Někam se mi vytratila Múza

Anotace: nemám žádný nápad - jako starý moula... kde se ta má Múza s někým jiným toulá?

*

tak už jsem zase v louži. Spíš v zálivu. Takovým tichým, inertním, impotentním, zasraným zálivu. Ani čabrák tu nazacvrdliká, ani větvička nezachroustne, ani šťovík nezakyselí… absolutní nic. Žádný nápad, téma – něco, za co lze s jistou nadějí na úspěch zatáhnout.

Spousta nápadů o čem a jak psát mne sice napadá, ale zákeřně - ve chvíli, kdy není šance si udělat poznámku, poznamenat chytací slůvko. Například zalehnu – půlnoc mi černě čůrá na okno, což nevidím, protože je tma a navíc mám zatažené žaluzie. Slyším jen kapky vytrsávat skoropravidelný rytmus na podokenní plech. To je chvíle, to je situace, to je zvuková kulisa, kdy mne občas něco trkne, blikne, zapálí.

A  helemese – nápad…a dobrej... Najednou žasnu: proč mne to nenapadlo už dřív? Proč to nenapadlo někoho jiného (většinou si představím někoho konkrétního). Taková síla! To nemůžu přece zapomenout…

Chyba – ráno mám řípu vymydlenou a zbývá jen rozpouštějící se mlhavý obláček zdání, že těsně po půlnoci mi něco-cosi bylo jasné a třebaže o půlnoci, tak nabíledni. Když si náhodou vezmu k posteli psavosti, tak mne – jako na ptáka – nic nenapadne, co by stálo za rozsvícení a taková podobná malá nepohodlí.

Někam se mi vytratila Múza… bůhví, jestli jsem někdy nějakou měl. Zatím to budu hrát tak, jakožeby ano, Múza byla a zmizela. Kam? Nevím, kdybych věděl dojdu za ní a tvrdě po ní vyjedu. Třeba jste ji někde zahlédli. Že nevíte jak vypadá? No jo, popis, to mi nikdy nešlo, když jsem to potřeboval. Za to mi to šlo samo, dokonce proti mé vůli, když jsem chtěl napsat povídku, fejeton, nebo něco takového podobného. Tak: moje Múza je rozverná řehtačka rozchechtaná, prsatá, ale útloboká zrzka s mlíkovou pletí a chrysoberylovýma očima. Tím se trochu prudce liší od mého oblíbeného sextypu, neboť v tom podstatném se od něho poněkud odklání. Já mám rád oči jako čokoládu na zlatověokrové pleti (stačí opálení) pod tmavou ofinou. S oběma pak značně kontrastuje i typ mé vlastní ženy, která je modrooká blondýna.

Jak jsem napsal, je to rozchechtané stvoření (Múza – ne žena), ale jen když se předvádí. Jakmile se mnou zůstane o samotě začne tesknit, smutnět, dumat až deprimovat se a napadají ji a mně potom předkládá většinou věci, které se blíží epilogům, ba - epitafům a nekrologům.

Takže blondýny a brunetky nechte být, ať si jdou po svých pěšinkách. Uvidíte-li však zrzku, řekněte jí, že jsem přišel k penězům. To jediné by mohlo zabrat…

Ona sice časem zjistí, že jsem ji podfoukl, ale to už ji zase připravím o… hale nech toho – o jakou poctivost? žádnou nikdy neměla… já ji připravím o nějakou tu inspiraci! Pak zase může na nedefinovatelně dlouhou dobu zmizet, než začnu vymýšlet nějaký (ještě neočumělý trik), jak ji zase na pár dní, na pár nápadů, přilákat…

Na prachy už ji potom samozřejmě nenachytám...