Ametyst a synergie

Anotace: To by potěšilo každého kdykoli... ale v té situaci to bylo skoro na slzy.

Přišla vnučka, sáhla do taštičky a tajemně povídá: Dědo, já jsem ti přinesla...

Dvakrát tak přišla (možná i víckrát), ale mně utkvěly v paměti tyhle dvě příhodičky a hned bude jasné proč.

Poprvé to bylo v nemocnici asi před deseti léty. Byl jsem po kritickém dnu vrcholící jakési lékaři neidentifikované virózy, vypadal jsem pří-šer-ně. Šestnáct dní jsem skoro nejedl, málo pil, teploty olizovaly teploměr skoro na čtyřicítce, vystřídal jsem šest druhů antibiotik. Jediné pozitivum bylo, že jsem za těch pár dní shodil asi kilo - každý den, něco už před těmi šestnácti dny a tak dohromady řekněme, že těch shozených kil bylo dvacet. To už je na člověku vidět. Dokonce i na mně... No jo, ale za takovou cenu, že bych byl raději zůstal poněkud obézní až skoro hnusně tlustej. Není divu, že jsem se ani moc neholil, vždyť i pár kroků za hygienou jsem absolvoval s pomocí ručkování po trubkových čelech postelí. Prostě - vypadal jsem blbě. Přesto se mi slunečně rozzářil nemocniční pokoj, když se otevřely dveře a v nich Eliška, vnučka, za ní Pavel (syn) a moje žena. Vnouče se ke mně hrne, loví v taštičce, vyndá ježčí loutku zkombinovanou z pálené lakované hlíny a kousku muštelčí kožešiny. Horlivě bez pozdravu - podává mi hračku, kterou měla asi tak dva roky, milovala ji - ba, s ní i spala! - se slovy: Dědečku, že neumřeš? víš, já jsem ti přinesla (tady je to!) mého ježečka, aby tě hlídal...  

Co bylo dál, bylo tehdy pro mne taky důležité, ale nepamatuji si to...

Po druhé přišla včera. Mladá dáma se usmála, nazdar, dědo!  pusu a lehký stisk ruky. Pak se dáma vytratila a - ještě v kabátě - se zatvářila jak spiklenec, zalovila v tašce z nějaké kůže (ovšem nikoli muštelčí) vyloví malý, v papíru balený předmět a chvilku, kterou mluví, si ho ještě přitiskla k sobě. Ovládla mne zvědavost: co to...?

Víš, a stáhla ruku zpátky,  přemýšlela jsem, co bych ti tak... k narozeninám víš? no a pak jsem si vzpomněla, že pořád ladíš výkon toho svého počítače. Tohle - a pohnula rukou a balíčkem směrem ke mně - je ametyst. Když si ho dáš na počítač, tak ti bude zlepšovat jeho výkon a chránit před viry (zase proti viróze!).

 V duchu jsem se zasmál, ale navenek jsem zachoval potěšenou tvář a povídám: Jasně, krystaly a jejich mřížky umějí mnoho věcí - no a tohle je drúza, tam se ty vlastnosti synergicky znásobují...

Už jste asi pochopili, že na zázračnou moc surového, slabě vybarveného oxidu křemičitého moc nevěřím. Stejně mne to ale potěšilo a evokovalo tu vzpomínku z nemocnice. Ježek sedí vedle ametystu na skříni počítače a synergicky odhánějí viry a kumulují výkon mého Kryštofa. Kde bych byl bez nich? Takhle už mi Doktor s Jirkou Eislerem vytýkají, že je honím v tabulkách výkonů, co teprve teď?

No nic, teď... na výkonu jsem nic nepoznal, na viry mám slušný antiviráč a tak si myslím, že skutečný přínos pro mne je láska vnučky a její snaha udělat mi radost. To se jí daří... ostatně podle mého chápání je ten nerost skutečně krásný.

Jo - a muštelčí kožešinka? - no to je kůže z nutrie... Krkonošáci, aspoň ti staří, to ovšem vědí...

Doktor a Jirka Eisler? - no...  to by bylo už moc doširoka.