není konce bez ohně

Schází mi dva listy v deníku.
Kdy jsem je vytrhl?
Ještě, že nemusím měsíc co měsíc procházet menstruací.

Zkusmo jsem si lehl pod postel.
To až budu bubák, tak abych věděl do čeho půjdu.
Cítil jsem z toho nudu.
Snad až postel nebude tak prázdná.

„Objevila jsem Boha, jako vrah v doživotním vězení,“ usmála se na mě stará žena z jednoho vytrženého listu mého deníku, který jsem nalezl pod postelí.
„A víte co? Milovala jsem svoje mládí. S láskou
i bez ní. Taky vánoční ozdoby těch několika dnů v roce.“
„A teď?“
„Teď?“ usmívala se z toho pomačkaného papíru.
„V kostelní lavici jsem nožíkem vyryla srdce pro paměť. Pro oči budoucích mladíků,“ zajiskřila všemi vráskami, co za roky nasbírala.

Chyběl mi ještě ten jeden list.
Hledal jsem ho.
Mohlo tam ještě něco být.
Ale třeba taky nic.

Byl bych mizernej bubák.
Nechce se mi strašit děti.
Spíš nějakou paní.
Lechtal bych ji před spaním na chodidlech.