Philippe Claudel: O lásce (recenze)

Anotace: Konverzační fraška o jednom vypjatém manželském dnu – on vysoký francouzský státní úředník v podání Karla Rodena, jeho manželku si s chutí zahrála Jana Krausová.

Philippe Claudel: O lásce – Studio DVA, Branické divadlo, 7.3.2013

Překlad: Alexander Jerie
Režie: Adam Kraus
Scéna a kostýmy: Jana Krausová
Česká premiéra 6. září 2009

Na představení jsem šel s jasným záměrem si především odpočinout a příjemně se uvolnit, těšil jsem se především na herecké výkony obou hlavních představitelů. Podobných konverzaček se dnes po Praze hraje plno, proto už ani člověk od samotného tématu nemůže čekat nějaké překvapení nebo něco nového.

Zpočátku jsem se však trochu vylekal – na scéně se objevil Roden a začal vést poměrně přehrávaný monolog, přičemž ještě nestačil dokončit první větu a již se ze sálu ozýval z různých míst hlasitý smích. Nepochopil jsem vůbec, čemu se ti lidé smějí – zjevně jim stačilo, že se před nimi objevil známý filmový herec a lamentoval, ani ne příliš vtipně, nad dojmy ze včerejšího večírku. Totéž pokračovalo, když se po příchodu Jany Krausové stal z monologu dialog. Netrpím stádním reflexem, proto mi podobné pochechtávání nad vším, co známý herec řekne, i kdyby měl jen opakovat třeba malou násobilku, leze docela na nervy. Stále víc se zřejmě projevuje ten nepřekonatelný rozdíl ve vnímání světa mezi pravidelnými diváky Novy a menšinou nás ostatních.

Již zpočátku jsem se tedy začal ježit a očekával už spíš jen nepříjemnou nudu po zbytek večera, zvlášť když ani manželská konverzace nesršela bůhvíjakým ostrovtipem. Po čase jsem ale s překvapením zjistil, že mne prvotní ostražitost přechází a že zejména herecké výkony obou představitelů mne začínají strhávat. A dokonce jsem se přistihl, že sám občas nezadržitelně vyprsknu smíchy, což se mi stává v divadle či kině opravdu jen zřídka. A nevadilo mi vlastně ani zejména Rodenovo přehrávání – obul se do role s takovou profesionální jistotou, že to nakonec nepůsobilo ani přehnaně přepjatě ani nepatřičně.

Posléze jsem si také uvědomil, že dialogy sice byly nahuštěné různými gagy známými z běžných manželských hádek, občas i dost brutálními, nesnažily se ale být vtipné tak zvaně za každou cenu a dokázaly se pohybovat na hranici snesitelnosti, stejně jako Krausová s Rodenem. Proto vždy ve chvíli, kdy už by mohla hrozit nějaká křečovitá trapnost, přišlo úlevné vydechnutí a s ním i ten spontánní smích, který se člověku chtě nechtě vydral z plic. Oba herce jsem také podvědomě oceňoval za to, že si manželské hádky dokáží na scéně evidentně vychutnat, zřejmě i pro ně to bylo úlevné vybočení z jejich skutečného partnerského života. Roden se dokonce čas od času neubránil potlačovanému smíchu tam, kde ho evidentně neměl ve scénáři. Možná to od takového herce není tak úplně na místě, když občas tímto způsobem „vypadává“ z role, ale diváci ho za to naopak ocenili a ten osvobozující pocit jsme s ním rádi v tu chvíli všichni sdíleli.

Claudelova fraška nakonec nebylo jen bezduché manželské potýkání, občas jím probleskla nenápadně také ironie nad způsobem života současných úřednických elit a jejich lžimorálkou, ne však natolik, aby si to běžný divák příliš uvědomil, či to v něm dokonce zanechalo nějaké hlubší memento po skončení představení. Tu a tam se však objevily vtipné reflexe i na jiné stránky současného života, jako například na módní design, který však ve snaze po jedinečnosti někdy zapomíná na to hlavní – svoji funkčnost. To, co by u jiných konverzaček vyznělo vysloveně trapně (pohmožděná manželova zadní partie), působí v takovém spojení nakonec opravdu zábavně.

Překladu by se tu a tam dalo vytknout ne vždy povedené směšování francouzských reálií s reáliemi Prahy, to však také nepůsobilo natolik rušivě, aby to zkazilo dojem z představení. Oba herci nakonec byli odměněni zaslouženými ovacemi bohužel ne zcela zaplněného sálu – nad zakoupením vstupenky za 400 Kč (po slevě) již dnes zřejmě mnozí váhají, a to i když mají možnost vidět na vlastní oči filmové a televizní hvězdy. Pro naši kulturu to asi nepřináší zrovna optimistické výhledy.

Z divadla jsem tedy nakonec odcházel v dobré náladě i s pocitem, že jsem prošel léčebnou terapií nenuceným smíchem. Pokud tedy na toto představení někde narazíte a budete si potřebovat zvednout náladu, mohu jen doporučit!

Hodnocení: 85%