Čokoláda s extra kousky života

Už pozítří oznámí mi zlomyslně jedna část mého já.

Já vím, nejsem blbá, prskne podrážděně další část mého já. Povzdechnu si. Svoje „vnitřní monology“ jsem už dávno přestala řešit. Prostě si povídám sama se sebou. Jsem divná? Magor? Cvok? Anebo je to normální?

   Od jisté doby nemám ráda srpen. Nejenom že příchod srpna značí to, že půlka prázdnin je definitivně a nenávratně v tahu. Srpen, respektive jeho první polovina se v mém případě nese ve znamení stresu. I po těch pěti letech si to pamatuju, jako by to bylo včera.

  

  Seděli jsme tehdy s mým starším bráchou v dětském pokoji a dívali se na Vinnetoua. Měli jsme v té době v pokoji takovou malou televizi. Tenkrát ještě fungovala, tak jsme se dívali. Už nevím, co to bylo za díl.

Nemá od té doby Vinnetoua ráda, připomene mi jedna část.

Já vím, nepřerušuj, poprosí jí další část.

Najednou vtrhla do pokoje uslzená máma.

„Děti, tatínek asi zemře…“

Tady moje vzpomínky na ten den končí. Není toho moc, ale pamatuju si to v až moc jasných barvách. A pak už jen bolest a slzy. A slzy a bolest.

 

Vlastně tohle odstartovalo to, že jsem se začala věnovat psaní. Psaní se mi stalo takovou soukromou psychoterapií. Útěkem z reality.

Takže ty nepíšeš, ty utíkáš? rýpla si jedna část.

Drž klapačku! požádá jí ostře druhá. Povzdechnu si. Nebe je takové šedé, jako srst modrých perských koček. Začíná pršet. Někdo asi obloze ublížil, tak pláče. Anebo že by plakal Zeus, bůh oblohy?

Die, pláčeš?

Fakt se ptáš boha, jestli brečí? Hrabe ti?

Protřu si oči. Na poličce mám sušenku, tak si jí vezmu a roztrhnu obal. Kousnu si. Je slyšet jenom drcení struktury sušenky pomocí zubů a ťukání kapek na okno.

Čokoláda je prý dobrá na nervy, olízne si jedna část mého já chtivě rty.

Já vím, ujistí ji druhá. A za okny pořád prší. 

 

 

Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš

-       Forrest Gump