snad o vázách

Anotace: ...

Znal jsem ji jako Paličovu dceru.
Takovou tu zamračenou bojovnici, která chce odhlásit televizi, ale pořád ji v tom něco brání.

Slepovala rozbité vázy na zakázku.
Žila v domě plném manželství, a tak měla práce pořád dost.
Žila v malé garsonce zasypané lidskými příběhy.
Žila mezi troskami váz a džbánů, co vypadaly jak zříceniny starých hradů.

Sama na takový svazek nevěřila, i když jí nadbíhal moc slušný mládenec.
Syn majitelky pekárny, která ji všade pomlouvala.

I ona měla svou neřest.
Ráda navštěvovala cirkus, kdykoliv nějaký v okolí rozbil stan.
Sama nevěděla proč ji to šapitó, plné pilin a zápachu po divoké zvěři, tak láká.
Sedala k němu co nejblíže, tak aby si toho světa mohla nabrat do dlaní a ukrýt je v hedvábném šátku.

Nejvíc se ji líbili ti lidé, kteří uměli vyhazovat do vzduchu předměty a zase je chytat.
Klauny a drezéry měla jen za nutné zlo.
Ale ti muži, co žonglovali s tolika předměty, aniž by jeden z nich upustili.
A když to jeden z nich udělal s vázami, tak pocítila velmi zvláštní zamrazení v podbřišku.
Bylo ji jasné, že kdyby na ni ukázal prstem, tak by za ním odešla v transu kamkoliv by chtěl.
Nikdy se to však nestalo.

Doma si dala hedvábný šátek pod polštář než šla spát.
A když pak slepovala další vázu, tak se ji navracel onen zvláštní pocit v podbřišku.
Až měla sama chuť vzít vázu a vyhodit ji do vzduchu.