Jak jinak

Anotace: Z deníku, který tajně píšu své kmotřence (Podobné odpoledne tu před chvilkou zaznamenal Amonasr v geniální zkratce, ale já už to měla fakt napsané!)

 

 
Před školou
 
Kmotřenka Terinka vyběhne s hejnem prvňáků a vlétne mi do náruče, zamotá mě do nožek a ruček, přilepí se na mě i přes to, že ji brašna táhne zpátky. (Zakliknu si hned tento okamžik a přidám mezi oblíbené.)
Jednou rukou ji objímám a pusuju vlásky, druhou lovím v kapse lentilky.
V tu chvíli vyběhne ze školy mrňavý šikmooký klučík s rozvázanýma botama a křičí: Smékalovááá, nechalas tam bundúúú! Terka mě pustí, letí zpátky a lentilky se jí sypou pod nohy. Sbírá je upatlanýma ručkama a strká rovnou do pusy, jak  jinak.

Dej taky tomu vietnamskýmu chlapečkovi, nabádám ji.

Udiveně se na mě dívá.

Po kratší zmatené debatě zjišťuji, že Terka neví, že kluk je Vietnamec. Je to kluk, Gvang, přece. Terka má děti rozdělené jenom na holky a kluky.

Jak jinak.

Jaké štěstí, myslím si.

Jaké štěstí, opakuju si do chvíle, kdy si uvědomím, že tohle dělení mé holčičce asi v životě taky moc klidu nepřinese.

 

 

 

Doma

 

Ve dveřích nás vítá Terčina maminka Pavla smutným úsměvem: Umřela Františka, Terí.

(Františka byla tarantule.)

Terka je vykulená a jde obhlédnout mrtvolku.

To víš, pokračuje Pavla směrem ke mně, byl to takový člen rodiny.

Byl to hmyz, myslím si, chlupatý hmyz. Ale neříkám nic, vybereme papírovou krabičku od After eight, kde jsou namalované hodiny, a Františku tam uložíme na chomáčky vaty.

Krabička je pak ještě zabalená do linkovaného papíru, na který Terka namaluje kříž černým fixem a krasopisně napíše prvňáčkovským komeniem:

Františka Smékalová.

Člen rodiny. Jak jinak.

 

 

V hudební škole

 

Koncert flétnového souboru má dnes na programu lidové písničky, Pec nám spadla, Andulko mé dítě a další podobné hity. Dorazil i Gvang, dále dvojčátka s mašlemi, které jako by vystoupily z fotky Gagarina s dcerkami, snědá dívenka None v doprovodu celé indické rodiny, Terka zdraví ještě další děti.

Děti hrají, občas někdo nastoupí pozdě, jindy, nehraje úplně čistě, z pultíků padají noty, po kterých vždy za tutlaného chichotání sáhne několik ruček najednou. Hrají spolu, zaujatě, horlivě. Tým. 

Rodiče sedí v hledišti, na tvářích úsměvy. Tmavý tetovaný tatínek hlasitě smrká. 

Nikdo tu nikomu nechce zavřít plyn, odklonit řeku s pitnou vodou, střílet.

Jde to, říkám si s nadějí.

Dívám se z okna, kde se na listech zrcadlí slunce a k tomu poslouchám skřípavé flétničky.

Půjde to. Jak jinak?