CALIFORNIA YOUTH SYMPHONY (recenze)

CALIFORNIA YOUTH SYMPHONY (recenze)

Anotace: Další vynikající koncert z cyklu MUSICA ORBIS, tentokrát naprosto špičkový :-)

 

CALIFORNIA YOUTH SYMPHONY (recenze)

 

62. sezóna, Evropské turné 2014

Dirigent: Leo Eylar

Dvořákova síň Rudolfina, 3.7.2014 v 19:30

 

 

Dalším z koncertů cyklu MUSICA ORBIS, organizovaného agenturou The Prague Concert Co., bylo čtvrteční vystoupení jednoho z nejlepších studentských orchestrů z USA (Palo Alto). Už samotný nástup více než sta členů orchestru na pódium dával tušit mimořádnou hudební událost.

 

Úvodem zazněla skladba Richarda Strausse Don Juan. Mladí členové orchestru se do ní opřeli s vervou a barevný mohutný zvuk tohoto velkého tělesa patřičně rozezněl Rudolfinum a naladil návštěvníky. Nedá se sice říct, že by Don Juan disponoval přehršlí nějakých zapamatovatelných melodií, což mi potvrdil i kamarád, který totéž dílo nedávno slyšel ve Vídni a ač hudebně velmi zdatný, si je nedokázal v paměti v konfrontaci s pražským provedením již vybavit.  To ale není žádný hendikep této skladby, která je velmi svižná, dynamická a proměnlivá, a v podání California Youth Symphony dokázala posluchače opravdu nadchnout. Již po této první skladbě se Rudolfinem nesly kromě bouřlivého potlesku zasloužené výkřiky „bravo!“.

 

Dramaturgie koncertu byla tentokrát letně přívětivá, takže Don Juan byl ten nejklasičtější kousek celého večera, načež následovaly 3 tance z muzikálu Ve městě (1944) Leonarda Bernsteina, typicky americká hudba s výraznými jazzovými prvky. Už ten první, nazvaný „Nevyléčitelný milovník“, rozproudil svižné taneční rytmy a mladým hudebníkům to šlo evidentně k duhu, hráli s velkou chutí, natřásali se do taktu a zejména mě zaujala jedna violoncellistka, která vynikala nejen nevšední krásou, ale i  ladnými tanečními pohyby při hře na svůj nástroj - radost se dívat (nejen slyšet). Druhý tanec „Osamělé město: tanec ve dvou“  zklidnil tempo a zněžnil hudební výraz, aby závěrečný „Times Square: 1944“  znovu rozproudil rytmické jazzové tóny, které se střídaly v tempu i v melodických linkách a velmi zdařile navozovaly  pocit ruchu na náměstí.  Tady mě zaujali zejména kontrabasisté (chlapci i dívky), kteří si střídavě při hře nasazovali gangsterské klobouky jak z filmu „Někdo to rád horké“  a posléze je zase zavěšovali na krky svých nástrojů. Potlesk a výkřiky z obecenstva byly samozřejmě ještě bouřlivější, než po předchozí skladbě. Jedinou pihou na kráse dobře navozené přestávkové euforie byla nepřipravenost barmanů na zájem o občerstvení, takže fronty na sekt byly nekonečné a na vypití skleničky mi pak  zbyly před  druhou částí večera asi 2 minuty, což by sice bohatě stačilo třeba na panáka slivovice, ale na Bohemku Demi Sec to byl pro mne přímo barbarský čas.

 

Bublinky mi tedy šly z uší ještě při úvodních taktech hudby Johna Williamse k filmu E.T.Mimozemšťan, ale právě k tomuto typu muziky to zas tolik nevadilo a nešlo se tedy tvářit jinak, než zase jen vesele. Vesele se koneckonců po celou dobu koncertu  choval i důrazný dirigent a s ním celý nadmíru sympatický orchestr, což se samozřejmě při současně perfektním a znělém výkonu přenášelo i na obecenstvo, mě nevyjímaje.

 

Posledním bodem programu byl symfonický obraz ze slavné  opery  Porgy a Bess od George Gerswina, který do této koncertní podoby upravil skladatel Robert Russell Bennet tak, aby v jedné rozsáhlé skladbě nechal zaznít všem známým melodiím a áriím, včetně té nejslavnější Summertime, která patří mezi mé nejoblíbenější už od studentských let. Však jsem si na ni zkusil napsat už tenkrát i vlastní básničku a nedopadl jsem s ní ani po letech úplně nejhůř tady na Literu (http://www.liter.cz/basne-smutne-777440-cist ) . Tím samozřejmě celý koncert vygradoval do velkého nadšení, které vhodně zvolené přídavky ještě prohloubily. Obecenstvo burácelo, šťastný dirigent se nestačil děkovat a mladí Američané u svých nástrojů podupávali, smáli se a vypadali nádherně uvolněně. Na Prahu určitě dlouho nezapomenou, stejně jako spokojení návštěvníci na ně.

 

Dokonce i můj hudebně zkušenější a hodně náročný kamarád ve věku aravary, který na rozdíl od Jorta neposlouchá celý den Radio D-dur, ale výhradně Classic (i za volantem), a který má i živě naposlouchané ty nejlepší světové orchestry, byl z mladých amerických symfoniků nebývale unešený. Jen mi pak vysvětlil, že to, že zhruba 90% orchestru jsou mladí Asiaté, neznamená, že by v Kalifornii bylo i stejné  složení obyvatelstva, nýbrž je to podle něj výsledek ochoty mladých Asiatů na sobě tvrdě pracovat, aby se prosadili mezi ty úplně nejlepší. No, něco na tom asi bude – koneckonců nemusíme kvůli tomu až do Kalifornie, že? A sice píšu tuhle recenzi až s několikadenním zpožděním, ale tu euforii jsem si tím přivolal i teď.  

 

 

Praha, 6.7.2014

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=xJOtaWyEzaI

 

Autor Amonasr, 06.07.2014
Přečteno 306x
Tipy 4 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Pamína, Jort
ikonka Komentáře (7)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

Skvostný program... s touto dramaturgií bych se určitě ztotožnila, občas sice mívám problémy s Richardem Straussem a to z důvodu, který jsi sám uvedl, ale nepochybně abych si s ním na této předzahrádkové ploše nějak poradila :-)

S barmany v Rudolfinu je kříž, měli by se poučit v ND v Brně, jak to pěkně odsejpává a nečeká prakticky nikdo. Škoda sektu, viď?
Báječná recenze, vždycky obdivuju, čeho všeho si všímáš...:-)

06.07.2014 20:16:48 | Pamínareagovat

Určitě by sis s Richardem Straussem poradila - byla to náhodou krásná muzika. Zřejmě mám i tady výhodu, že já si pomalu nezapamatuju ani árii Měsíčku, tak mě nějaká pamatovatelnost melodií absolutně netrápí :-D Ale muzika to byla skvostná :-)

Radit pražským barmanům, aby se učili od brněnských, to je úplně stejný nesmysl, jako bys chtěla po Brňácích, aby uznali Prahu za hlavní město! :-D Pamíno, Pamíno... :-D I když vlastně v Brně už jezdí Pivní tramvaj, kdežto v Praze šalina ještě ani jedna... Tak já to snad zkusím a příště těm rudolfinským barmanům poradím, ať si udělají exkurzi do Národního - ale v Brně, ne třeba v Ostravě. A sakryš, jaktože na Moravě jsou dvě Národní divadla a v Čechách jenom jedno...? :-D

06.07.2014 22:09:17 | Amonasrreagovat

Ach jo, ten šovinismus... a přitom bychom se mohli tak hezky navzájem doplňovat a oplodňovat, a Ty bys do sebe nemusel kopat šampaňské na čas :-)
Jinak mě je to fuk, jak se co jmenuje, ale Národní je pro mě jednom jedno... není v tom ani nadřazenost, ani jiná nepěkná vlastnost, jenom ctím dějiny:-)
Možná bude teď další opravdové Národní v Ústí, když si na něj národ sám vybírá...

06.07.2014 22:18:30 | Pamínareagovat

Ale to byla jenom sranda - jaký šovinismus :-D Já si to můžu dovolit, když jsem Slezan, Moravan, Čech, Pražan a žižkovák v jednom - schytávám to vždycky ze všech stran a už jsem odolný... :-D

A Národních ať je klidně deset, stejně dnes to, alespoň v Praze, od návštěvy spíš odrazuje - ani to tomu souboru nezávidím, možná by si zasloužili přejmenovat třeba na Kapličku (/ale raději ne už Zlatou), aby se tam lidem zase začalo chtít chodit... :-D

06.07.2014 22:25:22 | Amonasrreagovat

...nechal jsem si tvoji recenzi až na čas kdy uvařím a opět jsem si pochutnal ještě před obědem...:-)...mistrně zachycený čas strávený s krásnou hudbou...violoncellistky...i ta trocha sexismu nezaškodí, protože dívky s tímto nástrojem jsou nepřehlédnutelné...:-)...co já s nějakým D-durem...:-)))na tvoje zážitky...je moc dobře, že chodíš na koncerty a je moc dobře, že nám o nich podáváš zprávy...díky...:-)))

06.07.2014 12:40:10 | Jortreagovat

Díky Jorte, takové přijetí od zdatného literáta a milovníka hudby nejen potěší, ale i povzbudí :-) Už si brousím tužku na zítřejší zprávu o pátečním vystoupení Eton College Symphony Orchestra, což je čistě chlapecká záležitost, tak snad při tom nespadneš ze židle... :-D

06.07.2014 13:00:10 | Amonasrreagovat

...no to se těším...:-))

06.07.2014 14:32:13 | Jortreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter