SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, 5. abonentní koncert - trochu jiná recenze

Anotace: Hudební bonbónek v čase adventním

 

Sólista: Roman Patočka – housle

 

Koncertní mistr: Martin Kos – housle

 

Hudební fakulta AMU – Sál Martinů, Malostranské náměstí 13, Praha, 16.12.2015 v 19:30

 

 

Několik abonentních koncertů Sukova komorního orchestru , navíc se zajímavým programem, jsem bohužel z důvodů různých časových kolizí prošvihl, o to víc jsem se těšil na tento večer v již adventním období. Letošní, pardon – už loňský, advent jsem tak měl příjemně vyplněný hned několika hudebními bonbónky, kterých jsem se však naštěstí nepřejedl.

 

Sukův komorní orchestr byl založen v roce stého výročí narození skladatele Josefa Suka (1874-1935) jeho vnukem a zároveň pravnukem Antonína Dvořáka houslistou Josefem Sukem (1929-2011). Toto těleso hraje bez dirigenta pod vedením koncertního mistra a v jeho bohatém repertoáru jsou díla všech stylových období – od baroka až po současnost. Po celou dobu je znám také v zahraničí, kam je často zván. Udržet špičkovou úroveň takového ansámblu není vůbec jednoduché, svou nemalou roli hrají samozřejmě také finance, takže orchestr v tomto směru prošel nelehkým obdobím. Zdá se však, že momentálně jsou tyto mimohudební starosti alespoň na nějaký čas zažehnány a je to myslím znát i na vysoké kvalitě interpretačních výkonů.

 

Možná se to projevuje i na návštěvnosti, tentokrát byl Sál Martinů totiž téměř zcela zaplněn. S přítelem jsme však přišli poměrně včas, takže jsme si vybrali pěkná místa zhruba uprostřed, i když v této poměrně nevelké koncertní síni jsou pěkná vlastně všechna místa. Nejdříve zazněla Meditace na staročeský chorál  Svatý Václave  právě od jednoho ze zakladatelů české moderny Josefa Suka. Skladatel začal dílo komponovat dva dny před sarajevským atentátem a obavy z budoucnosti na prahu 1. světové války se pak projevily i na citovém a vlasteneckém vyznění  této skladby. České kvarteto Meditaci provedlo poprvé 4. září 1914 a ve válečném období ji pak často uvádělo na začátku svých koncertů záměně místo rakouské hymny. Její vroucí provedení naplnilo sváteční atmosférou také úvod tohoto večera.

 

Poté následoval Koncert pro housle a orchestr č. 2 E dur BWV 1042 Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750), jedno z nejhranějších děl houslové literatury vůbec.  Obecenstvo očekávalo s napětím Romana Patočku, nadějného sólistu nastupující generace, a zdá se, že kromě  virtuózní hry na svůj nástroj, si současní mladí dokáží osvojit i drobné marketingové triky – s nástupem na pódium si totiž dal sólista docela na čas, takže zvědavost tím ještě narůstala. Ale nebylo to naštěstí na úkor předvedené hry – ta je v jeho podání skutečně brilantní i procítěná a byl to opravdu mimořádný zážitek. Nepokazilo ho ani to, že po první větě začala část obecenstva zejména v předních řadách tleskat, tento zlozvyk už se opravdu brzy asi stane běžnou normou. Na komorním koncertě bych to sice zrovna nečekal, ale možná šlo jen o zahraniční turisty, kteří si chtěli adventní čas v Praze zpestřit kulturním zážitkem a budiž jím to tudíž odpuštěno i přáno. Bouřlivý aplaus po posledních tónech pak byl zcela zasloužený.

 

František Benda (1709-1786) byl jedním z nejvýznamnějších reprezentantů tzv. české hudební emigrace 18. století a uplatnil se i na pruském královském dvoře. Jeho Koncertem pro housle a orchestr D dur se uzavřela první, velmi povedená část večera a po zaslouženém vřelém potlesku jsme s přítelem svižně odkráčeli do přízemní kavárničky, abychom získali ve frontě přední místa a mohli si tak v dostatečném klidu vychutnat skleničku vína. Ještě rychlejší ale byli kamarád s kamarádkou, kteří přišli na koncert na poslední chvíli, jak je jejich dobrým zvykem (když jdu s tímto kamarádem někdy na koncert já, docela mi z téhle jeho vlastnosti tečou nervy), takže z kraje zadních řad to měli do kavárny o něco blíž. Navíc jsme na tom i přes protesty vydělali, protože koupili rovnou celou láhev vína a my jsme jim za to podrželi jen místa u stolu. Zatímco přítel pak řešil s tímto mladým dentistou hlavně aktuální opravu svého chrupu, který mu  nesmyslným vytržením zdravého zubu poničila jeho dosavadní zubařka, protože si z nějakého důvodu neudělala rentgen,  já jsem si vyměňoval dojmy s kamarádkou, která je dřívější aktivní houslistkou, a tak jsem si mohl jen potvrdit svůj výborný dojem z Romana Patočky. Byla z něj dokonce tak nadšená, že když nás pořadatelé pobízeli k odchodu od ještě nedopité láhve zpět do sálu, ani se tam nechtěla vracet, když to už mělo být bez tohoto vynikajícího sólisty. Nakonec jsme ji ale přemluvili.

 

Myslím však, že toho sama nelitovala, protože Serenáda  C dur pro smyčce Op. 48 od Petra Iljiče Čajkovského (1840 – 1893), která vyplnila druhou část večera, je skvostné dílo a krásně se poslouchá. Čajkovskij v ní sice záměrně napodoboval hudební manýry W.A. Mozarta, ale samozřejmě svým originálním způsobem, a závěrečné Finále zní skutečným ruským temperamentem. Sukův komorní orchestr skladbu zahrál bezchybně a s příjemným nasazením, takže obecenstvo bylo nadšené a vynutilo si i přídavek. Kdybych tuto svou recenzi – nerecenzi psal o něco dřív, možná bych si i pamatoval, co to bylo, ale po více než čtrnácti dnech už to po mně zkrátka nemůže nikdo chtít. Takovou paměť bohužel nemám a nikdy jsem ani neměl. Což jen konstatuju bez nějaké větší lítosti, protože vždycky je něco za něco a o to lepší mám pro změnu abstraktní myšlení. Ale tím se samozřejmě taky nechlubím, znám mnohé, kteří jsou v něm mnohem lepší než já.  To zkrátka jen tak medituju nad tím, že pánbu nadělil spravedlivě každému jen něco a proto se můžeme navzájem všichni respektovat pro to, co umí líp ti druzí. Pokud nám  k tomu samozřejmě nechybí dobrá vůle. Na Nový rok by to koneckonců mohla být i taková závěrečná myšlenka této trochu jiné recenze, ne? :-)

 

 

Praha, 1.1.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=KFBTvtNo0IM