Laskavost

Anotace: Smutný příběh s hororovými prvky, jehož nosnou myšlenku možná nepochopíte...

Pouze bubnování klávesnice na Mirkově stolu narušovalo klid probíhajícího večera. Jeho rodiče se mezitím povalovali na pokoji v Bulharsku, a pouze jeho počítač rušil klid uprostřed starého domu. Mirek, obklopen tmou a zahleděn do monitoru, neustále četl odborné články ve svém téměř prázdném pokoji, nebýt pracovního stolu, knihovničky s odbornou literaturou, zrcadla a staré záplatované palandy.

 

Místnosti v domě byly oděny do tmavých barev a ani jeho pokoj nebyl výjimkou. Vedle jeho pokoje se nacházelo schodiště k hlavním dveřím, a dveře do jídelny. Hlavní dveře byly dřevěné, měly rezavou kliku, a barvu na nich zakrýval azbest. Dům se rekonstruoval, a proto scházení stokrát opravovaných vyviklaných dřevěných schodů s trčícími hřebíky na každém jejich konci představovalo stezku odvahy. Dva kroky za dveřmi Mirkova pokoje stál žebřík vedoucí do podkroví, jemuž chyběl poklop a jež měl strop tak nízký, že by i malý člověk byl nucen chodit skrčen.

 

Mirek, devatenáctiletý student, bez přátel, přítelkyně, jakýchkoli cílů či očekávání od života, neustále jen seděl a četl odborné knihy a články. Nebýt drastických zážitků ze základní školy, které jej navždy změnily, byl by kluk jako každý jiný. Posledních pět let se mu však stále vybavovaly ty okamžiky z osmé a deváté třídy, kdy byl denně kluky pomlouván a bit, holkami využíván, navzdory studijních úspěchů kantory opovrhován a urážen, a k tomu všemu svými rodiči ignorován.

 

Jizvami na duši a na těle žil pouze články, v nichž se marně snažil utápět svou minulost, která jej však nemilosrdně pronásledovala a v myšlenkách se mu denně promítaly představy o smrti, které však (kvůli strachu) zůstávaly jen představami.

 

Toho osudného večera jako vždy sedával za stolem v svém pokoji a unaven čtením se mu pomalu začaly klížit zraky.

 

Náhle se však vyloupnul ze tmy vrzavý zvuk. Mirek škubnul hlavou a vyskočil ze židle. Ze třetího šuplíku vytáhnul lovecký vystřelovací nožík. Křup křup. Pomalým našlapováním pod ním křupalo staré linoleum. Pomalu se natáhnul po klice a opatrně ji stisknul. Vešel do chodby a chlad z ní projel celým jeho tělem. Popadnul baterku z ještě studenějšího ústředního topení. Cvak. Tenký paprsek světla přejížděl napříč vyviklanými schody až k azbestovým dveřím. Zpozorněl. Svistění větru proudilo dovnitř tenkou škvírkou. Opatrně sešel schody a zavřel dveře. Vrátil se zpět a poslouchal. Ze strachu a chladu se mu objevily v očích slzy. Začal se třást a přerývaně dýchal.

 

,,TADY NAHOŘE !!!“ ozvalo se z podkroví a Mirek vykřikl. Z podkroví před něj seskočil drobný šašek s bílým obličejem, zlověstným úsměvem a zakřivenými žlutými zuby. S malinkou dýkou v ruce se odrazil od podlahy, skočil na něj a jedním hmitem mu zaryl dýku do krku. Mirek se začal dusit krví, jež taky pocítil, když mu teplá začala stékat po těle. Klesl k zemi a začal se křečovitě svíjet v rozšiřujícím se tratolišti krve. Třeštil oči na šaška. Ten se na něj odporným úsměvem zašklebil a tiše pronesl:

 

,,Měl bys mi poděkovat, Mirku. Ty mě neznáš, ale já tebe ano. Znám tvůj život. Proto mi řekni, nač žít, když máš život takový, jaký máš? Jsi spokojený? Šťastný? Já bych neřekl a myslím si, že ty taky ne. Udělal jsem ti laskavost a zbavil tě trápení. A těch se člověk doopravdy zbaví až poté, co ztratí svůj život, ve kterém se marně a marně snaží najít klid a mír. Ten však najde každý až v hrobě...“  

 

…

 

Vtom Mirek sebou cuknul a vyjeknul. Utřel si své zpocené čelo a začal se kolem sebe rozhlížet. Monitor počítače byl zapnutý a ukazoval jakýsi přírodovědecký článek. Sáhnul si na krk. Žádná krev. Sen. Byl to jeden veliký sen. Celý vyděšený vyskočil k zrcadlu a prohlédl si své vlasy, které mu téměř celé zešedivěly. Pomalu se posadil na válendu a dal se do pláče. 

 

Uplynul týden a staré azbestové dveře se otevřely. 

,,Mirku, jsme doma," zvolala maminka, pokládajíce přitom masivní kufr na schody. ,,Jsi tady?" Vyšla do schodů a otevřela dveře do Mirkova pokoje. Zkameněla a zůstala stát s vytřeštěnýma očima, jež nechápavě přijímaly obraz, který se před ní ukázal. Její ústa začala lapat po dechu.

 

Před ní leželo na válendě nehybné a bledé tělo, jehož obličej koukal do prázdna a měl pootevřená ústa. Jeho pravá ruka visela přes válendu a dlouhá čára zaschlé krve vedoucí od zápěstí ústila mezi prsty do zasychajícího tratoliště. V ní ležel malý vystřelovací nožík. Levá ruka, ležící na břichu, svírala papír, jejíž nápis si matka až do smrti zapamatovala...

 

,,Promiňte, chci si jen odpočinout…“