GENERAČNÍ SNY

GENERAČNÍ SNY

Anotace: Nadcházející noc má pro mou generaci vždy jen jeden symbolický význam...

 

                                                               GENERAČNÍ SNY

 

 

„Pepíku, co blbneš? To mi jdeš popřát rovnou z hospody? Ty nejsi normální, běž radši domů vystřízlivět a stav se večer... Chudák Helenka, ta bude mít z tebe radost, tak pozdě přijít domů.“, přivítala poněkud nerudně rozespalá teta Zdenka v županu mého tátu ve čtyři hodiny ráno v otevřených dveřích domku, poté co ji bušením na dveře probudil. Myslela si totiž, že jí jde popřát k narozeninám, které měla ten den – bylo 21. srpna 1968.

 

„Zdeno, já nesu opilé, pusť si rychle rádio, přepadli nás!“, tátovi se zlomil hlas a začal si utírat uslzené oči. Trpěl totiž nespavostí a budil se pravidelně ještě před čtvrtou hodinou ranní, takže se z rozhlasu dozvěděl tu strašnou zprávu dřív, než mnozí jiní. Vzbudil jen mámu, naházel rychle věci na sebe a utíkal zvěstovat tu příšernou novinu rodině své sestry. Byl to pro něj takový šok, že s tím nedokázal sedět doma, snad by se z toho jinak udusil. Bylo mu totiž jasné, že všechny naděje, které si spojoval jako většina ostatních s takzvaným Pražským jarem, jsou definitivně pohřbeny. Zhroutil se mu svět a zdaleka nejen jemu.

 

Teta Zdenka tedy pozvala tátu dál, vzbudila ještě dědu a strýce Evžena, pustili si rádio, uvařili kafe a v slzách nevěřícně naslouchali tomu, jak nás pět armád Varšavské smlouvy zrádně přepadlo ze zálohy. Ještě nebylo zřejmé, jak vše půjde dál, ale že naděje na spravedlivější společnost po česku, kterou se zájmem sledoval celý svět, bude obrovskou přesilou zadušena, to už nejspíš tušili nezvratně. Děda zažil už dvě světové války, ostatní jen tu poslední, ale pro všechny to byla další obrovská tragédie v jejich životě.

 

                                                       * * *

 

Bylo půl šesté ráno, když mě vzbudil pláč ze sesterny. Službu měla moje nejoblíbenější sestřička Jarka, kterou jsem po tříměsíčním pobytu v dětské léčebně v Šumperku považoval skoro za svou druhou mámu. Bylo mi necelých čtrnáct let a téměř v odloučení od všech blízkých jsem v izolaci od okolního světa prožíval část své puberty mezi dětmi s různými dýchacími obtížemi.

 

Mým nejlepším kamarádem tam byl světaznalý pražák Karel, o půl roku starší než já, který mě zasvěcoval hlavně do bigbítu a do jiných veledůležitých tajů života a velkého světa. Flirtovali jsme společně s holkama z dívčího oddělení a jindy zase poslouchali z rádia zahraniční i domácí Houpačku manželů Černých – už nikdy potom jsem neměl tak dokonalý přehled o aktuálním dění v hudební oblasti. Měl jsem dokonce notýsek, kam jsem si zapisoval texty všech tehdejších hitů a znal jsem jména všech členů jen trošku významnějších českých beatových kapel. Karel byl volnomyšlenkář, odkojený uvolněným pražským ovzduším, a dokonale mě tím taky nakazil. V té době nám ani politika nebyla cizí, s napětím jsme sledovali ostrý souboj reformátorů s konzervativci a Pražským jarem jsme žili zrovna tak intenzivně, jako zřejmě celý národ. Radovali jsme se, jak přímo před očima pukají všude ledy a nezadržitelně se šíří svoboda slova, smáli se Kantorkovým kresleným vtipům - i lidé snad měli tenkrát k sobě mnohem blíž, všude byla cítit jakási euforie a všem se v osmašedesátém dýchalo tak nějak líp, dokonce i v té naší plicní léčebně.

 

Když mě tedy ten pláč za dveřmi pokoje vzbudil - ostatní děti ještě spaly - vylezl jsem potichu na chodbu a šel se podívat k otevřeným dveřím sesterny, co se děje. Byl slyšet hlasitý vzlykot a vzrušené zprávy z rozhlasu. Sestřička Jarka mě zahlédla a vyšla na chodbu za mnou. Nezadržitelně štkala a podělila se se mnou o tu zlou novinu. Cítil jsem, že sama potřebuje v tu chvíli spíš podržet a ačkoliv mi bylo taky do breku a oči mi zrudly, trochu jsem asi  i natahoval, nakonec jsem se „chlapsky“ přemohl a začal jsem ji uklidňovat, že snad nebude ještě úplně zle. A protože bych stejně neusnul, poprosil jsem ji, zda bych s ní nemohl posedět v sesterně, než bude budíček. Spolu jsme pak mlčky poslouchali vysílání a pomáhali si tak vzájemně přečkat ten první zlý šok.

 

                                                        * * *

 

Asi po týdnu byly povoleny v neděli mimořádné rodičovské návštěvy. Za mnou přijela máma a já měl dovoleno jít se s ní chvíli projít mimo areál léčebny. Šli jsme loukou a lesíkem polní cestou na nejbližší kopec a když jsme byli už nahoře a povídali si, začaly nad námi přelétávat stíhačky. Naráz jsem si připadal, jako bych se ocitl v nějakém válečném filmu - jenže to nebyl film, padl z toho na nás takový hodně tísnivý a zlověstný pocit. Ty stíhačky létaly tak nízko nad terénem, že jsem měl dojem, že snad po nás začnou střílet. Přeci jen to byly nepřátelské stroje. Strach z toho dostala i máma, tak se nám nakonec docela ulevilo, když jsme se zase v tíživém dunění letadel vrátili zpátky do areálu léčebny – tam jsme si zas připadali konečně v bezpečí.

 

                                                       * * *

 

21. srpen 1968 je datum, na které nemůže nikdo z těch, kdo ho prožili, ať už kdekoliv, nikdy zapomenout, přestože už tuto noc od něj uplyne 45 let. Ten den byl brutální vojenskou intervencí pěti „spřátelených armád“ (sovětské, polské, východoněmecké, maďarské a bulharské – nepřipojilo se jen Rumunsko), zákeřně zardoušen jeden možná naivní, ale o to přitažlivější, sen o skutečně spravedlivé lidské společnosti. Zhroutil se nejméně na jednu celou generaci, ale o další generaci dál je zřejmé, že ani ten následující sen z devětaosmdesátého se nenaplnil. Je na čase, aby se zrodil další. Třeba do třetice všeho dobrého...?

 

 

 

Praha, 20.8.2013

 

http://www.youtube.com/watch?v=yCagRMRLQdM

 

http://prehravac.rozhlas.cz/rozhlasovahistorie

 

 

Autor Amonasr, 20.08.2013
Přečteno 917x
Tipy 19
Poslední tipující: Tichá meluzína, danaska, Isquieasuus, ewon, isisleo, Robin Marnolli, lipo, Aťan, Cikáně, Elisa K.
ikonkaKomentáře (24)
ikonkaKomentujících (7)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ano, srpen 1968 byl opravdu šok a pocit strašlivé zrady. Pro mě bylo hrozné i 11. září 2001, i když se mě to - ovšem jen zdánlivě - tolik netýkalo.

20.10.2013 19:39:23 | danaska

Děkuji za milou návštěvu a ano - vnímám to taky tak...

21.10.2013 13:47:36 | Amonasr

Zatímco rok 1968 znám pouze z vyprávění prarodičů i rodičů. V roce 1989 mně byli 4 roky a díky kladenskému bydlišti naší rodiny a pražskému bydlišti poloviny příbuzenstva jsem i já intenzivě prožila tzv. sametovou revoluci. Ač nejsem tzv. generace 0, která již údajně nepozná cenzuru, vím, že pravděpodobně ani třetí sen, to když se ČR stala součástí EU, nijak to postavení naší Země nezlepšilo. Za týden touto dobou už budou známy výsledky předčasnýcg voleb. Poučí se už obyvatelé ČR z její historie???

19.10.2013 18:26:40 | Haviko

Děkuji za návštěvu :-)

Nejsem věštec, ale zřejmě opět bude sestavovat vládu jedna ze stran, které přivedly naši zemi k současnému marasmu. Ta pseudopravicová se už definitivně sama vyautovala, ta pseudolevicová to udělá teprve v nadcházejícím volebním období, protože teď ještě zafunguje známý princip kyvadla, než i frustrovaná většina pochopí, že ti, co nás přivedli tam, kde nyní jsme, nás z toho zkrátka vyvést nemůžou ani nechtějí. Bude se tedy dál rozkrádat, co se ještě rozkrást nestačilo, ale především obvyklých každoročních 100-200 miliard z veřejných rozpočtů bude dál prostřednictvím zmanipulovaných veřejných zakázek a rozkradených evropských dotací mizet v mafiánských kapsách a daňových rájích.

Ale aby to neznělo tak pesimisticky - občanská společnost se už znatelně probouzí a různé aktivity iniciované zejména z prostředí okolo NFPK budou šlapat korupčníkům stále více na paty. Tak se třeba to rozkrádání podaří stlačit každoročně pod nějakých 100 miliard a už to bude vlastně docela úspěch.

Spousta lidí už se ale poučila a zavedeným stranám svůj hlas nedá. Ty nezavedené možná nesplní taky očekávání, ale třeba se zvýší tlak na posílení prvků přímé demokracie a moc politických stran se bude postupně zmenšovat. Přímá demokracie je podle mne to jediné, co může vrátit v budoucnu pojmu demokracie opět jeho pravý význam, který se v současné partykracii bohužel téměř zcela vyprázdnil - je to už jen formální slupka bez skutečného obsahu. Proto taky dnes žádné zavedené strany nemají vize a ani skutečné programy. Jde jim jen o moc a udržení statu quo pro finanční magnáty, kteří je ze zákulisí řídí a nechají svým ochotným loutkám užívat si pocitu opojení mocí a ještě přitom sbírat drobty v podobě miliónků popadaných ze stolu...

19.10.2013 21:32:18 | Amonasr

Tak já nejsem ekonomka, ale je mně jasné, že v tomto státě je dodnes v mnoha směrech porušována mimo jiné svoboda psaného projevu. Pro mě je v životě důležitá mimo jiné ekologie, tam stát peníze zrovna moc nesype, ale uznávám, že i to se od začátku 90. let zlepšilo, různými postupy a podmínkami pro velké znečisťovatele vzduchu. Dále je pro mě důležitá role dobrovolníků v rámci nejrůznějších asociací, organizací či pouze jednotlivců, co svůj čas rádi věnují podpoře lidí, místo aby například byli kuřáky a vysedávali v restauračních zařízeních.
S mírou korupce, je bohužel Česká republika na stříbrné pozici, velká to ostuda pro stát.
A předčasné volby? Obávám se, že v této situaci budou převažovat věkem skalní voliči buťo pseudolevicových a levicových stran, stejně tak těch pseudopravicových a pravicových. Střední cesty v politice není.
Tudíž ještě můžeme dávat až 4 preferenční hlasy, ale obávám se, že ani toto nepomůže.
Poloha České republiky ve "středu" Evropy není zrovna ideální a to ani z hlediska dějin jejího území.

19.10.2013 21:52:55 | Haviko

Já nevidím zdaleka všechno jen černě, rozhodně bych se nechtěl vracet zpět před rok 1989 - komu se stýská, má buďto zatraceně krátkou paměť anebo si neváží svobody, která se ničím vyvážit nedá. Mně je ale líto toho všeho, co se z těch možností tak strašně promarnilo. Má to ale svou logiku - dá se to vysvětlit i pochopit, jen z toho člověk nemůže být dvakrát nadšený. Není to ale zdaleka jen problém ČR, v hluboké předevšm duchovní krizi je celá západní civilizace. Ale i to je normální, nic netrvá věčně a my stojíme před vývojovou změnou - po katarzi bude zase lépe. Je třeba uchovat si kromě kritického myšlení i zdravý nadhled ;-) Já už se třeba toho nového lepšího nedožiju (doufám ale, že ano), Ty se toho dožiješ zcela jistě a je myslím, na co se těšit :-) Určitě zase přijdou nějaká nová "šedesátá", která přinesou spoustu úžasných věcí. Ačkoliv jsem třeba byl tenkrát ještě dost před prahem dospělosti, čerpám z toho tu duchovní energii dodnes... ;-)

19.10.2013 22:09:49 | Amonasr

Šedesátá léta minulého století byla jen jednou. Stejně tak ty devadesátá. Nevím čeho všeho se ještě dožiji, ale na "blanické rytíře" opravdu nevěřím. Západní civilizace je v útlumu s tím plně souhlasím. Avšak i tak radši budu žít v České republice než abych se přidala k odlivu mozků. Vářím si své vlasti, s její pohnutou historií, s mnoha vodními plochami, pohoří a hory v zimě sice nevyhledávám, ale to snad ani není povinné. ...

19.10.2013 22:17:15 | Haviko

Blaničtí rytíři musí vylézt ze srdcí lidí, ne z nějaké hory... ;-)

A taky bych neměnil. Jednou jsem se narodil sem a znám to tu se vším dobrým i zlým, sem patřím. A když jsem jinde, taky se snažím porozumět a mít rád - ale nikde se mi nesevře srdce tak, jako když se vracím do míst dětství. Až se příště narodím jinde, bude se mi srdce svírat zase tam ;-)

19.10.2013 22:28:45 | Amonasr

Jojo, já věřím také na možnost jiných životů po smrti, ale také v to, že pokud jedna duše na zemi už po x staletích vykonala své poslání, tak může dlít někde v podsvětí. Narodit se jindy, jinde, někomu jinému, byla bych jiná lidská bytost, tato věta se dá zevšeobecnit na kohokoli, domnívám se já.

19.10.2013 22:46:29 | Haviko

Myslím, že všechno má svůj smysl. Třeba se budeme smát, až budeme pozorovat lidi "seshora" a říkat si, jak jsme mohli být taky tak strašně naivní a mít všechny ty legrační představy o životě po životě ;-) Ale zatím si myslím, že tady je to takový spíš očistec, abychom si odpykali to, co jsme dřív druhým provedli. A to si pak říkám, že to se mnou možná nebylo tak strašně zlé, když jsem se nenarodil třeba do Afghánistánu... A nakonec kam líp bych se mohl ještě narodit? Být třeba nějakým miliardářským synkem, to taky musí být docela peklo - jen samí falešní kamarádi, zlatá klec, máš všechno na co si luskneš prstem - takový vlastně ani neví, jak vypadá skutečná radost. Co má ze života? Dej pokoj... :-)

19.10.2013 23:38:38 | Amonasr

Pokoj dobrým lidem. Mír světu.

19.10.2013 23:42:09 | Haviko

Dobrou noc :-)

19.10.2013 23:47:42 | Amonasr

Také tak.

19.10.2013 23:51:47 | Haviko

..už by vážně byla potřeba nějaká kvalitní změna..

21.08.2013 12:55:32 | isisleo

... je jí třeba jako soli, ne-li víc...

21.08.2013 13:51:14 | Amonasr

.-))..jako vzduchu..

23.08.2013 09:10:29 | isisleo

;-))...no jasně..

23.08.2013 11:07:38 | Amonasr

Nezažil jsem to, přesto něco o tom vím...

20.08.2013 22:02:22 | Robin Marnolli

To je dobře - jsou určité momenty v historii, které se podepisují na "genetické" výbavě národa, a tohle je jeden z nich. Jsou to takové klíče k lepšímu pochopení i současnosti... ;-)

20.08.2013 22:41:56 | Amonasr

to souhlasím

21.08.2013 08:00:15 | Robin Marnolli

Dík za připomenutí, Josef, ..dle komentů oživils vzpomínky :-)

Bylo mi čtrnáct, 21.8.1968 s mámou na chatě, v Přelouči kolem mě všichni příbuzní brečeli, tetky naříkaly že bude válka. Byl jsem pěkně vykulenej, ale zpětně mám pocit, že ten den mě nastartoval na věci příští.

http://atanova-zasuvka.blog.cz/1002/sovetska-vojska-v-cechach

http://atanova-zasuvka.blog.cz/1008/nezapomenme-na-21-srpen-roku-1968

20.08.2013 19:00:49 | Aťan

Původně jsem chtěl dnes zavěsit báseň, ale pak jsem se podíval na kalendář, vybavil si historku, jak šel táta „popřát k narozeninám“ tetě a napadlo mě zkusit to hodit „z fleku“ do počítače, co z toho vyleze. Jsem rád, že to vyvolalo vzpomínky i asociace nejen u mě ;-)

Dík Aťane i za ty odkazy, hned je to zase o něco plastičtější :-)

20.08.2013 19:41:07 | Amonasr

Tvůj příspěvek, Amonasre, je vynikající.
Jinak vzpomínky mám na ten den taky velmi smutné. Bydlela jsem tenkrát v Praze, ten neutuchající zvuk jejich letadel do smrti nezapomenu. Pak jsem se vydala do ulic, (tramvaje stávkovaly) a Rusáci najednou z ničeho nic začali střílet ze samopalů. Rychle jsme s kamarádkou padly k zemi a pomalu jsme se odplazily k jednomu odemčenému domu. Tam jsme našly útočiště a až za několik hodin jsme se odvážily vyjít ven. Brzy nám došlo, že jde o neodvratný stav věcí a celá naše rodina to vobrečela.

20.08.2013 18:30:57 | Inna M.

Děkuju Inno za reakci i doplnění o Tvůj intenzivní prožitek. V Praze to muselo být mnohem horší, než tam u nás na venkově. Ale zdrcení jsme z toho byli stejně. A jelikož kamarád Karel byl ze Smíchova, dokonce si pamatuju i jeho ulici (Ostrovského), tak jsme ty zprávy z Prahy sledovali hodně napjatě... Tu svíravou atmosféru a pocit strašné křivdy a bezmoci smíšený s rozhořčením si vybavuju i teď po letech. Ale taky to, jak tomu lidé zpočátku odhodlaně čelili, neohrožené vysílání televize i rozhlasu, různé chytré "sabotáže" vůči vetřelcům, necenzurovaná zvláštní vydání novin atd. Ta skutečná rezignace přišla až později...

20.08.2013 18:47:39 | Amonasr

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter