Zombie

Málo nás zbylo nenakažených. Vlastně jsem už dlouho neviděl člověka, všude jen samé zombie. A kde jsou zombie, tam jde o maso a o krev. Těm zombie, pochopitelně, mně jde jen o to, dostat se z města. Vezmu si dodávku, nevím komu patřila, teď už je to stejně jedno. Naložím do ní zásoby a toť se ví, bez přestání se ohlížím, protože ti nakažení vylézají v nejnečekanější momenty, připraveni zahryznout se do živého. A to bolí. Navíc se člověk sám stane jedním z těch monster.

Odjíždím. Sbohem rodné město, už nejsi moje. Stal se z tebe hřbitov. Vyjíždím na hlavní, uprostřed silnice leží postava, nad ní se sklání jeden z těch přízraků, okousává tomu nebožákovi nohu. Sakra! Mám ve zvyku odpravit každého nakaženého, na kterého narazím. Autem se to udělá snadno, prostě ho rozmašírujete. Pomalu se přibližuji, nechci ho vyplašit. Právě když se chystám šlápnout na plyn, zombie se otočí. A já v té mrtvole, která mu slouží k občerstvení, poznávám Hadrabu.

Víte, Hadraba si ode mne před půl rokem půjčil dva tisíce. Sliboval, že mi je do měsíce vrátí, ale potom se začal cukat. Apeloval jsem na slušnost, hrozil jsem, nadával, ale nebylo páky, která by ho přinutila dluh splatit. Nejvíc mě na tom žral ten pocit bezmoci. A Hadraba se jen smál. Teď se dosmál.

Ano, skutečně, ten ohlodaný trup je on. To ovšem zcela mění situaci! Cuknu volantem a opatrně objíždím tu obskurní dvojici. Zombie cení zuby a vrčí. „To je dobrý…to je dobrý!“ křičím na něj a kynu mu z okénka. Minu ho a spokojeně se vzdaluji. Najednou mám pocit, že ti zombíci nejsou tak hrozní, jak se na první pohled zdají…