Flashback

Anotace: Navždy.

„A teď si představte, že vám lékař oznámí, že za tři měsíce zemřete. Změnily by se vaše potřeby nějak?“ vhodila tu otázku do placu, aby nás donutila přemýšlet.

„Já bych to všechno vyhodila,“ prohodila jedna ze spolužaček a mě každá vteřina připomínala úder do hlavy kladivem. Zrychlil se mi tep a oči mi co chvíli cukaly směrem ke dveřím. Sedím hned u dveří, vedle spolužačky. Mám to blízko. Ale nemůžu přece jen tak utýct uprostřed hodiny. Nemůžu…

Bylo horko, nebo akorát? To je jedno, prostě bylo léto. To léto jsme jeli maximálně tak na chalupu, kde jsme byli ale jenom já, brácha, děda, babička a náš pes, anebo na druhou chalupu se starší ségrou a jejím tehdejším přítelem. Bez mamky a bez taťky. Mamka se o taťku starala a taťka… Nebyl v posledním stadiu rakoviny už skoro člověk. Spíš… Troska. A potom umřel v obývacím pokoji a já a brácha a ségra a babička z mamčiny strany jsme seděli v dětském pokoji a brečeli, zatímco mamka s tetou a babičkou z taťkovo strany seděly v obýváku u rozsvícené svíčky. Ten den se zastavil čas a už nikdy neběžel stejně. Nikdy.

Nemůžu utýct. Tak kolik je hodin? Čtvrt hodiny. Nevydržím to. Možná bych mohla jít na záchod. Lidi tady o tom jak blbě snáším téma vážných nemocí nevěděj, až na jednu spolužačku. A ta by mě možná uklidnila. A pak by se to dověděli ostatní a ukazovali si na mě. Já nevím. Já nevím, co mám dělat, doprdele. Konečně. Hodina končí, nezvoní, protože se dělaj přijímačky. Chodba je na chvilku tichá. A potom nastane klasický přestávkový šum. Už jenom chemie, na oběd a domů. Obývák se od toho léta moc nezměnil. Ani my jsme se moc nezměnili. Zestárli jsme, dospěli. A taťka nic z toho neviděl. Neviděl ségřinu promoci a neviděl nejdřív bráchovo a později můj příchod na střední. Že mamčina hlava je protkaná sem tam šedivým vlasem. Neviděl nic z toho a neuvidí. A čím jsem starší, tím víc mě to mrzí.

Potřebuju obejmout. Obejměte mě někdo, sakra! Nebyl tu nikdo. Byla středa, půl třetí. Na klíčích se mi houpe plyšový oslík. Není to prvoplánový krasavec, má každé oko jiné a na sobě našité jizvy a náplasti. Připomíná mi mě. Taťka mi ho kdysi dal, už nevím, jestli k svátku nebo narozeninám. A od toho léta k němu mám vztah. Je můj. Navždy. Za tři dny mi bude sedmnáct. Tohohle oslíka ale nepředčí žádný dárek. Žádný. Nikdy. Víš, tati?