Skok

Mladý kluk, asi student. A hloupý, pane bože tak hloupý s tím svým naparováním, s tou svou věčnou hýkavou veselostí. Potřebuje se předvádět, idiot. Neví nic, vůbec nic! Pracně si staví svoji ubohou pyramidku uznání, na kterou si potom dřepne a bude se z té výšky dvaceti centimetrů rozhlížet a myslet si, že má hlavu v oblacích. Idiot.

Zapnou mu široké popruhy kolem kotníků, zajistí, srovnají gumová lana. Už zase hýká a předvádí, jak je nad věcí. Hovno jsi nad věcí, jenom nad údolím. Hlupák uprostřed hlupáků. Leze na zábradlí. Nesnáším to tady!

Kluk se pomalu naklání, přepadává, všichni výskají, stádo blbů. V momentě, kdy byl téměř vodorovně, jsem vyskočil vedle něho a skočil také. Padali jsme vedle sebe. Ten pitomec křičel jako o život, o mně v tom letu neměl tušení. Hnusnej svět, hnusnej, hnusnej...

Potom se jeho lano napnulo, kluk ještě chvíli padal, potom se zarazil a vracel se nahoru k mostu. Jak říkám, pitomec. Jen pitomec se může chtít vracet zpátky, do toho prázdna a samoty. Já jsem na tom lépe, žádný provaz mě netáhne nazpět, pokračuji k úlevě, k osvobození, k zemi. Chtěl jsem se zasmát, ale nestihl jsem to...