chaloupka u vody

Trochu se mi lepil jazyk na patro.
V domečku, co byl tak blízko u rybníka, že mohl majitel na zahrádce chovat kapry, bydlela cikánka, která vykládala karty a v létě poprsí v okně.

Zaklepal jsem na její dveře, protože jsem měl žízeň, a alkoholickou jistotu v krvi.
Otevřela dveře v dlouhé noční košili až k zemi, ale stejně bylo vidět víc než dost i přes ten flanel.
Chvíli mi trvalo než jsem se vyjádřil.
To ta žízeň.

Vzala mě za ucho a vtáhla mě dovnitř, kde jsem zůstal stát uprostřed místnosti s batohem na zádech.
Pořád ho nosím.
To kvůli rovnováze.
Hrbáči to tedy nemají asi moc snadné, pakliže nemají pěkné břicho.
Ovšem zase se o nich tvrdí, že mají velké penisy.
Já měl jen ten batoh.
Asi to musí bejt opravdu láska, když žena řekne, že na velikosti nezáleží.

„Tak co?“ řekla ta žena, když už seděla u stolu a míchala karty.
Asi byla na takové návštěvy zvyklá.
„Žízeň,“ vypadlo ze mě.
„To láska dělá,“ řekla s úsměvem ženy, která už ví o děloze své.

Karty se na stole obracely jedna za druhou a já se dozvídal kde všade jsem udělal ve svém životě chybu.
A měl stále větší žízeň.
V okamžiku mikrospánku jsem ucítil na svém čele palec a tvář snědé osoby byla neuvěřitelně blízko.
Dokonce jako kdyby byla kousek za mnou.
Počala něco mumlat.
„Mají sklon se vracet do nebe. Hříšníci vystavení světlu zvláštních znamení. Nedej na to jak mluví s bizarní důvěrou v obcování s králičími geny. Když tě bolí lidi, které miluješ, tak je i španělská bota vycházková obuv.“
Náhle pískla srolovaným jazykem jak pastevec z hor na své ovce a její palec se odlepil od mého čela.
Doslova.

Dostal jsem od ní malou tobolku komářího sádla, abych si s ním mazal prsa.
„Láska dojde naplnění,“ vyřkla prorocky ze svého flanelu.
Zaplatil jsem outratu jako v baru a odešel se svojí žízní, která neměla být uhašena.
A mě přitom šlo jen o ní.

„To byla ale blbá pohádka,“ vykřikl jsem do svítání.
V ozvěnu se ozvalo: Buď rád, že jsi neskončil v peci a nekecej!