Kája

Kája si nejdřív svlékl zpocené tričko, špinavé od šmíru a oblékl si bílou košili, kterou mu Adéla nachystala. Potom si všiml dopisu na stole. Četl a výraz jeho obličeje se měnil.

Kájo, já jsem se dlouho rozhodovala, ale teď už vím, že takhle to nejde dál. Snažila jsem se přehlížet ty tvoje zvyky, ale už opravdu nemám sílu pořád po tobě uklízet. Kdyby to bylo jen takové obyčejné uklízení, tak jsem šťastná, ale věř mi, lehnout si do čistě povlečených peřin v kalhotech od cementu nebo si opucovat špachtli do ubrusu není normální. Kájo, byl bys hrozně fajn chlap, jen kdybys neukládal rozebranou převodovku mezi rohlíky a kuličky z ložisek nesypal do krabičky s kafem. Kdybys nebalil plechovky s barvou do mého spodního prádla a nevymýval ve sprše kýbl s maltou. Nebo kdybys alespoň při nedělním obědě u maminky neměl ruce od vazelíny. A takových kdyby je celá nekonečná řada. Sbohem, odcházím od tebe, buď šťastný, Kájo, já už vím, že se nikdy nezměníš.

Kdysi Tvá … Adéla

Kája četl a bylo mu strašlivě těžko.  Nikdy nevěřil, že se to opravdu stane. A stalo se. Adéla odešla. Kája četl znovu a znovu,  vzlykal a polohlasem říkal: „To není pravda, nejsem takovej, jak říkáš, to není pravda.“

 Po špinavých tvářích mu tekly slzy, sbíraly mour a Kája je utíral bělostným rukávem čerstvě vyžehlené košile…