jenom tak žvaníme

Čučeli jsme s doktorem M. do pole z lavičky u lesa a vzpomínali na to, kdo z nás udělal větší podrazy.
V takových chvílích padnou i výčitky, ale už není energie k tomu, aby se člověk skrze ně rozčiloval.
Spíš je to takovej trénink na boží soud.
Proprali jsme i nejednoho kamaráda, protože to se mohlo, když se řeklo: MĚL TADY BEJT!

TO MI DĚLÁŠ SCHVÁLNĚ ABYCH NEVYHRÁL. Říkal jsem mu, když mi mezi výměnami stran při tenise, lámal prsty.
Neměli jsme u kurtu žádné židličky k odpočinku a ani žádné ručníky na věčné utírání.
Byli jsme strašní amatéři.
Byla to jen zábava.
O zábavu nám jde vždy v první řadě ať už tvrdíme cokoliv.
Máme pocit, že zábava nás může nějak dostat z toho maléru, že tady jsme.

„Přál jsem si něco dělat s knihovnicí z obecní knihovny. Nosila takovou plnou koženou vestičku. Pokoušel se o ni jeden chlap, co si hrál na sečtělého. Lezl mi na nervy. Lezl mi do zelí.“
„Lezl tam kam jsi se neodvážil. Ty jsi neměl nikdy sebevědomí,“ řekl mi doktor M.
„Měl, ale nesměli u toho bejt lidi.“

PS.
Jsem tak blízko uhrančivosti vlastních novinářských kachen.