V případě potřeby křič

Začalo to, pokud si dobře pamatuji, před pěti lety. Učitelé nás tehdy varovali, že se městem potlouká úchyl. Nechybělo ani varování, abychom nikde nechodili sami a byli minimálně ve dvojících. S kamarádkami tehdy nebyl problém, na oběd jsme chodily společně a i cestu domů jsme měly asi do poloviny stejnou.

     Jednou, když jsme si právě v té polovině cesty řekly „ahoj“ a já se vydala cestou necestou, za sedmero hory a sedmero řeky k mému domovu, který je mým domovem dodnes, jsem za sebou uslyšela zrychlené kroky. Už jsem si v duchu malovala obrázek nechutného, upoceného, opilého, alkoholem a cigaretami smrdícího chlapa, jak mi zacpe pusu, odtáhne někam do křoví a tam mě v lepším případě „jen“ znásilní, v horším případě znásilní a zabije.

    Když mi na rameno dopadla ruka, fantazie zapracovala a já zařvala tak, že by okenní tabulky pro samé leknutí dostaly infarkt a najisto popraskaly.

  „Uklidni se! To jsem já!“ uslyšela jsem známý, nutno podotknout dívčí hlas. Z nechutného zpoceného opilce se dvěma promile v krvi a cigaretovým parfémem značky „Smoker 5“ se vyklubala má kamarádka Jana.

    „Jani, tys mě tak vyděsila!“ neodpustila jsem si, zatímco krev mi v žilách stále pořádala závody, které by se daly srovnat s Velkou pardubickou.

„Jdeš domů?“ zeptala se Jana s omluvným úsměvem a odhrnovala si z očí dlouhé hnědé vlasy, které se jí během sprintu za mnou uvolnily u ohonu.

„Jo, jdu,“ potvrdila jsem její domněnku a další kousek cesty jsem absolvovala po jejím boku. Postupem času jsme se tomu zasmály, ale ten den mi do smíchu vážně, ale vážně nebylo.