Výlet II.

Anotace: Život píše romány.

V rádiu zahrála znělka zpráv a ještě než moderátor stihl říci dobrý podvečer, umlčela jsem ho jednoduchým cvak. Zatímco jsem si oblékala sako, proběhly mi hlavou myšlenky. Snad se mi to jenom zdá. Tomáš přijede!
Celý den jsem na něj myslela aniž bych se pořádně zakousla do práce. Udělala jsem dokonce několik chyb a kiksů, ale šéfové mé omyly přehlíželi s určitou dávkou tolerance a trochou rozpačité apatie.
Tomáš, Tomáš, Tomáš. Nikdy dřív mi písmeno „Té“ nepřišlo tak krásné.
Zmáčkla jsem mdle svítící tlačítko výtahu a zhluboka vydechla.
Vyšla jsem před betonovou administrativní budovu a rozhlédla se. Parkoviště bylo poloprázdné, jen opodál stáli dva muži v oblecích a kouřili.
Na nebi nade mnou ležely šedivé mraky, které se těžce posunovaly k jihovýchodu. Vítr mi čechral vlasy, které jsem měla na temeni ledabyle sepnuté sponou a já naprosto jasně cítila mrazení v konečcích prstů.
Vtom jsem ho zahlédla. Jeho stříbrný vůz ladně projel kruhovým objezdem a přiblížil se. Mrazení se mi rozšířilo do celého těla. Vystoupil z auta a pomohl mi dát tašku do kufru.
Měl na sobě bílou košili a černé kalhoty, stejně jako já. Oba jsme vypadali velmi oficiálně. Tomáš navíc k tomu vypadal i velmi sexy.
Jasně jsem vnímala jeho vůni, svěží a mužnou. Zapůsobilo to na mě tak, že jsem cítila, jak mi buší srdce.
Usedli jsme a vůz nás unášel do našeho cíle - do obchodního centra.
Tomáš byl totiž tak milý, že mi nabídl, že se mnou půjde koupit šaty, které jsem potřebovala na svatbu mé sestry. Nerada nakupuji, unavuje mě to, zatímco Tomáš nakupování miluje. To mě utvrdilo v tom, že naše symbióza bude dokonalá.
Můj společník nezklamal. V prvním butiku známého jména mi pomohl vybrat dvoje šaty. „Ty emka jsou nějaké velké. Vezmu si esko,“ řekla jsem odhodlaně, „to mi určitě bude!“ Tomáš sarkasticky odvětil:“To bych chtěl vidět!“
Ihned se mi potutelně podíval do očí, aby si vychutnal moje případně pobouření. Nedala jsem se a na popíchnutí jsem zareagovala jen tím, že jsem ho také píchla, a to loktem do žebra. Následoval vodopád zvonivého smíchu.
S vybranými kusy jsem odešla do zkušební kabinky. Tomáš stál venku a trpělivě čekal. První šaty mi nebyly, proto jsem nakoukla přes závěs ven. Tomášovy oči se ihned potkaly s mýma a usmály se. „Prosím, přineš mi elko?“ zaševelila jsem jako sýkorka. Tomáš mi okamžitě vyhověl. Zaslechla jsem klapot jeho polobotek, jak se blížil ke mně. Je tak galantní, napadlo mě. Šaty jsem bleskově oblékla. Tmavě modrý brokát řasený na prsou kontrastoval s rovnou linií úzké sukně v lady délce. Popotáhla jsem si horní část na zádech a kousla se do rtu. Nic moc. Ruce v tom mám napasované jako jitrnice. „Tome!“ zavolala jsem svého kamaráda, „co tomu říkáš?“ Tomáš nakoukl do kabinky. V ten moment jsem si uvědomila, že v butiku hraje hudba, momentálně slaďák z osmdesátých let. Přišlo mi to až kýčovité. Tomášovy rty se usmívaly a oči měl velké a jiskřilo v nich. Chvíli mlčel a pak pronesl: „Půjdeme do jiného obchodu.“
V ten okamžik mě polil pocit, který byl jako hedvábný červený šál, který hladce klouže po těle. On je tak zdvořilý! Neřekl: „Nesluší ti,“ nebo, „máš v tom zadek jako hroudu hlíny.“ Naopak, byl ohromný. (Tomáš, ne ten zadek.)
Když jsme kráčeli ven, byli jsme těsně vedle sebe a vládla tichá pohoda.

Do dalšího obchodu už jsem šla s mírnou nechutí, protože nakupování opravdu není mé hobby. Zato Tomáš čile kráčel mezi věšáky a rozesmíval mě svými tipy na ten pravý nový kus do mého šatníku. „Že by tyto?“ s mrknutím ukázal na ramínko s těhotenskými šaty. „Hm, ještě ne,“ dodal. O kousek dál se snažil přesvědčit mě, že vyšívaný kroj bude pro mě to pravé. Vodopád smíchu stále padal a já měla pocit, že moje duše se vznáší nad ním a všude voní tropické květiny, vytrvale plazící ve v podrostu pralesa.
Pak jsme je našli. (Nikoliv květiny, ale žádané šaty, které svou křehkostí mohly těm květinám konkurovat.)
Byl to korzet v barvě fialové archideje v pase řasený s překrytem se sponou se prodlužoval v dlouhou rovnou vlečku. Krásné šaty. Zkusila jsem je a naprosto mi padly.
Tomáš klouzal očima po mých holých ramenou a nesměle řekl: „Sluší ti.“
Když jsme odcházeli z obchodu, vzal mi galantně šaty a řekl: „Eriko, promiň, ale můžu tě o něco poprosit? Mohla bys mi přispět na benzín?“