Nechal jsem se unášet

Už časně ráno
to když jsem kráčel vedle byciklu pod mostními oblouky
nutkavě poutala mou pozornost

Nebyla kalná ani plná rostlin

Ba naopak

V šípech vysílaných slunečními erupcemi
vyhlížela kterak hra barev krasohledu

anebo jako pohled skrz čirý křemen
sevřený mezi palcem a ukazováčkem dítěte
vyzvednutý vstříc slunci jsoucího na letní obloze

V masívu horniny si nezkrotně vytvářela po staletí své místo
a její vzhled si lednového rána v ničem nezadal s horskou bystřinou.

Po obou stranách byly pevně spjaty s břehy ledové límce. Připomínaly křišťálovou mísu s bohatými ornamenty jež byly umně vytvořené sklářským mistrem.

Za skloněného obličeje jsem se řece ještě před odjezdem omlouval za to že nemohu zůstat déle.

Únava těla z práce konané v noci byla mnohem silnější nežli duch...

Ale brzy potom co jsem dopřál mysli i tělu odpočinek v podobě spánku
vábila mé smysly o to mocněji.
Dost možná podobně jako námořníka mořská panna.

Vyslyšel jsem ono volání
a pár hodin po poledni stál u splavu
kde si chladná voda nacházela cestu mezi kamení i říčním pískem

Zcela jsem podlehl opojné skladbě ledové vody

Ano nechal jsem se unášet do neznámých dálek
společně s nezodpovězenými otázkami

co je to život

co je jeho smyslem…