Peterssonův problém

Jednoho krásného zamračeného dne začaly Peterssona tlačit brýle. Sundal je, dlouze je zkoumal a znovu nasadil. Pořád tlačily.

„Se začaly zmenšovat nebo co?“ si pomyslel.

Chvíli zkoušel sedět a nemyslet na to, ale brýle se mu bolestivě vrývaly do tváře; cítil, jak mu už dobrá polovina ochrnula.

Zděsil se.

Uvažoval: „Brejle se přece nemůžou jen tak zmenšovat!“ A pak mu bleskla ta myšlenka.

Zvětšuje se mu hlava!

Ta hrůza!

Co bude dělat?

Bude si muset koupit větší klobouky, to bylo první co mu prošlo.

No a ty účty za holiče! Větší hlava má větší plochu vlasů a to bude stát víc, zděsil se.

Netěžkne mu, když je větší?

Stoupnul si před zrcadlo, hlava se zdála trochu nahnutá na jednu stranu. Zkoušel si do ní šťouchat z boku prstem. Moc to nepomáhalo.

Zavolal Olssonovi. Že se mu zdá, bla bla bla. Olsson vzdychnul. Je pozdě a ať už jde Petersson spát, v kolik hodin si Petersson myslí, že Olsson vstává do práce? Uklidněn přítelem si šel Petersson lehnout.

V noci se mu zdály divoký sny.

Ráno Petersson vstane, otevře oči a nějak nemůže zaostřit, má nějakej divnej úhel pohledu nebo co, to je asi tím koňakem co před spaním vypil. Podlaha je nějak daleko, postel vidí jakoby zmenšenou a co to? vidí i sebe nějakýho menšího.

A pak mu to naráz docvakne, jak hlava narazí na futro.

Hlava se mu vznáší jako balón u stropu!

Zkouší natáhnout ruce, ale nedosáhne na ní, zkuste si chytit hlavu do rukou, když se vznáší dva metry nad váma.

Vstane, směšně vyskakuje a snaží se hlavu chytit. Nejde to. Musí si přistavit štafle.

A tehdy teprve začaly Peterssonovi drobné životní obtíže.