla za podvazky bezmála dva a půl tisíce jako já.
„Cože? Ty šlapeš?“ Vyvalí oči tak jako já před chvílí.
„Pro krista ne, prostě za mnou přišel krásnej chlap, že potřebuje doprovod na večer, tak jsem souhlasila.“
„Aha, já už jsem se lekla a jo domů dojedu, neboj se. Prachy nechci, projdu se pěšky.“
„Určitě? Ať se ti nic nestane, je skoro půlnoc.“
„Neboj, já se umím bránit.“
„No dobře, ale určitě mě prozvoň nebo napiš až budeš doma a jestli ne, tak tě ve škole zadusim.“ Upozorním jí se smíchem a polibkem na tvář se s ní rozloučím, u zrcadla ještě zkontroluji make-up a vlasy a jdu vstříc dnešnímu sexu.
„Tak jsem tu, můžeme jít?“ Usměju se na chlapa a jedním lokem dopiju svůj drink.
„Ano milady.“ Nabídne mi rámě a pěšky se vydáme obejít dva bloky, v kapse u své černé podzimní budny radši pro jistotu držím otevřený pepřový sprej kdyby něco, ale celou cestu se nic nestane a když přijdeme k místu konání „firemní akce“ zapomenu na vše čeho jsem se bála i co jsem se po cestě dozvěděla. (Firemní večírek, na kterém je účast téměř povinná a jako vždy se Robert dostaví kolem půlnoci a ráno odchází.) Představte si tu nejluxusnější vilu co si dokážete představit...a teď ji udělejte ještě o třídu luxusnější, nějak tak to tady vypadá, vejdeme společně skrz úvodní bránu, kde stojí zaparkovaná auta těch nejlepších značek, samý Mercedes, BMW, Crysler, Alfa Romeo, prostě jen ty nejluxusnější značky. Po zazvonení na zvonek přiběhne malá drobná černovlasá žena, nejspíše paní domu.
„Roberte, už tě čekáme.“ Zahaleká a Roberta už táhne do domu.
„Beko, tohle je můj doprovod Karolína.“ Představí mě, téměř nikdy neříkám své pravé jméno.
„Těší mě, Rebeka Černá, manželka majitele spolčnosti kde Robert pracuje.“
„Mě též, Karolína Kopečková, asistentka děkana na pardubické univerzitě a partnerka Roberta.“ Zazubím se na ní, jo lhát mi jde. Pokračujeme dál do domu, kde je party v plném proudu, jak koukám firemní večírky této firmy žijou. V bazénu se koupe masa lidí jen tak bez oblečení, v obýváku se najde nejeden pár, který si vyměňuje tělní tekutiny a do místnosti kam mě zatáhne Robert je na desce stolu vyrovnaných asi tak třicet řád bílého prášku a na stříbrném podnose je ho další kopice.
„Ahoj Robí.“ Zvolá mladá dívka, co si právě šňupla a běží obejmout a políbit můj doprovod.
„Ahoj Deniso.“ Odpoví jí a vlepí jí pořádnou pusu.
„Dáš si se mnou?“ Ptá se ho a Robert sebejistě přistupuje k řadě.
„Dáš si taky?“ Ptá se mě a podává mi stříbrnou trubičku, určenou nejspíše ke šňupání. Přemýšlím o tom sotva sekundu, nikdy jsem neměla k drogám negativní vztah, ale ani kladný, za svůj krátký život jsem zkusila sotva párkrát trávu, jednou kouli a dvakrát extázi. Jedna lajna mě přece nezabije.
„Ale jo, proč ne, kokain?“ Ptám se aby to vypadalo, že se vyznám.
„Jasně, co jinýho, přece bychom nešňupali perník.“ Zasměje se slečna, jako kdyby perník byl pod její úroveň. Zasměju se s ní a dám si první lajnu. V nose mě to v první chvíli pálí a v krku mám hořkou chuť, že mám chuť to zase všechno vysmrkat a skoro se začnu dusit, párkrát si odkašlu a Robert na mě kouká s úsměvem.
„Asi v tomhle ohledu nejsi moc zkušená co.“
„Popravdě ne, zkoušela jsem jen trávu a taneční drogy, tohle ještě ne.“
„Aha, tak si tak pět minut počkej na účinek.“ Usměje se a dá si další čáru, pak mě vezme za ruku a odvede mě do místnosti kde plno lidí tančí na jakousi indickou hudbu. Posadím se na naducaný polštář na zemi a čekám co se začne dít, sedím sotva jednu písničku, pak musím tančit a tančím o sto šest po další hodinu, než mě začne extáze z tance opouštět, svěřím se s tím Robertovi, který celou dobu ochotně paří se mnou a odvede mě zpět do šňupací místnosti, kde si dáme další lajnu. Chci si dát ještě, ale Robert mě chytí za ruku a odvede mě do patra, kde je nekonečné množství pokojů.
„Vyber si dveře.“ Poručí mi, vyberu si páté zleva od schodů, do kterých vejdeme a naskytne se nám úžasný pohled na obrovskou postel, a chlazené šampaňské se čtyřmi skleničkami. Normálně bych se divila proč čtyři, ale v momentálním stavu je mi to úplně jedno.
„Dáš si šampus?“ Jen kývnu a posadím se na postel. Sundám si boty a sednu si do tureckého sedu, to, že mám na sobě šaty mě nijak netrápí, stejně oba víme proč jsme tu. Připijeme si na dnešní noc a okamžitě se začneme líbat, svlíkat a ani se nenaděju a naprosto fantasticky, kokainem nabytí, šoustáme o sto šest. Ještě během sexu kokain přestane působit a tak Robert skočí dolů a na podnose donese dvě krásně rovné čáry abychom je mohli vyšňupat. Za noc zvládneme ještě tři čísla, než úplně vyšťaveni usneme.

Ráno mě probudí řev mého telefonu už v osm ráno, bože, vždyť jsem usla asi před hodinou.
„No?“ Vydechnu zničeně a z telefonu na mě začne ječet Anetin hlas.
„Kde jako seš Diano? Máš bejt už kurva na přednášce ne? Kde se flákáš, včera jsi nepřišla domů, skoro jsem nespala jak jsem se o tebe bála, napsala jsem ti aspoň dvacet SMSek a volala jsem ti aspoň šestkrát, ať jsi kde jsi do deseti minut buď ve škole a jestli ne, tak tě zabiju.“ S tímto telefon položí a já zůstanu jen zírat. Všimnu si, že Robert vedle mě ještě spí a já, ačkoli mě šíleně bolí hlava a mám před očima mžitky se zvednu, co nejtiššeji se obleču a vytratím se. Po cestě smažu všechny SMSky od Anety, které jsou povětšinou typu „Kde do prdele seš, koukej mi zavolat!!!“ a podobně. Hned u silnice naštěstí stojí taxík, nastoupím do něj, řeknu adresu univerzity a po cestě se zvládnu i trochu zkulturnit, naštěstí nosím tašku první pomoci vždy sebou, v rychlosti si rozčešu vlasy a stáhnu si je do culíku, poupravím make-up a nastříkám se voňavkou abych přebyla aroma kouře.
Do třídy vletím přesně sedmnáct minut po telefonátu od Anety a jen co zasednu na její místo už vidím jak něco zuřivě škrábe do svého zápisníku, během pár vteřin mi na mém stole přistane nahrabaný vzkaz-Kdes do háje byla?? Celou noc pryč, bez jakýkoli zprávy, to se ještě nestalo, bála jsem se o tebe.- Bleskurychle naškrábu odpověď -Na party u jednoho pracháče- a obratem mi přistane zpráva s rozkazem všechno do detailů popsat, na což odepíšu, že až doma, ať mi dá teď pokoj, že jsem skoro nespala, z přednášky nevím nic, jen sedím, nepřítomně zírám před sebe a přemýšlím nad bílým práškem, který včera prošel mým nosem aspoň třikrát.
Když se konečně doplazíme domů, jdu si dát sprchu, umýt vlasy, odlíčit se a dát si na oči chladící gel, nestihnu ale relaxovat dlouho, protože ke mně do pokoje okamžitě vběhne Aneta žhavá po informacích, takže jí musím všechno odvyprávět od začátku do konce, jen ten kokain záměrně vynechám, nemusí vědět všechno a projednou se přece nic nestalo.

Uběhl týden, já jsem měla po šichtě a opět čekala na Lucku. Bylo kolem půlnoci a do baru opět vstoupil Robert a neomylně zamířil ke mně.
„Ahoj, co si zopakovat minulou party?“ Usmál se na mě a já okamžitě souhlasila. Sex s ním se mi líbil, ale tentokrát jsem to chtěla bez kokainu. Lucii to opět nevadilo a slíbila, že se ozve až dorazí domů. My jsme pěšky došli do luxusního sídla, kde party byla už v plném proudu, jako první byla zastávka v kokainové místnosti, kde si Robert dal do nosu a podával šňupátko mě, ale já s díky odmítla.
„Ale neblázni, minule to bylo přeci super ne.“
„Já nechci být závislá.“ Pokrčila jsem rameny, ale sněhově bílé lajny jakoby na mě volaly „no tak, jsme tu jen pro tebe“.
„Prosím tě, na kokainu nemůžeš být závislá.“ Mávnul Robert rukou a i když jsem v hloubi duše věděla, že kecá, dala jsem si. Celý minulý týden se opakoval, jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem i ochotně skočila do bazénu na Evu.
Poté následoval úžasný kokainový sex v patře s mnohonásobnými orgasmy a usnutí kolem páté ráno. Pro jistotu jsem si nařídila budík abych nepřišla pozdě do školy.

Stejný scénář se opakoval několik týdnů po sobě, protože Robert nikdy nechtěl moje telefonní číslo ani nic podobného nemohli jsme se zkontaktovat v týdnu, ale věděl, že každou středu před půlnocí mě najde ve strip klubu. Naše kokainové výlety do nebe byli čím dál silnější a občas jsme vyšňupali i dvanáct dávek, byla to prostě jízda. Netrvalo dlouho a já jsem do Richardova sídla (šéf Roberta) chodila hlavně kvůli kokainu a sexu, během týdne jsem byla hodná holčička, co chodila do školy a jediným jejím prohřeškem byl sex s cizími muži a hraní pokeru, ale každou středu se ze mě stala ďáblice, která pila, fetovala, škrábala, kousala a koupala se nahá. Dokud...dokud mi ve čtyři ráno nezačal zvonit telefon, byla jsem téměř na vrcholu a nechtěla jsem to brát, ale mobil pořád vyzváněl, až jsem se přestala na sex soustředit a vnímala jen vyzváněcí tón.
„No, co je?“ Řekla jsem nepříjemným tónem do telefonu, viděla jsem, že volá Aneta.
„Diano?“ Slyším ubrečený hlas, okamžitě mě probere z kokainového výletu.
„Anet? Co je?“ Můj hlas zní přiškrceně, jako bych snad podvědomě tušila, že se stalo něco hrozného.
„Lucka...před chvílí mi volala policie, že jí našli mrtvou někde v křoví. Někdo jí znásilnil a zabil.“ Vzlyká mi Anet do telefonu.
„Cože? Jakto? Bože, za to můžu já, nešla jsem s ní domů...posledních pár týdnů chodí po šichtě domů sama.“ Přemýšlím nahlas a Anet dál pláče, i mě se do očí derou slzy.
„To je jedno, je mrtvá...kdo to mohl udělat Di...kdo? Byla tak mladá, tak krásná, tak chytrá... to si nezasloužila.“
„Já vim Anet, počkej, jedu hned domů. Budu s tebou.“ Říkám jí ale pořád mi nedochází co jsem se právě dozvěděla.
„Co se děje?“ Ptá se Robert, když položím telefon a začnu se oblíkat.
„Musím domů, právě volali policajti, že je naše kamarádka mrtvá.“ Říkám s ledovým klidem jako bych oznamovala, že svítí slunce.
„Aha, chceš odvést? Mám tu auto.“
„Ne dobrý, vezmu si taxík.“
„Odvezu tě.“ Jen přikývnu a počkám až se i Robert obleče, dojdeme se do přízemí rozloučit se zbylími pařiči a jdeme k Robertovu autu, které tu parkuje. Po cestě ho naviguju, než jsme u našeho domu.
„Díky, měj se hezky, ahoj.“
„Příští týden v baru?“ Ujišťuje se.
„Jo, nejspíš jo.“ Kývnu. Po téhle ráně budu potřebovat pořádnou party na uklidněnou. Do bytu vyběhnu rychlostí blesku a už jsem u Anet, která mě objímá a pláče. Pro ní byla Lucka nejlepší kamarádka, daleko lepší než já. Pro mě to byla skvělá pařmenka a kolegyně, nijak extra jsem se s ní neznala, ale samozřejmě mě její smrt zasáhla jako nic jiného. Za život mi odešlo spoustu lidí, dědové, teta, babička z tátovi strany, ale všichni přirozenou smrtí, Lucka ne. Poslední co má kamarádka cítila byl dech nějakého nechutného grázla a nůž zasahující do jejího břicha. Co mi byla schopná říct policie, která přijela chvíli po mně a pozvali nás k identifikaci těla, prý jí ten člověk bodl několikrát do břicha a nechal ležet kdesi v parku, z posledních sil se Luss doplazila k trochu frekventovanější cestě, kde ji polomrtvou našel nějaký pejskař a zavolal doktory a policii, bohužel Lucka ztratila až moc krve a na záchranku už nedokázala počkat. Když jsme v nemocnici uviděly její obličej, vypadala jako, že spí, tak mírumilovně, že jsem jí chtěla pohladit a něžně vzbudit. Policie prý našla její kabelku s věcmi i telefonem, ve kterém zavolali na první číslo, které našli, což byla Aneta, která byla totálně na prášky a neustále mi plakala na rameni.
„Anetko, no tak, pojď půjdeme domů, musíš se vyspat.“ Šeptám jí do ucha, doktor jí právě píchnul něco na uklidnění, ale moc velký účinek to zatím nemá.
„Vy jste v pořádnu slečno?“ Ptá se mě, jsem kamenná jako sfinga.
„Vy byste byl, kdyby vám zabili kamarádku? Nejsem v pořádku, jen nebrečim, musím být silnější, kvůli ní.“ Ukážu na Anetu. Doktor jen kývne a nechá nás samotné. Silou vůle Anet přiměju aby se zvedla a šla se mnou před nemocnici, kde zavolám taxík aby nás odvezl doma, kde jí pomůžu se převléct do pyžama, ve kterém už předtím byla a dopravím jí do postele. Sama jdu do svého pokoje, ovšem jen co dolehnu a uložím se ke spánku mezi dveřmi stojí Anet s peřinou a svým plyšovím slonem, dárkem od Lucky, že nemůže spát sama.

Nesnáším pohřby...nenávidím je ať jde o kohokoli a pokud jde o tak mladého člověka jako je...byla Lucka je to ještě stokrát horší. Vidět celou její rodinu, kterak pláče a poslouchat řeči chlapa, který jí bere jen jako další práci a vůbec nic o ní neví. Mám sto chutí mu vrazit facku a seřvat ho, jak může říkat takový kraviny o člověku, kterého nezná, ale na druhou stranu...je to jeho práce a on za to nemůže.
Když Lucku pohřbíme, popřejeme rodině upřímnou soustrast a do hrobu jí hodíme něco do posmrtného života (její rodina je silně věřící a tak ji pohřbívá do země), jdeme spolu s Anet, Lukášem a pár dalšími přáteli z univerzity do baru poblíž hřbitova na panáka. Barmanka na nás samozřejmě vidí, že jdeme z pohřbu a zaplatí nám panáka na účet podniku. Asi hodinu sedíme, popíjíme a vzpomínáme na Lucku...nikdo mi nedává za vinu, že zemřela, ale já stejně vím, že to bylo kvůli mně, kdybych byla šla s ní, nic by se jí nestalo. Když tuhle doměnku řeknu Anet, tak se na mě oboří s tím, že jsem blbá, že za to nemůžu a kdybych šla s ní, tak jsme mohli klidně umřít obě dvě a smrt dvou nejlepších kamarádek by nepřežila.
V baru sedíme asi další hodinu a půl, pak nám jede vlak, Lucka pocházela z malé vesničky poblíž Pardubic a tak jsme se tam i zpět museli dopravit vlakem.
„Co máte v plánu?“ Ptá se Lukáš když se loučíme před nádražím.
„No...je středa, mám šichtu ve Smyslný tygřici.“ Protočím oči při názvu baru.
„Aha, a co kdybychom šli s tebou a až dotancuješ, tak tam můžeme zůstat všichni?“ Chvíli se mi to zdá jako dobrý nápad, ale pak si uvědomím, že na mě nejspíš bude čekat Robert a nebylo by moc vhodné aby moji spolužáci věděli s kým se scházím.
„Hele Luky, to radši ne, nechci abyste mě viděli tančit, byla bych nervózní, spíš si jděte někam sednout a já za váma pak přijdu.“ Mrknu na něj a usměju se.
„Dobře, jak je libo.“ Zazubí se Luky a spolu s Anet jdeme domů, kde si vezmu sportovní tašku s věcmi na tancování, dneska černočervený komplet korzetu a kraťáskových kalhotek, černé půnčochy a jako klasicky černé kozačky na vysoké platformě a podpatku.
Taxíkem se svezu až před klub a jdu se do šatny převléct...ale jen co dosednu za stůl nahrnou se mi do očí slzy. V šatně jsem sama, vždycky tam se mnou bývala Lucka, tedy sama, jsou tu další tři tančenice, ale s nimi jsem se nikdy nijak extra nebavila, neměla jsem to zapotřebí, s Luckou jsme si vystačily sami.
„Co je?“ Ptá se mě Lady Dolores, jejíž pravé jméno ani neznám.
„Dneska jsme pohřbívali Lucku.“
„To byla ta okatá blondýnka, co tancovala po tobě?“ Ptá se Dolly, jen kývnu a ona ke mně okamžitě přiskočí a začne mě dusit svými falešnými šestkami. Je to taková mamina, je jí skoro třicet a k nám všem se chová jako mamka.
„No tak zlatíčko, to bude dobrý.“ Utěšuje mě a já se poprvé od Lucčiny smrti naplno rozpláču a vyklopím Dolores všechno od první schůzky s Robertem až po pohřeb, samozřejmě kromě kokainu. Potichu mě vyslechne, tak jako ostatní holky a snaží se mě nějak podpořit, i když jim to moc nejde. Bohužel jedna z dam už musí na scénu, takže se toho ujme Dolores, zatímco já mám za úkol se během několika málo minut zkulturnit a převléct. Udělat si make-up a vlasy mi trvá pouhých patnáct minut, převlést se pět a můžu na scénu.
Jen co vylezu na scénu zaujme mě Robert sedící u baru a popíjející Cuba Libre, naštěstí se nedívá mým směrem, takže se můžu soustředit na tanec a nechat Roberta být, ovšem netrvá to dlouho a všimnu si, že do klubu přišla skupinka lidí v čele s Lukášem, tak tohle bude asi mazec, oni mě samozřejmě poznají i v paruce a já musím nějak vymyslet jak se nepozorovaně vytratit nebo tak něco. Nemůžu odejít s partou, Robert by si mě všimnul a jakmile vylezu ze zákulisí všichni lidi se na mě sesypou.
Jen co dotancuju svěřím se se svým problémem Dolores, která mi vymyslí perfektní plán, zavolám na bar, vyžádám si Roberta, a řeknu, že se moc omlouvám, ale dnes nikam nemůžu jít, ale, že se tu sejdeme zítra pokud se mu to hodí, on odejde a já budu moct s klidem za přáteli. Jak jsem řekla, tak taky učiním a během pár vteřin už volám mobilem na bar. Barmanovi popíšu Roberta a okamžitě ho dostanu k telefonu.
„Ahoj, tady Karolína, prosím tě nezlob se, ale já dneska nikam nemůžu, byla jsem na pohřbu mojí kamarádky a nejsem moc v náladě na party.“ Zakašlu do telefonu.
„Ahoj, jo v pohodě, chápu to.“ Slyším zklamaný tón, ale zároveň chápající.
„Jestli chceš, můžeme se sejít zítra.“
„OK, to by šlo, stejný místo stejnej čas?“
„Dobře, zítra ahoj, těším se.“
„Já taky.“Díky následující tanečnici zjistím, že Robert už je pryč a můžu tedy ven s přáteli, pro jistotu si nechám na hlavě paruku, jako blondýnu mě nepozná. Normální barvu mám zrzavou, samozřejmě mi k tomu dopomohla barva od kadeřnice, ale vydávám jí za svou přírodní.
„Ahoj.“ Pozdravím bandu, chvíli na mě koukají jako na zjevení, než si všimnou, že jsem to já.
„Ty máš paruku?“ Vyvalí oči Tomáš.
„Jo, nechci aby mě tu lidi viděli normálně.“
„Aha, no je to mazec, tak jdeme?“ Jen kývnu a vyrazíme, po cestě se mě Luky zeptá kdy si tu blbou paruku sundám, ubezpečím ho, že brzo a jen co vejdeme do klubu plného všemožných lidí paruku si sundám a nacpu jí do tašky, kterou si uklidím do šatny. Nakonec se večer zvrhne v naprosto nechutnou chlastací party a ani se nenaděju a už tancuju na diskotéce u tyče s tílkem vyhrnutým pod prsy a svíjím se v rytmu Riverside (motherfucker) a objímaná Lukášem.
Party zakončíme někdy v pět ráno, kdy se všichni totálně mrtvý doplazíme k nám domů, někteří lidi jsou na koleji a ta v pět ráno otevřená není, takže musí všichni přespat u nás.

Když se ráno probudím se šílenou kocovinou a vedle Lukáše, který mě levou rukou objímá okolo pasu a pravou má pod hlavou, držím se zuby nehty abych nezačla křičet. S trochou snahy se vyprostím z Lukášova objetí a jdu do koupelny, kde ve vaně spí Michal přikrytý dekou, postupně projdu celý byt, kde u Anet objevím Šárku, obě polonahé (zmínila jsem se, že Anetka je lesbička?), a v obýváku na hromadě naskládaného Tomáše, Kláru, Ondru a Martina. V kuchyni nikdo nezevlí, takže si udělám kafe, otevřu okno a zírám na sídliště, podle hodin v kuchyni zjistím, že je jedna odpoledne a všichni jsme měli být už na přednášce. Skočím dolů do schránky, kde si vezmu noviny, které máme předplacené a sotva se pustím do prvních novinek, když se do kuchyně doplazí Michal s dekou v ruce.
„Dobrý ráno. Můžu si udělat kafe?“ Optá se a já mu jen ukážu na osm hrnečků postavených v řadě, plus tureckou kávu a rozpustnou kávu, cukřenku a mléko. Michal jen kývne a jde si udělat kávu jakou má rád.
„Kam mám dát tu deku?“
„Hoď to do obýváku. Co si pamatuješ ze včera?“ Ptám se ho a jdu se přehrabovat do lékárničky abych našla aspiriny. Postupně se vzbudí celý barák a já se postupně dovídám, že se díky bohu s Lukášem nic nedělo, je to můj kamarád a zrovna jeho chci ze svého seznamu zneužitých a odkopnutých mužů vynechat. Jemu ublížit opravdu nechci.
Někdy kolem půl čtvrté se všichni po vypití kávy, někteří po svačině a po sprše odeberou na koleje a domů a já se jdu oblíct, protože dneska jdu hrát poker a pak na party s Robertem, takže musím vymyslet nějaké formální oblečení na poker, ale které bude přijatelné i na party. Nakonec zvolím černé kalhoty, pod které si vezmu fialové kozačky, s tím, že pak si nacpu kalhoty dovnitř a k tomu fialové rolákové tílko plus sako.
Přesně v půl sedmé už stojím před barákem a čekám na Lukáše až mě vyzvedne a odveze do poker klubu, kde odehraju pár her, dnes mi karta nejde a do půlnoci si jdeme sednout do baru poblíž klubu kde pracuju. Před půlnocí se s Luky rozloučim, že mám ještě něco na práci a musím do klubu. Naštěstí se nevyptává a jen mě doprovodí před klub. U baru sedím sotva patnáct minut a už cítím na rameni cizí ruku. Samozřejmě to je Robert, zaplatím svůj drink a jdeme na party, kde se konečně pořádně odreaguju z Lucčiny smrti a pohřbu za pomoci kokainu a jelikož jsem zjistila, že s kokainem na Lucii skoro vůbec nemyslím jsem si s Robertovým dovolením trochu kokainu vzala kdyby bylo nejhůř.

Zásobička kokainu mi vydržela sotva do půlnoci dalšího dne, už v pátek v noci jsem neměla co šňupnout a tak jsem si řekla, že to nevadí a nedám si, ovšem co jsem nečekala byla náladá jaká mě chytla po „vystřízlivění“ z rauše. Lucčina smrt mi přišla jako největší neštěstí a krach mého života, brečela jsem a vztekala se až jsem byla k neutišení, když jsem za týden mluvila s Robertem o tom co se mi stalo řekl mi, že to byl dojezd, prostě jsem měla neustálý přísun kokainu celou dobu co jsem potřebovala a když jsem si nemohla dát další dávku všechno co kokain za celou dobu potlačil se nahrnulo zpátky se stokrát horším dopadem na mou osobu. Nevím co mě to tehdy popadlo, ale moje myšlenka nebyla „už nikdy nesmím fetovat“ ale „už nikdy nesmím pocítit dojezd“. A tak se stalo, že za své peníze vyhrané v pokeru jsem si nakoupila několik gramů kokainu a po troškách si ho dávala celý týden, dokud nepřišla středa a já se nemohla sjet ve velkým v sídle Robertova šéfa.
Stejným tempem a to šlo několik týdnů, vlastně mnoho týdnů, už jsem ani nevěděla jaké to je nebýt sjetá, vstávala jsem s dávkou kokainu a usínala s dávkou kokainu, přes den si odseděla povinné hodiny ve škole a večer byla v klubu, v práci nebo s Robertem. Mezitím jsem stále balila chlapy a sex s nimi se mi v kakoinovém nebi zdál božský.
Všechno fungovalo perfektně, několik měsíců, vesele jsem si frčela, dokud mi nezačli docházet peníze, ani jsem netušila jak, měla jsem jich přece tolik a najednou jsem si nemohla vzít do baru patnáct stovek a všechno to propít, najednou mi museli stačit dvě stovky, což bylo sotva na dva drinky. Svou situaci jsem musela nějak řešit, večery v klubu vynášely slušně, tisíc dvě stě za večer plus to, co mi hosté nastrkali za podvazky a kalhotky, ale na kokain to nebylo moc, gram většinou stojí kolem patnáctiset až tří tisíc, tenhle byl prvotřídní a i se slevou jsem za něj zaplatila necelé dva tisíce a gram mi vydržel maximálně den.
Poker, který mi vždycky vynášel nejvíc, jsem hrála s o to větší vervou a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem prohrávala.
Poslední kapka byla, když jsem jednoho večera opět seděla na baru a přimotal se ke mně pohledný čtyřicátník.
„Můžu ti koupit pití?“ Zeptal se mě.
„To mi ty prachy radši den, momentálně jsem ve finanční tísni a potřebuju zaplatit nájem.“ Zasmála jsem se a uvolnila mu místo vedle mě. Chlápek se usmál a sedl si.
„Jak je to možné, že se tak krásná mladá dívka octne v tak špatné situaci?“
„Protože je pitomá a nakupuje si věci, které nepotřebuje.“ Usmála jsem se a ukázala na stříbrný náramek, který mi visel na ruce.
„Dokonce, třeba bych ti mohl pomoct.“ Bylo mi jasné kam tím míří, ale dělala jsem blbou.
„Vážně? To by bylo fajn.“
„Pokud pomůžeš ty mně... kolik potřebuješ na činži?“
„Čtyři tisíce.“
„Wow, čtyři? Není to nějak moc?“
„Když je člověk samostatnej, tak to něco stojí.“ Pokrčila jsem rameny a během pár minut jsme se domluvili na finální částce tří tisíc. Nebyl důvod se zdržovat v baru a tak jsme dojeli k nám domů, kde jsem si to s Michalem, jak se mi představil, rozdala, dostala od něj peníze a okamžitě volala Robertovi, že chci další kokain. Samozřejmě mi okamžitě vyšel vstříc a řekl ať přijedu do sídla, kde si dáme do nosu a můžu si pak nějaký kokain vzít.
A tak to šlo dalších pár měsíců...dokud jsem už neměla pověst děvky na zavolání, bohužel až tak moc hluboko jsem klesla, moji staří kamarádi se ode mě otočili zády, jediný Lukáš a Aneta stále zůstávali. Aneta ne tak kvůli mně, jako spíš kvůli sobě, její nejlepší kamarádka zemřela a nechtěla ztratit další, kvůli tomu, že nemá peníze téměř na nic. Nájem naštěstí platila rodina trvalým příkazem, takže jsem měla alespoň střechu nad hlavou, ale věřím tomu, že mít ty peníze v ruce, prosmažila bych i je. A Lukáš? Ten se mnou držel, asi proto, že mě měl fakt rád.

Jednoho dne se ale můj život změnil v pravé peklo a já jsem jím jen tak tak prošla živá.
Jako obvykle jsem seděla v baru a čekala až se objeví nějaký zákazník, toho času jsem už tancování nechala a živila se skutečně jako prostitutka, jen abych měla na drogy, jediné pozitivum na tom všem bylo, že se naštěstí, velké naštěstí, nezměnilo moje vzezření a já byla stále stejně krásná, ačkoli o dost štíhlejší než dřív, protože v rauši jsem nepotřebovala jíst a sjetá jsem byla téměř pořád. Najednou se objevil jeden chlap, na kterém mi už ze začátku něco nesedělo, ale jen co si sednul a nabídl mi částku, zůstala jsem zírat s pusou otevřenou a horlivě přikyvovala, moc často se nestane, že vám muž sám od sebe nabídne dvanát tisíc za to, co by jinde dostal minimálně desetkrát levnějí.
Souhlasila jsem a vydali jsme se do našeho bytečku, který byl dnes tak jako jiné dny volný, Aneta, pokud nebyla ve škole, chodila pracovat do místního supermarketu aby měla peníze na jídlo pro sebe i pro mě, ačkoli jestli jsem já snědla jedno jablko za den, tak to bylo moc.
Jen co jsme vešli do bytu muž se na mě vrhnul a už v chodbě mě začal svlíkat.
„Počkej, neblázni, dojdeme aspoň do pokoje.“ Zasmála jsem se a sundavala si bundu.
„Ne, nedojdeme, platim tě, tak budeš dělat co ti poručim.“ Řekl a silně mě stiskl. Tehdy začalo opravdové peklo, aniž jsem se nadála, už jsem ležela na zemi, měla na sobě roztrhlou sukni i silonky a muž mi svým penisem brutálně trhal řitní otvor. Snažila jsem se bránit, ale bolelo to o to víc a jeho to jen ponoukalo k dalšímu násilí, začal mě bít, napřed jen otevřenou dlaní přes zadek, tahal mě za vlasy a kousal mě do zad, jeho rány po chvíli nabyly na intenzitě a já jsem to schytávala pěstí s masivním prstenem do každého místa na těle. Ať jsem se snažila sebevíc, byla jsem bez šance na únik a tak mojí jedinou spásou bylo zatnout zuby a vydržet tu bolest, to ponížení, tu hrůzu.
Díky bohu, byl pán jeden z těch rychlejších, během chvíle mi jeho sperma vystříklo na záda, on mě silným zatáhnutím za vlasy zvedl a nacpal mi jazyk do pusy.
„Měj se krásně prdelko, rád si to s tebou zopakuju.“ Já jsem měla co dělat abych se nepozvracela a jen co zabouchl dveře svezla jsem se na zem, brečela a v duchu si nadávala, jaká jsem stupidní kráva, že jsem se do tohohle kdy poustěla.
A přesně tak mě našla Aneta o pár hodin později. Pohled na mé zubožené tělo, na kterém už se začali rýsovat modřiny, pro ni musel být hrozný a ani se nedivím, že skoro zkolabovala, naštěstí se jí podařilo udržet jakž takž hladnou hlavu a zavolala sanitku, která mě naložila, odvezla do nemocnice a začala zjišťovat co se stalo.

Když jsem se ráno probudila u mé postele stála policie a začala se okamžitě vyptávat co se stalo, jak se to stalo a proč.
Ani na doporučení mladé policistky jsem nechtěla podat trestní oznámení za znásilnění, protože to víceméně žádné nebylo, jen jsem byla blbá a dovolila to.
Doktoři mi samozřejmě museli odebrat krev, ve které zjistili značné množství drog a počalo vyšetřování, kdo mi drogy prodává, jestli sama prodávám drogy jiným a podobně. Naštěstí v naší republice není trestné užívání drog, pouze jejich držení a prodávání jiným osobám, takže obviněná jsem nebyla, ale bylo mi doporučeno jít se léčit ze závislosti na drogách.
„Já nejsem závislá, dávám si jen když chci.“ Dohadovala jsem se s pychologem, který za mnou přišel na pohovor.
„Skutečně? A měla byste chuť dát i teď?“ Nemusela jsem ani přemýšlet abych věděla, že kdyby přede mně někdo položil podnos se sněhovou cestičkou sjela bych jí během mikrosekundy.
„Ne, neměla.“ Řekla jsem odhodlaně, protože samozřejmě vím, že kdybych řekla, že ano, tak mě zavřou do ústavu na bůh ví jak dlouho.
„A nepociťujete příznaky absťáku? Bolest hlavy, nevolnost, zimnice.“ Mám tohle všechno ty kreténe, jen se ovládám jak jen to jde.
„Ne, vůbec.“
„Jaké míváte dojezdy?“
„No...normální, co chcete slyšet?“
„Míváte pocity úzkosti, deprese, vaše problémy se vám zdají nepřekonatelné.“
„Ne, jen mívám horší náladu, jinak nic.“
„Hm...dobře, pokud jste nelhala tak to na závilost nevypadá, ale dávejte si pozor slečno, jestli jste mi zatajila jednu jedinou informaci, během chvíle jste tady znova a tentokrát vám na tohle nenaletím. Ve vašem těle se nachází tolik drog, že by to položilo i slona, a pro vaši informaci, to co jste mi teď řekla vám ani v nejmenším nevěřím, ale když nechcete pomoct, je to vaše věc.“ Jen co doktor odešel jsem se zašklebila a naplno nechala rozběhnout absťák. Na posteli jsem se svíjela v agonii bolesti břicha alespoň několik hodin, jen pohled na budík mi po chvíli řekl, že to bylo jen dvacet minut. Hlava nepolevila až do večera a třásla jsem se jako ratlík. Ve tři odpoledne za mnou přišla Aneta s Lukášem a samozřejmě mě nečekalo nic než výčitky, nadávky a plány jak to bude až se vrátím domů. Mé jediné štěstí bylo, že se ke mně moji přátelé neobrátili zády, ale to mi v tu chvíli přišlo jako zbytečnost.

Domů mě pustili po dvou týdnech v nemocnici, kdy se mi zahojily všechny modřiny a rány, aniž jsem to věděla měla jsem záda samou tržnou ránu od prstenu toho prasete. Když jsem se dostala k telefonu zjistila jsem, že mám neuvěřitelný počet zmeškaných hovorů a SMSek od Roberta, ale já jsem už nechtěla fetovat, chtěla jsem začít nový život s čistým štítem a tak jsem všechny zprávy vymazala a pořídila si jiné číslo.
Už jsem nechodila do klubů kam jsem chodila dřív, našla jsem si nový klub, kde jsem tančila a opět začla hrát poker na profesionální úrovni. Během chvíle jsem měla opět svou předchozí úroveň života, doma jsem si zase zpívala, vařila pro Anetu s láskou a sem tam šla s Lukym na nějakou party. Na muže jsem se vykašlala a řekla si, že tomu dám čas a najdu si nějakou lásku.
Takhle to fungovalo dlouhých sedm měsíců, druhák jsem sice dokončila jen tak tak, ale ve třeťáku jsem excelovala a měla jsem slušný náběh na získání titulu Bc.
Jenže život není pohádka a samozřejmě se to všechno jednoho krásného dne posralo. Jako několikrát předtím jsem byla s Lukášem a Anetou na diskotéce tančit a co čert nechtěl najednou se ve dveřích objevil Robert. Neměla jsem už čas se skrýt a jen co si mě jeho oči všimly zamířil lehkým krokem ke mně.
„Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“ Usmál se a dal mi pusu na tvář.
„Ahoj, jo, měla jsem teď nějaké potíže, ale už je to v pohodě, promiň, že jsem se neozvala.“
„V pohodě, jen mi bylo smutno. Tak, jdeme to oslavit ne?“
„Ne, promiň, ale já už nefetuju.“
„Ale jakýpak fetování kočičko, to bude jen maličká oslava, nic se ti nemůže stát.“ Mrknul na mě, i tak jsem řekla ne, Robert tedy pokrčil rameny a dal mi na kusu papíru své číslo kdybych si to rozmyslela. Měla jsem ten pitomej papír roztrhat a zahodit, což jsem já blbka neudělala a taky se mi to nakonec vymstilo.

Dalších pár týdnů šlo všechno OK, byla jsem konečně šťastná a dokonce se mi podařilo přibrat na svou původní váhu, žila jsem si šťastně. Dokud nezazvonil telefon.
„Ano?“ Ozvala jsem se, ačkoli jsem viděla, že to babička.
„Dianko...můžeš přijet? Co nejdřív prosím.“ Slyšela jsem že pláče a i mě se natlačily do očí slzy.
„Babi...babičko, co se děje? Proč mám přijet?“
„Dianko, maminka měla autonehodu, leží v nemocnici v komatu.“ Před očima se mi zatmělo a já jsem si musela sednout a začla jsem brečet.
„Umře?“ Zeptala jsem se po chvíli.
„Doktoři neví, ale určitě ne, maminka je silná a zvládne to, uvidíš, hlavně přijeď holčičko.“
„Jo, hned, neboj.“ Ujistila jsem babičku, típla telefon a probrečela...ani nevím jak dlouho.
Jen jediná věc mě mohla z tohohle stavu dostat natolik abych byla schopná fungovat a dojet domů. S námahou jsem se zvedla, našla v peněžence papír s telefonním číslem a volala.
„Roberte, prosím tě, potřebuju aspoň dva gramy, donesl bys mi to prosím domů?“ Brečela jsem mu do telefonu. Ačkoli náš vztah byl jen sexuální a fetovací, projevil se jako úžasný gentleman, samozřejmě souhlasil a jen co přišel, s láhví vína a s pěti gramy kokainu, prý dárek na přivítanou, odvedl mě do kuchyně, nalil víno a začal ze mě tahat co se stalo, samozřejmě jsem mu to řekla, když nic jiného, za kamaráda jsem ho považovat mohla. S účastí se snažil mě utěšit a kupodivu se mu to docela povedlo. Kolem půl šesté se omluvil, že musí jít, že na něj čeká syn až ho vyzvedne z plavání a odveze k bývalé a rozloučili jsme se s tím, že kdyby se cokoliv dělo ať neváhám a volám, že jsem jeho oblíbená milenka.
Poměrně uklidněná jsem přešla do pokoje a začala si balit věci, můj pohled ale upoutal pytlík s kokainem, který jsem ledabyle hodila na noční stolek a spolu s pohledem na něj jsem si vzpomněla proč jsem ho chtěla a zase jsem se rozplakala. Nedalo se svítit a já si šňupla první čáru, perfektně mě to nakoplo a já vesele balila věci a vůbec nemyslela na to, že možná budu brzy sirotek.
Ovšem po takové době neužívání drogy byl dojezd to nejhorší co mě mohlo potkat, za dvacet minut jsem řvala jak malé dítě, div nemlátila hlavou o zeď a nos i se stříbrným šňupátkem (druhý dárek od Roberta) jsem měla zabořený v pytlíku a v mém nose během chvíle zmizel celý pytlík. Zhruba pět gramů téměř naráz.
Ležela jsem v posteli a užívala si ten krásný pocit být sjetá, ale co mě z euforie probralo byla krev, co mi začla téct z nosu, po chvíli třes po celém těle a značná bolest u srdce. Ležela jsem, svírala se v bolestech a čekala co bude dál.
„No a představ si, že ten pes....kriste pane Diano.“ Zakřičela Aneta, stála mezi dveřmi a hned za ní Lukáš, oba ke mně přiběhli, Anet mi kontrolovala puls a snažila se zastavit krvácení a Lukáš volal záchranku.
„To...bude dobrý.“ Dostala jsem ze sebe s námahou.
„Dobrý den, tady Lukáš Blažek, Pardubice, máme tady pravděpodobně sfetovanou dívku, věk dvacet tři let...já nevim kolik si toho vzala...teče jí z nosu krev a podle kamarádky má dost slabý puls... jděte do háje s nějakejma vašema kecama co máme dělat, my chceme sanitku. Vosková 235, Pardubice 3. A dělejte.“ Zakřičel na ně a já navzdory bolestem jsem se musela usmát a natáhla jsem k němu ruku.
„Dianko, nesmíš umřít, tolik jsem ti toho nestihl říct.“ Držel mě za ruku a hladil ji.
„Co třeba?“ Zeptala jsem se, protože jsem věděla, že je se mnou ámen.
„Třeba, že tě miluju.“ Jestli jsem doteď neměla zástavu srdce, tak teď právě dorazila.
„Pročs mi to nikdy neřekl?“ Zeptala jsem se šeptem.
„Nikdys mi nedala příležitost a já se bál, že bys mi nedovolila abych tě miloval a pečoval o tebe.“
Jen jsem mlčela a usmála se, co jsem mu na to měla říct? Bylo to milé, ale nyní naprosto bezpředmětné a zbytečné.
Záchranka dorazila za pár minut, ale jen co přiběhli doktoři s resuscitačkou a začali mi do těla pouštět elektrické výboje, uvědomila jsem si, že je pozdě...že už jsem vlastně pár minut mrtvá.