Frigus et silentium

Anotace: věnováno.... https://www.youtube.com/watch?v=gLVOs0qiJ1A

 

Když jsem se probudila, venku pršelo. To bylo to první, co jsem si uvědomila. Rytmický ťukání podpatků vody na okno. A že je zima. Poprvý za celý léto mi byla zima. Zvenku i zevnitř. Schoulila jsem se do klubíčka a objala si rukama kolena. V celým bytě bylo ticho, neslyšela jsem žádné kroky, hlasy, nic. Všichni byli pryč. Prázdnej byt, prázdná duše.

            Neexistoval hlad, žízeň, i schopnost vnímat a cítit někam zmizely. Proč se všichni opouštíme bez rozloučení…

Venku výskaly děti, jenom to slunce nesvítilo a bylo zataženo. Prázdnota a ticho tlačily na prsa a i u otevřenýho okna se mi dýchalo špatně. A ta zima. Zima…

 

„Ahoj, kdes byla?“ otočila jsem se na mámu, když se objevila ve dveřích.

„Pěšky na hřbitově. Snídala jsi?“ sukně ji spadla ke kotníkům, když se převlékala do domácího.

„Ne, nesnídala. Máme tu něco?“

„V lednici je lučina, ale musím dojít pro chleba…“

„To je dobrý, já si vezmu toustovej chleba. Opeču si ho,“ hlavně ať si dneska nedělá starosti.

„Dobře. Půjdu si chvilku lehnout, jsem unavená.“

To my všichni, mami.

 

To kafe bylo černý jako moje myšlenky. Vypnula jsem indukční vařič, dolila polovinu bezmála půllitrového hrnku ohřátým mlékem a směsici Cara, mléka a vody ještě osladila. Nápoj teď měl přívětivou béžovou barvu a já byla pevně rozhodnutá se upít do bezvědomí. Sebelítost stejně nikam nevede…

 

Rok co rok to je horší. Akorát jen tenhle rok to nebyl smutek, kterej padne do klína v srpnu a osmnáctýho po půlnoci zmizí. Tentokrát to byl trošku jinej smutek, kterej se se mnou táhnul a věrně mě vedl životem už nějakou dobu. Když já už jsem unavená z toho smutku a sebelítost je stejně na hovno…

 

I teď večer byla zima a vůbec, večer a v noci to bylo vždycky nejhorší. To je člověk tak nějak otevřenější, upřímnější a hlavně zranitelnější než během dne. Slzy ve tmě nejsou vidět a tak se i líp brečí.

 

 

Co se to děje, tati…

 

 

 

 

 

* * *

 

            Neexistovalo nic. Jenom těžko popsatelnej pocit viny z toho, že člověk žije, strašný ticho a prázdnota duše, která lámala žebra, aby je po půlnoci zahojila. Ticho, který neléčilo, ale nechávalo za sebou paniku a zrychlenej tep. A zima. Ta strašná zima…