Tři knihy Bukowskeho

Ačkoli marnost a beznaděj pociťovali z odlišných důvodů, společné pro ně byla samota. Když se kráska v zelenavých šatech sahajíc lehce nad její kolena, sehla pod noční oblohou na osamělé procházce pro láhev vyplavenou oceánem, oddělila víko a vytáhla pergamen. Písmo vryto do kusu lidské kůže, na které stálo: Ať si kdo si, jsi-li součástí oceánů daruj mi ploutve místo nohou, žábry místo plic a vem mne do svého světa neb v tomto světě se potýkám jen s beznadějí a marností, jsi- li na druhém břehu, polib mne na rty nesmrtelnou vášní, která mi bude smrtí a osvobodí mne od těla, které mi je vězením ... neb oblaka mi dali naději a lásku, šátek na oči, zašila mi ústa a nechala mne hnít ve vlastním těle.