artista

Byl jsem jen artista.
Každá sezona byla od začátku do konce půvabná.
A to jen pro to, že jsem nikdy neměl úspěch.
Nemusel jsem zvyšovat laťku.
Nikdo to ode mne neočekával.
Byla to jen směs kotrmelců, hvězd a něco – snad – přemetů.
Lidé obyčejně přišli jednou - většinou omylem - a pak už ne.
Nemusel jsem brát drogy, abych se vyrovnal se show byznysem.
Pil jsem druhořadé víno a naučil se málo jíst.
I obyčejná tráva mi chutnala, když nebylo zbytí. Člověk toho potřebuje strašně málo, když se vyhne úspěchu.
Ta nepotřebnost drahých hrnců.

V osm večer bylo již vidět matně.
Nikdo nepřišel.
Už dlouho nikdo nepřišel na moje vystoupení.
Přestal jsem být artistou.
Na zemi přede mnou ležely noviny s viditelným titulkem: V Tokiu soutěžili, kdo umí lépe obléci a pohřbít nebožtíka. Vítěz prý „trénoval“ každý den.
Napadlo mne, že zrovna taková práce by mě bavila. Být za figuranta.

Na chvíli jsem si hrál s pečetěmi králů, kteří již hnili ve svých hrobkách.
Přestalo mě to bavit a šel se dívat na modré trnky. Vkládal jsem dlaně do jejich keřů a prožíval zádrhele ostnů.
„Vem si škrabošku anděla,“ řekl mi papírový drak uvězněný v trnkovém keři.
„Proč?“
„Proč ne?“
Ucítil jsem závan neznesvěceného dětství.
Z radosti jsem udělal kotoul.
Byl jsem pořád artistou.