dřív než těla zkamení

„To jsem se zase vyznamenal,“ řekl doktor M.
„Po schodech se belhali dva moji vrstevníci o berlích, tak jim říkám, aby sebou trochu švihli, že starej Kohout je proti nim letec, a za zády jsem měl na zdi parte toho starého Kohouta, o němž jsem nevěděl, že před dvěma dny zemřel.“

Jen stěží si dokážu představit, jak mě někdo po půlnoci budí, že mám hlídku.
Stojí opravdu něco za to, že kvůli tomu člověk nocuje, aby to hlídal.
Jedině tak nemocné dítě.

Neměli coca-colu, tak si doktor M. zkusil ten rum dát s kofolou.
Jak upíjel, tak říkal, že mu to nechutná.
Až juknul na stůl a chytil se za hlavu.
„Asi už se blíží ten ajzámr. Já si tam nenalil rum. A to jsem si ještě pro sebe přemýšlel o tom, že si zajdu ještě pro jeden, aby se to dalo pít.“

Polehával jsem a najednou se viděl na obrazovce. Někdo mi sem dal kameru, a já si tak říkal, co z toho kdo může asi mít, aby pozoroval zrovna mě.
Ovšem taky mu mohlo jít o to, abych se na sebe podíval já sám.
Či-li zase něco pro moje dobro.
Já se nepoučím.

V sobotu se mě doktor M. zeptal pod korunami lip jestli mě vadí, že ta moje holka zemřela tak brzo.
„Ano,“ řekl jsem a on nechtěl slyšet víc.