Varování

"Takže," řekla povzbudivě paní Kulichová, "ať se vám tady dobře bydlí."

Rodina Procházkových stála uprostřed světnice jako stádečko a rozhlížela se po novém domově. Paní Kulichová, nyní už bývalá majitelka, se měla k odchodu. Potom se však zarazila, na něco si vzpomněla, na něco důležitého.

"Ještě jednu věc," řekla a vrátila se. Její hlas zněl neobvykle vážně. "Tady ta lampa na stěně," ukázala na petrolejku na poličce, "dobře prosím vás poslouchejte, co vám teď řeknu. Nikdy, opakuju, nikdy ji nikdo z vás nezapalujte tak, že byste stáli na jedné noze se spuštěnýma kalhotama a nudlí u nosu, a že byste přitom měli jednu půlku hlavy oholenou, v zadnici zastrčené brčko, a přitom byste zpívali Škoda lásky, nikdy, znovu opakuju, nikdy ať to nikdo z vás nezkouší, opravdu, věřte mi, je hrozně důležité, abyste mě poslechli. Pokud tohle budete respektovat, bude všechno v pohodě. Ale jenom pokud to budete respektovat. Opravdu, věřte mi. Já o tom nechci mluvit, je to dlouhá a ne zrovna příjemná historie.  Tak ještě jednou, ať se vám tady dobře bydlí." A paní Kulichová definitivně odešla.

To se rozumí, ta slova rodinu trochu vyděsila, potom přišlo uklidnění a pak zabydlování. To trvalo tak měsíc, pak si každý našel to svoje místo, pak přišlo zvykání a nakonec poklid. No a potom jednoho dne tátu Procházku zastihli ve světnici, jak stojí na jedné noze, kalhoty spuštěné, ze zadnice mu trčelo brčko, hlavu napůl holou, u nosu se mu houpala nudle, v ruce sirku a zpíval Škodu. Tehdy se ukázalo, že paní Kulichová je nevarovala nadarmo, tatínek vypadal jako pravý blbec...